Politolog a publicista Bohumil Doležal uveřejnil počátkem tohoto týdne na Svobodném fóru svoji dvoudílnou analýzu věnovanou politickému odkazu bývalého českého přezidenta Václava Havla, od jehož úmrtí uplynuly 18. prosince čtyři roky. Polemiku s Doležalem o Havlův odkaz otevřel na Svobodném fóru Josef Poláček v článku „Pragmatická politika, nebo existenciální revoluce?“. Bohumil Doležal nyní adresoval Josefu Poláčkovi prostřednictvím Svobodného fóra otevřený dopis, v němž z velmi osobního hlediska píše o pragmatismu, víře v Boha a morálce v politice. Pro úplnost zde uvádíme odkazy na všechny tři předchozí publikované texty, v nichž si lze dohledat souvislosti.

[ctete]38839[/ctete]

[ctete]38986[/ctete]

[ctete]39185[/ctete]

■ ■ ■

Vážený pane Poláčku,

se zájmem jsem si přečetl Váš článek „Polemika s Bohumilem Doležalem: Pragmatická politika, nebo existenciální revoluce?“ ze Svobodného fóra. Protože se problém, v němž se neshodneme, zjevně dotýká tak choulostivé a intimní záležitosti, jako je věc víry, připadá mi nejpřiměřenější na něj reagovat osobním dopisem.

Váš základní argument proti tomu, co jsem napsal, je hned na počátku Vašeho textu a zní: „B. Doležal nemůže a nedokáže v žádném případě přijmout a strávit Havlovu proslulou „nepolitickou politiku“. Tedy ono principiální východisko, že – všední, každodenní – politika nemá, respektive nesmí mít své kořeny sama v sobě, nýbrž že nad ní stojí ještě jiná sféra, totiž sféra absolutních a nezpochybnitelných hodnot. A že politika – má-li mít nějaký skutečně humánní smysl – se musí těmito hodnotami řídit, být jim podřízena.“ A vytýkáte mi, že zastávám „ryze pragmatickou politiku“.

Dovoluji si Vás upozornit na to, co jsem napsal v závěru svého článku: „Problém Václava Havla (a v důsledku toho i problém Charty 77) je ve víře v „lidská práva“ o sobě a „morálku“ o sobě. Obojí jsou ovšem ve skutečnosti lidské výtvory, jako takové vždycky nedokonalé, a nějakou konkrétní podobu nabývají případ od případu v jejich uplatňování: promítá se do nich osobní víra těch, kteří je uplatňují (mluvím zde o osobní víře v širokém slova smyslu, nezapírám ovšem, že pro mne má docela konkrétní význam), a uskutečňují se v činnosti mezi lidmi, v sociálních aktivitách, tedy např. i v politice. Bez toho otisku osobní víry a bez uskutečnění v sociální aktivitě nemá morálka žádný smysl a je to jen soubor frází, jako je ta o Pravdě a Lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Rozdíl mezi ní a heslem „Proletáři všech zemí, spojte se“, s nímž účtuje Havlův zelinář, pak není až tak propastný.“

Musím důrazně upozornit, že vůbec nepopírám význam morálky, lidských práv atp., jen upozorňuji na to, že jsou to lidské a nedokonalé výtvory, a proto musí být zakotveny v něčem hlubším, to jest – podle mne – v osobní víře toho, kdo je vyznává a prosazuje, a proto za ně taky ručí.

Každý nějakou osobní víru máme. Takže já například – uvádím to jen proto, abych to nějak sám za sebe zdokumentoval – věřím v Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých. Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. (Konec citátu, chtěl bych jen upozornit, že takových jako já je nás na Západě pořád ještě přinejmenším několik stovek milionů.)

Nenapsal jsem to do svého článku takhle explicitně jednak proto, že dávám za pravdu Masarykovi, který kdysi napsal, že se svou nejvnitřnější vírou se lidé nechlubí každý den a při každé příležitosti, protože by to bylo tak trochu nestydaté – jenomže, to výslovně zdůrazňuji, vy jste mne k tomu tentokrát donutil. Za druhé, nejsem náboženský horlitel, ale politický komentátor, respektuji, že víra je osobní věc, každý se k té své dopracovává složitými a křivolakými cestami, a dokud žije, není nikdy ta cesta uzavřena. Navíc já sice poněkud zpupně považuju svou víru za tu nejlepší, jaká na světě existuje, ale zároveň nahlížím, že mé možnosti přesvědčit o tom mé bližní jsou velmi omezené.

Součástí té mé víry totiž je, že ona sama neodvisí v první řadě ode mne, ale od toho, v koho věřím: musí si mne vybrat a dovolit mi, abych v něj věřil (v denominaci, k níž se hlásím, je to zvlášť zdůrazněno). Zároveň ovšem platí něco (a má osobní zkušenost to potvrzuje), co je vlastně pravý opak: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ (L11,9) Mně například to trvalo padesát let soustavné a dost velké fušky, a to jsem měl štěstí, protože jsem starý člověk a vlastně jsem se vracel k tomu, odkud jsem jako malé dítě vyšel (tedy přesněji řečeno, z mého hlediska, zabloudil, ale kdo z nás v životě nezabloudí).

Chci tedy vlastně tím vším říci jen jedno: stejně jako platí, že politiku je třeba překonávat jinou, lepší politikou, platí taky, že víru (např. tu bolševickou nebo víru fanatických islamistů) lze překonávat jen lepší vírou. Několikrát jsem přesně tohle už taky expresis verbis napsal.

Mám za naprosto nemožné a mírně řečeno pomýlené, když se lidé jako Zeman, Klaus, Okamura, Konvička a další vydávají za obhájce nějakých „našich hodnot“ (pan Konvička k nim např. počítá zvědavost, cestování a sběr vzácných bylin). Například věřící muslimové, ale dokonce i fanatičtí islamisté jsou proti nim, proti lidem, kteří ničemu nevěří, ve výhodě. Je mi líto, ale ve stejně nevýhodném postavení jsou i ti, co jen čekají, až kolem půjde „nějaký bůh“ a zachrání je (k čemuž se v Moci bezmocných přihlásil Václav Havel), nebo např. i ti, kteří se nezmůžou na nic jiného, než že papouškují některé Havlovy banální fráze, resp. běhají po náměstích a mávají červenými kartičkami.

Tohle je prosím základ mého omezeného pragmatismu. V české politické tradici se tomu říká politický realismus, psal jsem o něm a přednášel jsem ho deset let na univerzitě, dnes mám ale dojem, že to bylo skoro zbytečné.

Nezlobte se, prosím, za ta otevřená slova. Mám dojem, že vyčíst mé stanovisko z mého článku není zase až tak těžké, jako doklad cituji jeden z ohlasů pod Vaší polemikou na Svobodném fóru, napsal ho tam pan Ivo Heger z Olomouce: „Myslím, že Josef Poláček se zásadně mýlí v jedné věci. U Doležala přece není politika vrcholem. Vrcholem je nějaký Boží řád, k němuž se máme co nejvíce blížit. Možná to tentokrát tolik nezdůraznil, ale kdo chce, ten to tam najde: „Bez toho otisku osobní víry a bez uskutečnění v sociální aktivitě nemá morálka žádný smysl a je to jen soubor frází…“.

Se srdečným pozdravem

Bohumil Doležal

(Tyto řádky jsem napsal anno 2015, 24. prosince, v den narození Ježíše z Nazaretu, našeho spasitele).