Výraznou víkendovou událostí jsou demonstrace v Praze. Jde o zcela zásadní věc v jednom ohledu: celé to dění se nestvůrně a účelově nafukuje.

Demonstrovalo se proti migrantům i pro migranty, původně ohlášené a mezinárodně podpořené byly demonstrace protimigrační. I proto na nich bylo o hodně víc lidí. Účast však nebyla nijak omračující. Na Václavském náměstí bylo přes tisíc lidí, o demonstraci na Hradčanském náměstí se nejdříve cudně říkalo, že jich tam je „přes tisíc“, nakonec se ukázalo, že to byly tři tisíce. Nu, to je taky přes tisíc.

Zároveň je to projev tzv. kolínského syndromu (podle Kolína nad Rýnem, nikoli nad Labem), pokud jde o způsob, jak podvázaná média (podvázaná z vlastního rozhodnutí a z vlastní vůle) informují o věcech, o nichž nedospělá veřejnost informována být vlastně nemá, poněvadž by si údajně s pravdivými informacemi nedokázala poradit. Projevem kolínského syndromu je i předstírání, že se střetly dva tábory – xenofobové a sluníčkáři –, aniž by se zároveň dodalo, že xenofobové mají obrovitou převahu.

To však není to hlavní, co z demonstrací plyne. To hlavní je, že se svou velikostí vůbec nedají srovnávat s demonstracemi na počátku Velké Protikorupční Revoluce v Praze v roce 2012 (přitom ani ty nebyly, pokud jde o účast, nijak omračující). Nepředstavují vůbec žádné bezprostřední politické nebezpečí: česká veřejnost se k migračnímu problému zatím staví realisticky jako k problému z vnitropolitického hlediska virtuálnímu (žádní migranti tu nejsou). Všechno se jistě změní, až tu migranti v nezanedbatelném počtu budou, protože v tu chvíli začnou z veřejných nepokojů profitovat i politici, kterým to zatím za nějaké nápadné a hodně hlasité angažmá nestojí (především Andrej Babiš).

Ale to je věc budoucnosti. Vydávat dnes to, co se dělo v sobotu v ulicích Prahy, za zásadní střetnutí dvou hlavních sil, o něž teď jde, je projev naprosto nepatřičné politické hysterie. Nestalo se vůbec nic, co by stálo za větší zmínku, a přepad „autonomního centra Klinika“ by měl velikou závažnost jen tenkrát, kdyby šlo o násilné přepadení zdravotnického zařízení, což není ten případ. Takhle je to trestný čin, výtržnictví, jaká se při podobných demonstracích bohužel dějí, a musí se řádně vyšetřit. To je všechno.

Přes všechen hlučný pouliční kravál není možné zapomenout na jedno: Hlavní problém, pod nímž se hroutí česká společnost, není konflikt „sluníčkářů“ s „xenofoby“, konflikt dvou táborů, z nichž ani jeden nemá pravdu (tak to při hysterických konfliktech zpravidla bývá). Hlavní je konflikt mezi zbytky hroutící se české demokracie a Novými pořádky. Hroutící se demokracii představují marginalizovaná a oslabená demokratická opozice i demokratické vládní strany ČSSD a KDU-ČSL, které se ve Velké Protikorupční Revoluci z indolence a vyčůranosti daly dohromady s těmi, kteří vyznávají zásadu, že s demokracií se to nesmí přehánět.

Dokážou zbytky demokratických uskupení najít proti Novým pořádkům společnou řeč? Nynější pouliční kravály je od toho odvádějí. Bylo by tedy dobré vycházet z toho, že jak „xenofobové“, tak „sluníčkáři“ jsou ze své podstaty revoluční síly a vlastně jejich nepřátelé. Nepřátelé „Starých pořádků“, což dnes Andrej Babiš používá jako synonymum za polistopadový demokratický režim. A svým zápolením o problém, který Česká republika fakticky nemá (masová imigrace), odvádějí pozornost od toho, o co jde: a to je zápas o polistopadovou demokracii.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.