Událostí příštích dnů a nejspíš i týdnů je tzv. aféra Panama Papers. Je to zatím světový rekord v úniku kompromitačních údajů (v tomto případě finančních) v dosavadních dějinách lidstva. Jde celkem o jedenáct milionů dokumentů. Objem „uniklých“ dat je jedenapůlkrát vyšší než v případě WikiLeaks (srovnání obou případů je velmi na místě). V kompro seznamu je mimo jiné i „283 zvučných českých jmen“, jak píší v Právu.
Organizace, která za akcí stojí, je Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ), pracuje na tom údajně už rok, nyní informace „postupně rozkrývají světové deníky zapojené do její práce“. „Spouštěč“ byl ovšem jeden – Süddeutsche Zeitung. Organizace má jakousi odbočku i u nás, je to, jak se píše, „dosud málo známá“ instituce jménem „České centrum pro investigativní žurnalistiku“, kterou zatím na veřejnosti reprezentuje dosud málo známá novinářská aktivistka Pavla Holcová (tedy tak tomu bylo včera, dnes už je jich jistě víc).
Podle paní Holcové (cituji z úterního rozhovoru pro Babišovy Lidové noviny) data v objemu 2,6 terabytů z panamské společnosti Mossack Fonseca vynesl (česky ukradl) „whistleblower“ (česky práskač), „který měl pocit, že údaje v těchto dokumentech jsou natolik závažné, že by k nim měli mít přístup novináři“ (tedy jak vidno práskač citově založený). Ta data pak dodal (bez nároku na odměnu, jak jsem se dočetl jinde) do Süddeutsche Zeitung už před rokem, a ti se vzhledem k obrovskému objemu dat obrátili na ICIJ, kde je přes rok zpracovávali.
Vzhledem k tomu, že ICIJ na svých internetových stránkách uvádí několik stovek spolupracovníků, považuji za mírně řečeno pozoruhodné, že se v tomto kolektivu (třeba byl fakticky menší, ale stejně) nevyskytl za ten rok žádný „whistleblower“, který by to byl vykecal. To vše mne vede k přesvědčení, že stejnou pozornost, jakou nyní světová média věnují společnosti Mossack Fonseca (zatím už vypátrali, že tatínek jednoho z jejích majitelů byl četařem u SS), „uniklým“ datům a lidem, kteří v nich figurují, by bylo třeba věnovat ICIJ, způsobu „odklonění“ (další český termín pro „vynesení“) informací ze společnosti, a v míře o hodně skromnější samozřejmě i jejich české odbočce a taky paní Holcové, zejména s ohledem na možný potěmkinský charakter těchto institucí.
V Právu připouštějí, že „i když v řadě případů nepostupovali majitelé účtů nelegálně, jinde šlo o zřejmou snahu zlegalizovat peníze z korupce či vyhnout se zdanění v domovských zemích“. Pro jistotu tedy, vedeni svým „pocitem“, jak hezky píše paní Holcová, práskneme všechny, a spravedlivý soud světových médií (ošklivě řečeno globální mediální lynč) si je už nějak přebere.
Velmi pozoruhodná byla odpověď, kterou dala paní Holcová v rozhovoru na otázku, proč v práskačských únicích nejsou žádní čeští politici. Cituji: „Má několikaletá zkušenost mi říká, že v tomto směru jsou čeští politici velmi mazaní. Zatímco v Rusku nebo v Číně jim nevadí oslovovat podobné firmy, jako je Mossack Fonseca, napřímo a podepisovat dokumenty, tak čeští politici se často schovají za akcie na doručitele, a ještě neoslovují nikoho přímo, posílají prostředníky, primárně právníky. A ti ještě nejdou k české pobočce, ale využijí služeb některé zahraniční. To je třeba i případ Slovenska. Jejich seznam v Panama Papers je velmi chudý. Ale v dokumentech připisovaných třeba právě České republice je mnoho zajímavých a závažných poznatků směrem ke Slovensku.“
To je dobré. Připomíná mi to známou anekdotu z mých mladých let: V Mezopotámii tehdy konali vykopávky a v hloubce padesáti metrů narazili na telegrafní dráty. Na základě toho usoudili, že již staří Mezopotámci před čtyřmi tisící lety znali telegraf. V Sovětském svazu, na Sibiři, kopali taky, a v padesáti metrech pod zemí nenarazili na nic. Na základě toho došli sovětští experti k nezvratnému závěru, že již jejich slovanští předkové před 4000 lety znali bezdrátovou telegrafii. Tak byli ti slovanští předkové mazaní! To, co dělá paní Holcová, by se s malou licencí dalo nazvat kolektivní virtuální denunciace.
Je mi líto, ale celá tato akce je jen další a mimořádně vypečenou epizodou v sérii globálních společensko-tektonických pohrom, tzv. wikileakismu-snowdenismu, do něhož nepochybně svým skromným způsobem zapadá i naše česká „Velká protikorupční revoluce“. Za prvé nese všechny rysy oblíbené zábavy zhysterizované západní veřejnosti (Západ jsme i my), globálního mediálního lynče a honu na čarodějnice. Je to symptom rozkladu, který činí západní společnost, postavenou na křesťanských základech, bezbrannou vůči jejím dejme tomu oponentům (čímž nemyslím ani náhodou např. Islámský stát, ale v první řadě Čínu a Rusko). Ztrácíme půdu pod nohama a měli bychom se sebou něco dělat.
Západní společnost byla odjakživa postavená na důvěře (tedy důvěře k bližnímu), s tím, že se ta důvěra v mnoha konkrétních případech samozřejmě může nevyplatit. Otevřenost je vždycky bezbranná, stejně jako byl bezbranný Ježíš. V praxi se ale nakonec vždycky ukázalo (upozorňoval na to už Masaryk), že se něco podobného vyplácí. Druhá, „nezápadní“ možnost je společnost, postavená v zásadě na nedůvěře v druhé, bližní, na heslu „streng behüten, beobachten“, známém z Haškova Švejka, na zásadě, že na bližní musí být přísnost. Na tomto principu staví i nynější globální práskačská vlna. Na tom základě lze ovšem taky vybudovat univerzální, celosvětovou společnost. Bude mít jen jedinou vadu: bude to společnost totalitní.
Považuji proto za velmi zásadní věc, se i této hysterii velmi rezolutně opřít. Zatím to u nás neudělal bohužel nikdo.
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
