Návštěva ministra Hermana na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku vyvolala obvyklý otevřený odpor jen u komunistů, prezidenta Zemana a spřáteleného ruského koutku Práva (ve zdrženlivější podobě – Vladimír Plesník napsal něco v tom duchu, že sudetští Němci se dodnes nedokázali za svůj „odsun“ omluvit). To by mělo být jednoznačné svědectví, že problém je pasé. Už proto, že drtivá většina postižených je už po smrti. Totéž platí o „účastnících“ na české straně.
České oficiální politice se podařilo prosadit své dvě hlavní teze: Všechno to způsobil Hitler a jeho režim, a dělali to ostatně tenkrát všichni (tedy např. Hitler i Stalin), protože lidská práva v dnešním smyslu ještě neplatila.
K tomu je třeba říci:
Je jistě pravda, že tehdejší české politiky by něco podobného nebylo nenapadlo a tehdejší českou společnost by v její většině nebylo možné přesvědčit o tom, že se něco podobného smí (tj. připravit tři miliony lidí podle etnického klíče úplně o všechen majetek a pak je vyhnat z území, které obývali), nebýt toho, co prováděl německý stát na okupovaných územích, tedy také u nás. Tím se celá věc stává pochopitelnou. To však ještě neznamená, že by byla ospravedlnitelná, a to jak z morálního, tak z politického hlediska.
„Lidská práva“, která brání v tom lidi masově okrádat a vyhánět, platí už po mnoho staletí a jsou zakotvena v křesťanských základech naší společnosti (které dnes ovšem její velká většina nebere moc vážně). A společenství, které jednou přistoupí na to, že je možné lidi podle kolektivního klíče okrádat, vyhánět a případně i zavírat a vraždit, musí počítat s tím, že se podobný úzus posléze uplatní i uvnitř něho samého. Pravda, s tím, že klíče budou modifikovány, např. z národnostních na třídní, což se ve velkém stalo po roce 1948. Česká společnost se tak svou nepřiznanou brutalitou předem připodobnila té ruské a snáze pak přijala všechno východní barbarství, které se u nás po roce 1948 uchytilo, a to, jak se zdá, alespoň zčásti natrvalo.
Je pravda, že hodně lidí se za to, co se tu v letech 1945–46 stalo, trochu stydí (většinou taky o tom, co se stalo, moc nevědí, o to se přičinily šiky oficiózních historiků), a tak říkají: Tenkrát to bylo OK, ale dnes už bychom to neudělali. Proč taky: už se přece stalo. To ještě neznamená, že bychom dnes nebyli připraveni dělat něco hodně podobného, jen třeba trochu jinde a trochu jinak.
Dnes je, jak se zdá, problém ve spolupráci všech zúčastněných (jistě, i Sudetoněmeckého krajanského sdružení, ale co mu zbývá) slavnostně pohřben. Pohřeb je ovšem nedůstojný, protože nebyly řečeny dvě věci:
To, co jsme provedli, bylo strašné a neomluvitelné. Jistě, jiní (např. nacisté) dělali stejné a ještě horší věci, ale tohle jsme udělali my a neseme za to odpovědnost. Měli bychom se jasně a bez vytáček před sebou samými i před světem omluvit. Každý se omlouvá za to, co udělal. Za Osvětim se omlouvat nemusíme, za tohle ano. Nebylo to tak strašné jako holocaust, ale to není žádný důvod, proč se neomlouvat. Za „odsun“, tj. za vyhnání a okradení. Nejen za „excesy“. To celé byl totiž exces.
A druhá věc. K omluvě tak nějak nepatří říkat: No jo, nebylo to od nás hezké, víme to, ale stejně už se s tím nedá nic dělat. Něco podobného znělo od počátku v omluvě Václava Havla: „Nechali jsme se nakazit zlem“ a můžeme se do budoucna nanejvýš už jen vstřícně setkávat. Ke každé omluvě nutně patří i pokus o nápravu.
Je jasné, že prostor k nápravě není nikdy tak veliký, aby bylo možné vyrovnat všechno zlo, které se stalo, a že se navíc ještě během času výrazně zmenšuje. Proto český restituční zákon kdysi mluvil (ne v této souvislosti, ovšem) o „zmírnění následků některých křivd“. Tehdy se mluvilo o křivdách majetkových. Zároveň platí, že pro zmírnění následků některých křivd je jakýsi prostor pořád, i když o majetkové restituce nejde. Totiž pořád, dokud problém není úplně uzavřen. Účinnou lítostí v podobě zmírnění následků některých křivd.
Takže všechny zúčastněné na dnešním slavnostním pohřbívání na české, sudetoněmecké i německé straně je třeba upozornit: Jistě, projevili jste v minulosti a patrně i dnes dobrou vůli (bylo by nespravedlivé ji upírat i nynější české vládě, tedy aspoň její demokratické části). Ale máte problém: pohřbíváte živého.
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
