Deník Právo se z mého osobního hlediska liší například od Babišových listů (Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) tím, že se tam čas od času objeví text, který mne dokáže rozpálit do běla (při četbě MF Dnes a LN mívám jen dojem, že se mne pokoušejí utopit v kádi s neochucenou krupicovou kaší). Je to nesporně přednost, pro niž občas na chvíli zapomínám, že zahraničněpolitická část toho listu je, jak se zdá, řízená přímo z Kremlu.

V sobotním vydání se objevily hned dva materiály té povahy. Proberu je postupně jeden po druhém. Tím prvním, mírnějším, je rozhovor s hamburským politologem Petrem Robejškem.

Petr Robejšek popírá (a v tom mu zcela věřím), že by problém s migrací byl nejdůležitějším důvodem brexitu. Píše, že se v něm zrcadlí sebevědomí občanů silné země, která má od zbytku evropského kontinentu odstup. Pak ovšem tvrdí, že je to projev toho, jak končí dosavadní proces globalizace, který je nahrazován lokalizací a regionalizací. A hlavním důvodem je prý evropská politika plíživého vzniku „Spojených států evropských“, medicína „více Evropy“.

Jen na okraj poznamenávám, že pokud opravdu končí dosavadní proces globalizace a je střídán lokalizací a regionalizací, je třeba se ptát, zda je to správné a prospěšné, nebo ne – a v druhém případě se tomu opřít. Člověk není obětí „procesů“ či dobových trendů, ale naopak je spoluvytváří a nese za to zodpovědnost. Podstatné je, že Britové měli právo se rozhodnout tak, jak se rozhodli, to rozhodnutí bylo legitimní (v tom se asi od pana Robejška neliším), a to bez ohledu, zda odpovídalo „procesům“ či dobovým trendům nebo ne.

Otázka „více Evropy“ nebo „méně Evropy“ je ovšem nesmyslná. Jde o to, že se z EU nepodařilo dodnes vytvořit funkční demokratický politický celek, v němž by fungovalo propojení mezi veřejností a vedením a v němž by zároveň byla vyvážena práva většiny a ochrana menšin. Teď je to jen obrovitá, nikým neřízená administrativa, řítící se samospádem tou nejsnadnější cestou. A na tom není nic „více-evropského“ ani „méně-evropského“. Tak to prostě nemá být.

Pan Robejšek odhaduje, že do budoucna proběhne proces jakési „subsidiarizace“ Evropské unie. Brusel zůstane jakýmsi mocenským centrem, ale členské země ho budou čím dál tím méně poslouchat, takže se EU promění ve spolek volného obchodu, což je třeba považovat za prospěšné. Takový proces je ovšem přesnější nazvat „potěmkinizací“ EU, a už proto nevím, jak by mohl být k něčemu dobrý. EU by prý měla být považována za „účelové společenství“. A s tímhle už nemohu souhlasit ani náhodou.

Václav Klaus kdysi problematizoval Karla Schwarzenberga jako politika kvůli tomu, že tu s námi nesdílel naši minulost v letech 1948–1989 (a tedy se taky nemohl, což už ovšem Václav Klaus expresis verbis neřekl, podílet na všech našich poklescích a selháních z té doby, takže má snadné alibi, není v tom s námi „spolunamočen“). Nepřipadá mi ani přesvědčivé, ani slušné tohle někomu vyčítat. S panem Robejškem je to jinak. Lišíme se jen v perspektivě, z níž dnešní hemžení v EU pozorujeme.

Jistě, lidé u nás čekali a čekají od EU spoustu požitků, které nám spojenectví s vyspělými a bohatými zeměmi může poskytnout. To je lidské. Zároveň čekali a čekají od EU i stabilní politické prostředí, svobodnější a demokratičtější než to, co jsme zažívali před listopadem 1989. A podporu ve světě, který je ze své povahy stále stejně nebezpečný jako tehdy a v němž je svoboda a demokracie ohrožena stejně jako kdykoli dřív. V Hamburku je snadnější na to zapomenout než v Praze, Varšavě, Bratislavě nebo Budapešti. Ale zapomínat se na to prostě nesmí.

Jde o tři věci: Za prvé, pragmatické spojenectví zájmů není pevné a trvalé, pokud není opřeno o spojenectví idejí a zásad. EU je jednou, jistě velmi nedokonalou a částečnou realizací západního společenství, k němuž jsme po staletí patřili a z něhož jsme byli násilně vytrženi. Očekáváme od ní víc než účelové spojenectví a mělo by nám záležet na tom, aby se v tomto smyslu proměňovala. To ovšem vlastně znamená „víc Evropy“ (i když Evropa je už dnes příliš úzké vymezení – do západního společenství, jehož je EU součástí, patří dnes i USA a další země mimo Evropu).

Za druhé, žijeme v nebezpečném světě, ohroženém ze všech stran. Světové demokratické společenství se musí bránit a zároveň musí své ideje a zásady šířit (jedno bez druhého je nemyslitelné). Není přitom ani náhodou v přesile. „Multikulturalita“ (nikoli snášenlivost!) je v tomto směru projev kapitulantství. K obraně i šíření idejí a zásad je zapotřebí osobní víra zúčastněných: že je to správné, že to má smysl. Že je to něco, co má být.

A konečně migrační problém. Pan Robejšek mluví o tom, že je třeba „zavřít přístupové cesty pro migranty z Afriky a Blízkého východu. Když političtí vůdci nenajdou sílu k politice „pevnost Evropa“, budou dále posilovat protestní strany ve všech zemích.

Je jistě pravda, že migrace je pro současnou Evropu zásadní problém a že je třeba ji podstatně omezit. S „pevností“ mám ovšem problém: pojem „Festung Europa“ ve mně nabuzuje podezřelé asociace – nemyslím si ovšem, že by to ze strany pana Robejška bylo záměrné a cílené, jen je to signál, že takové uvažování je poněkud hysterické a směřuje do slepých uliček.

Pevnost není k ničemu například tehdy, když její obránci vyhnijí natolik, že nejsou schopni ji bránit (protože např. už vůbec ničemu nevěří), což je, bojím se, tak trochu náš případ. Taky pevnost, postavená jen na „účelovém společenství“, o němž pan Robejšek mluví, nebude nijak zvlášť odolná. A konečně a hlavně, k obraně a šíření idejí a zásad, v něž věříme, patří taky a neodmyslitelně otevřenost. To v praxi znamená například i vědomí, že deprivovaní lidé, prchající po statisících z devastovaných a zbídačených zemí, nejsou žádné nájezdnické vojsko, ale někdo, komu bychom měli pomoci, samozřejmě s tím, že ta pomoc ovšem musí být účinná (tj. neměla by např. vést k tomu, že se při ní sami zničíme, protože pak už nikomu nepomůžeme).

Je třeba projít úzkou cestou mezi pragmatickým cynismem a fanatismem (obojí jde často ruku v ruce). Skutečný pragmatismus, politický realismus není sprosté slovo a neznamená bezzásadovost.

(Další text, který nechci nechat bez povšimnutí, je článek Václava Bělohradského „Apokalyptický tón v politice a okolí“ z téhož čísla Práva. O něm příště.)

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.