Volby do krajských samospráv i do Senátu skončily a je zjevné, že jsme se zase pošoupli o kus dál. O jaký kus a kam? Především je třeba vyvarovat se překotných závěrů. K prvnímu měl kdekdo sklon bezprostředně poté, co byly vyhlášeny výsledky krajských voleb: Babišovo ANO prý podle očekávání drtivě zvítězilo. Druhý se objevil v titulcích článků po druhém kole senátních voleb: Babišovo ANO v nich prý utrpělo drtivou porážku.

V obou případech je přání otcem myšlenky, i když pokaždé si to přeje jiná strana politického sporu. Především je třeba zvážit, jaká je váha těchto volebních výsledků.

Pokud jde o krajské samosprávy, jejich pravomoci nejsou nijak omračující. Výsledky voleb však pokrývají celou republiku, voleb se účastní všechna významná celostátní politická uskupení, volební účast bývá mezi 33 a 40 %, a to je dost na to, aby vyslaly věrohodný signál o podpoře celostátních stran a hnutí. Zároveň výsledek voleb vytváří účastníkům předpolí pro následující klíčovou volební soutěž o Poslaneckou sněmovnu.

Krajské volby v letech 2000 a 2004 tak předcházely vítězství ODS na celostátní úrovni, volby v letech 2008 a 2012 (ty druhé skončily skutečným triumfem sociálních demokratů) předznamenaly úspěch ČSSD. Pozoruhodné přitom je, že „celostátní“ vítězství byla vždycky hubená. Vlády ODS byly slabé, vratké, závislé na přeběhlících. ČSSD v roce 2013 vyhrála daleko méně, než se čekalo, a na zádech si do vlády přinesla dravého a hladového predátora: Babišovo ANO, které jí od té doby jde cílevědomě po krku.

Závěr, který z toho plyne, je: Krajskými volbami není ještě nic předem rozhodnuto.

Senát funguje v našem politickém systému jako brzda: Dokázal korigovat některá rozhodnutí exekutivy a mocenské ambice prezidentů, kterým neotvíraly cestu ani tak jejich ústavní pravomoci jako spíš nepříliš demokratické tradice, které se u nás k této funkci vážou. Jeho vážnost je oslabena tradičně nízkou a stále klesající volební účastí. Václav Havel a jeho přátelé ho kdysi koncipovali jako sbor vážených osobností, který by mohl svou přirozenou autoritou tvořit protiváhu tradiční, formalizované politice postavené na politických stranách (zdá se, že pan Babiš se měl kde inspirovat). Byl za tím nepochybně mimo jiné i pokus zmírnit následky drtivé porážky Havlovy disidentské garnitury ve volbách roku 1992.

Senát ovšem v dalších letech ovládly „tradiční“ politické strany. Nikdy však ne úplně a senátoři se těšili relativní nezávislosti na stranickém vedení. A nedá se tvrdit, že by to vždycky bylo na škodu věci. Proto například dokázal v době opoziční smlouvy občas čelit Miloši Zemanovi i Václavu Klausovi. Velkou výhodu představuje taky „volení po třetinách“, které mj. mírní různé náladové vlny ve veřejnosti – největší z nich bylo hysterické protikorupční běsnění z let 2012–2013, které vyneslo na výsluní moci miliardáře Babiše.

To, že Senát přitom vzhledem k malým pravomocem netvoří opozici k exekutivě a negeneruje tedy ani žádnou vlastní politiku, je dobře. Zvýšilo by to už tak dost velkou vratkost našeho politického systému.

Tím vším nemá být řečeno, že by si snad koncepce druhé komory nezasloužila nějakou reformu, třeba i důkladnou. Nicméně neměla by být bourána jen na základě účelových politických spekulací prezidenta Zemana a Andreje Babiše. Už to, že jim není po chuti, je nepřímým svědectvím o její užitečnosti. Navíc období hlubokých politických krizí – a v jednom takovém už skoro pět let žijeme – nejsou vhodná pro dalekosáhlé politické reformy ústavních institucí.

Závěr z toho všeho ovšem zcela jednoznačně je: Výsledky těchto voleb do krajských samospráv jsou při vší relativitě podstatně významnější než výsledky těchto voleb do Senátu.

A teď něco k vlastnímu výsledku obou voleb.

To, čeho Andrej Babiš dosáhl, je – řečeno slovy Václava Klause – typická nevýhra. A to jak ve srovnání s tím, čeho v minulosti dosáhla ODS a ČSSD, tak s tím, jak daleko sahaly jeho ambice v minulých měsících a týdnech. Nešlo totiž nakonec o žádný volební „blitzkrieg“.

Přitom Andrej Babiš měl jak v neformálním „prvním kole“ krajských voleb (neformálním druhým kolem je uzavírání volebních koalic), tak ve skutečném prvním kole senátních voleb docela pěkný nástup: ANO se stalo nejsilnější stranou v devíti regionech, do druhého kola senátních voleb postoupilo hned 14 jeho kandidátů, daleko nejvíc ze všech účastnících se subjektů.

„Druhá kola“ pak ale přinesla podstatně skromnější výsledky. ANO, jak se zatím zdá, získá šest hejtmanů, prosadí se jako „rozhodující účastník“ v 6–7 koalicích. A ze 14 kandidátů byli zvoleni nakonec jen tři senátoři.

Zdá se, že panu Babišovi tentokrát nevyšla strategie politického boje „proti všem“. Hlavním sokem byla ČSSD, soupeř v zápase o politickou dominanci, ale šířeji vzato i všechny „tradiční politické strany“ (tradiční politickou stranou v babišovském pojetí je vlastně i KSČM).

Zatímco v dobách, kdy společností zmítá masová hysterie, má „boj proti všem“ velkou šanci na úspěch, dnes po skoro tříletém spoluvládnutí a jeho každodenních politických problémech Babišova aura spasitele do značné míry vyčpěla. Útočnost kampaně pak v politickém vyjednávání a v druhém kole voleb bývá spíše kontraproduktivní – vyvolává v možných partnerech obranné reakce. Výsledkem byly mj. koalice bez ANO v Královéhradeckém, Pardubickém a Plzeňském kraji, kde Babišovo uskupení získalo nejvíc zastupitelů.

V senátních volbách se pak ukázalo, že ANO jako politicko-ekonomicko-mediální konglomerát má sice v politické soutěži nekorektní převahu, ale zároveň mu chybí početné „tvrdé voličské jádro“, ochotné chodit k urnám dokonce i v druhém kole. To je výhoda „standardních politických stran“ proti různým revolučním patvarům ve chvíli, kdy blitzkrieg přerůstá v každodenní poziční politický zápas.

A myslím, že už moc nepůsobí ani brutální, neobratně maskovaná nepřímá volební propaganda v Babišových médiích (útoky na premiéra Sobotku v souvislosti s OKD a Zdeňkem Bakalou, cílený útok na vedení Policie ČR a ministra Chovance). A taky přeceňování „volebního potenciálu“ ANO vedlo jen k přehnaným očekáváním, které se pak logicky nenaplnily.

Výsledky Babišova hnutí možná ovlivnila i nižší volební účast (v krajských volbách i v prvním kole senátních voleb nebyl ovšem pokles nijak dramatický a v druhém kole senátních voleb se jen potvrdil trvale sestupný trend).

Senátní volby změnily složení horní komory samozřejmě jen relativně. ČSSD výrazně tratila, ale ta ztráta je vlastně jen návrat k přirozenému stavu. Její klub je stále s přehledem nejsilnější. Druhý nejsilnější klub bude mít KDU-ČSL – někteří senátoři ovšem kandidovali za široká uskupení a bude třeba vyčkat, kam se vlastně přidají. ANO přes neúspěch získalo v Senátu další křesla, a tak vládní koalice bude mít přesvědčivou většinu, i když na tu ústavní asi nedosáhne. Relativně slušné zastoupení si udrží i ODS přesto, že se „převolilo“ osm jejích senátorů.

A úplný závěr, pokud jde o výsledky těchto dvojích voleb?

Dobrá zpráva je Babišova „nevýhra“. Špatná zpráva je, že nevyhrál nikdo, což znamená, že vlastně prohrála demokracie. Příznaky rozkladu české demokratické politiky se množí, a to přes dílčí signály lepších časů, které by se neměly přeceňovat („protibabišovské koalice“; moc mne například zajímá, jak dlouho vydrží ta královéhradecká).

Prohlubuje se rozklad v ČSSD. Sobotkovo křídlo, nepochybně rozumnější část ČSSD, vyšlo z voleb oslabeno, relativní neúspěch strany bude nafouknut a bude Sobotkovi připsán na účet. Odpadli sice jeho oponenti a potenciální zemanovci Michal Hašek a Zdeněk Škromach, ale nahradí je velmi vydatně Jiří Zimola a možná perspektivně i Milan Chovanec.

Ještě daleko významnější je všeobecný sklon k pelešení, který zachvátil českou politickou scénu odleva doprava. Většina stran se sice zaklíná heslem „S komunisty nikdy“, ale v současné době, kdy komunistická strana vyšla z voleb výrazně oslabena, to má poměrně malý význam. Je to jen z nouze ctnost, která zastírá daleko větší, nebezpečnější a zároveň všeobecně rozšířenou nectnost: vytváření mesaliancí s Babišovým multifunkčním aglomerátem (obří firma, silné politické hnutí, mocná mediální lobby).

Aniž bych chtěl bagatelizovat nebezpečnost KSČM, Babišův aglomerát je ještě daleko nebezpečnější. ČSSD tam, kde uspěla (Jihočeský kraj, Vysočina), zve ochotně ANO do koalice. Zato ANO vytěsnilo ČSSD ve dvou ze tří nejsilnějších krajů (Moravskoslezský, Středočeský) a asi tak učiní i v Ústeckém kraji. V případě KDU-ČSL, ODS i STAN (u STAN to není až tak překvapivé, není to žádná standardní politická strana) jsou koalice s ANO na denním pořádku (KDU-ČSL 2, STAN 5, rekordman ODS 6). Supermesaliance (s účastí KDU-ČSL, ODS a ANO, pod taktovkou Jiřího Čunka) vznikla přitom ve Zlíně, kde ANO „nevyhrálo“. A TOP 09 se velmi nevyplatilo, když před volbami zrelativizovala svůj dosud důsledný postoj vůči Babišovi: V Jihomoravském kraji je TOP 09 součástí koalice (jistě, spolu s hnutím Žít Brno, ale na to se dost dobře nejde vymlouvat), ve Středočeském kraji tři její zastupitelé z pěti vytvořili proti vůli vedení koalici s ANO i STAN (kamenem úrazu ovšem nebyla účast na koalici, nýbrž jen to, zda má mít hejtmanskou funkci ANO nebo STAN; přitom STAN na své hejtmanské ambice sami rezignovali).

Babišovu konglomerátu se tak povedlo etablovat se, zatím na krajské úrovni, jako integrální součást českého politického systému. Přijaly ho mezi sebe bez odporu i demokratické opoziční strany, a to je velké novum a precedens. Výsledkem je na regionální rovině jeden veliký politický nevěstinec.

Celkový dojem tedy zní: Andrej Babiš sice nevyhrál – stejně to však není nic moc.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.