Dnešní oslavy státního svátku na Pražském hradě znamenaly pro řadu pozvaných dilema. Ti, kteří se rozhodli přijít, museli si to sami pro sebe nějak zdůvodnit. Většinou dali vědět, že chování prezidenta Zemana je jedna věc, uctění státního svátku druhá, a že neúčast by znamenala mj. neúctu k němu i k těm, kteří budou vyznamenáni.

Myslím, že rozhodování je docela jednoduché. Po tom, co Miloš Zeman tentokrát s udělováním řádů předvedl (mám na mysli případ pana Bradyho), je nepřijít zcela legitimní a na místě. (Ostatně pan prezident zatím ještě neúčast nedokázal zákonem zpoplatnit, jako to chce učinit v případě voleb.) Prezidentova ocenění či neocenění byla už dříve leckdy mírně řečeno podivná, a tohle je vrchol. Malý, ale výrazný signál, že jsa přímo zvolen si přece jen nemůže dělat úplně všechno, co ho napadne, mu udělá stejně dobře jako jednomu zvířátku drbání.

Druhá věc, o které bychom bez ohledu na prezidentovo vyvádění měli mluvit a uvažovat, je sama povaha dnešního, vlastně hlavního svátku České republiky. Tedy místo 28. října 1918 v českých dějinách.

Dnes si už kdekdo dovolí poukazovat na jistý paradox. Oslavujeme vlastně výročí vzniku jiného státu, než je ten, ve kterém dnes žijeme. Tím ovšem nemá být řečeno ani to, že ten stát s tím dnešním nemá nic společného, ani to, že bychom výročí slavit neměli. Jenom že ta oslava je ze své povahy trochu zvláštní a měli bychom si ji sami pro sebe nějak vysvětlit.

Naše státnost trpí zvláštní diskontinuitou. Je to vidět už na pohled, respektive poslech: Zatímco Polsko a Maďarsko se po tisíc let národnostně i územně proměňovaly, ale pořád bylo jasné, co je Polsko a co je Maďarsko (obojí přitom po více než sto let „formálně“ neexistovalo nebo existovalo jen napůl), jméno pro ten náš celek, „Česko“, jsme si vlastně vytvořili poněkud uměle teprve nedávno. Stát, který vznikl po roce 1918, zahrnoval nejen jiné území než někdejší historické země Koruny české, ale taky se vlastně jinak (tedy trochu jinak) jmenoval. Odtud nutně plynou jakési potíže s „identitou“ (slovo u našich intelektuálů velmi oblíbené), které se nějak promítají i do okázalých polistopadových oslav.

Nejprve je třeba říci, že 28. říjen symbolizuje významný, možná rozhodující krok k obnovení české státní suverenity. Obnovená suverenita se hlásila k liberálním demokratickým tradicím a k západnímu demokratickému společenství. Souvislost byla dána také a především osobou zakladatele a prvního prezidenta státu. Zároveň se Masarykovi podařilo vdechnout do základů státu zásadní, racionální a zdůvodněné odmítnutí ruského bolševismu (je poněkud paradoxní, i když snad pochopitelné, že svou zásadní práci v tomto směru vydal pod pseudonymem).

Stát měl zároveň řadu slabin. Horečná snaha pojistit v nejistotách doby jeho existenci a stabilitu vedla k tomu, že se po léta nedařilo vyřešit vztah mezi Čechy a českými Němci (Masaryk sám o tom problému v devadesátých letech 19. století docela hezky psal, jeho heslem tehdy bylo „ve federaci rakouské federace česká“) a k podivné konstrukci „československého národa“ a „československého jazyka“, která byla na Slovensku nakonec odmítnuta. Problematický byl taky zábor etnicky maďarských a polských území, který zkomplikoval naše vztahy se sousedy, i neorganické připojení „Podkarpatské Rusi“.

Nakonec, opuštěn svými spojenci, neodolal československý stát náporu hitlerovského Německa. A nedělejme si iluze, v pravém slova smyslu už nebyl nikdy obnoven. To, co z něho zbylo po roce 1945, byla jen bezmocná, prázdná skořápka, která se záhy stala kořistí ruského predátora, a po znovuzískání svobody v roce 1989 proběhl už jen v podstatě klidný proces rozdělení.

Závěr zní: 28. říjen oslavujeme právem a s úctou. Zároveň platí, že bychom na něj měli vzpomínat věcně a kriticky, včetně jeho chyb. Polistopadové oslavy svědčí bohužel od počátku o něčem jiném. Poměrně rychle sklouzly do duté bezduché manýry (Václavu Havlovi to zpočátku možná bylo trochu proti mysli, ale záhy to vzdal) a čím dál tím víc se měnily ve zvláštní, odpudivou směs muzea a cirkusu. A rok co rok se opakoval podobný scénář: Zatímco papaláši a potentáti se chystají na slavnostní večer, který si nedokážou odříci, zaměstnávají na ulicích různí extremisté Policii České republiky. Tedy tak tomu aspoň bylo až doposud.

Přitom je nesporné, že žádný stát – ani ten demokratický, ani ten náš nynější, český – se neobejde bez jakési základní, prosté státní ideologie, kterou většina veřejnosti bez problémů sdílí. Měli bychom o něčem podobném uvažovat a diskutovat, protože tak docela sama od sebe nevznikne.

Východiskem může být třeba nynější soustava státních svátků. Je to jakási všehochuť pro politické všežravce, ale třeba já si z ní dokážu vybrat.

Především je tu 28. září, Den české státnosti. Odkazuje k tradici, na níž stál středověký český stát, na jeho příslušnost k západnímu (tehdy západnímu křesťanskému) společenství. Jeho státní ideologie se opírala o svatováclavské legendy. Jsem věřící evangelík a kult svatých v katolickém smyslu je mi cizí. Upozorňuji jen: Není důvod předpokládat, že ty legendy jsou vycucané z prstu. Jde v nich také a především o to, co má být; a mají svou světskou rovinu, jež je u dnešního státního svazku to podstatné. Snad se na tomhle může shodnout dnešní ateistická většina s křesťanskou menšinou.

Pak je tu 17. listopad 1989. Oslavujeme v něm symbolicky den, kdy jsme znovuzískali suverenitu, svobodu a demokracii.

A konečně, na rozdíl od Maďarů a Poláků víme na den přesně, kdy náš nynější moderní demokratický stát vznikl: Bylo to 1. ledna 1993.

To jsou mezníky, k nimž bychom se měli hlásit. Ve skutečnosti se za ně za všechny spíš stydíme: Například nestydatý pokus o zpětné překabátění 17. listopadu na (v první řadě) „Mezinárodní den studentstva“ neprošel letos v českém parlamentu jen úplnou náhodou. To všechno o nás vydává dost smutné svědectví.

28. říjen 1918 patří do této řady. Patří tam jako její velmi významná, i když nikoli nejdůležitější součást.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.