Václav Havel a zahraniční politika

To je nejméně problematická část odkazu Václava Havla. Po listopadu 1989 rychle ustoupil od projektů odvozených z původní ideologie „překonání totalitního systému i buržoazní demokracie“ (např. od představy o současném zrušení Varšavského paktu i NATO) a snažil se o začlenění České republiky do euroatlantického společenství (zhmotněného v EU a NATO), o něž tehdy ovšem usilovali prakticky všichni demokratičtí politici a podporovala ho většina veřejnosti.

Ještě významnější ovšem je, že později, na sklonku své politické kariéry a po odchodu z funkce, dokázal vzdorovat „emancipačním“ pokusům Miloše Zemana a zejména Václava Klause, snahám „otevřít se“ velmocím ovládaným nedemokratickými režimy (Rusko, Čína), a taky pacifistickým náladám mezi západoevropskými politiky.

Jeho podpora zásahu USA v Iráku, kritika probouzejícího se ruského imperialismu a podpora Izraele byly důležité v době, kdy v české společnosti slábl původní prozápadní konsensus. A důležité je i to, že se této Havlovy linie v zásadě držela česká zahraniční politika v době, kdy v čele rezortu stáli Cyril Svoboda a Karel Schwarzenberg.

Mám k tomu jen jednu poznámku na okraj. Během zásahu NATO v Jugoslávii, v dubnu 1999, řekl Havel francouzskému listu Le Monde mimo jiné: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, který nikdo nemůže popřít: nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.“ Od té doby je obviňován z toho, že hovořil o „humanitárním bombardování“ Srbska.

Otázka je: čím může být motivován a ospravedlněn vojenský zásah v jiné zemi? Je nesporné, že při nasazení ničivých zbraní většinou přijde o život hodně lidí, protože dnešní zbraňové systémy neumějí ještě rozeznávat civilisty od vojáků, a tím spíše nedovedou vyčleňovat z vojáků ty, kteří se v bojích ocitli proti své vůli (Srbové tehdy s mimořádnou oblibou povolávali k vojenské službě do Kosova i občany maďarské menšiny z Vojvodiny, kteří na srbském vojenském dobrodružství neměli nejmenší zájem).

Mluvit o humanitární povaze vojenských zásahů je jistě poněkud nešťastná nadsázka. Otázka je však širší: je nutné vojenský zásah nutně ospravedlňovat zdůrazňováním jeho humanitní povahy? Vojenský zásah nikdy nemůže být svou povahou humanitní. Na druhé straně je velmi dobře představitelné, že v krajním případě je legitimní nejen neproveditelné bombardování (či vojenský zásah) „humanitní povahy“, ale, brutálně řečeno, bombardování jako řemen: samozřejmě s ohledem na to, že sice není možné zabránit ztrátám na životech, a to i na životech civilistů, jen je nutné dbát na to, aby byly, pokud je to v našich silách, co nejmenší.

Ve vojenském konfliktu bývají zpravidla ve hře jak „principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu“, tak přirozené bezpečnostní zájmy zasahujícího společenství. To, že jsou ve hře i ty druhé, nečiní zásah nelegitimním, a naopak, to první nemůže být za všech okolností dostačujícím ideologickým krytím nějaké intervenční politiky. A v tom je jádro problému.

Odhadnout, zda je podmínka této dvojí legitimity naplněna, může být obtížné. Platí to např. v souvislosti s nedávnou účastí Západu v konfliktech v severní Africe a na Blízkém a Středním východě. Osobně bych řekl, že při zásazích v Afghánistánu, Iráku a faktických ne-zásazích v Libyi a v Sýrii západní země podcenily pragmatická bezpečnostní rizika, plynoucí z případné rezignace na zásah nebo z nedostatečného důrazu v jeho provedení. V důsledku toho pak ani podpora obyvatelstvu postižených zemí nebyla dostatečná a vznikl mj. i dnešní migrační problém.

Nikdo by se neměl bát zasahovat ve vlastním zájmu (tj. taky ve vlastním zájmu) tam, kde je pro to silný důvod. Je to taky legitimní. V našem životě a v našich aktivitách jsou k nerozpoznání propleteny důvody „ideální“ a důvody „pragmatické“ a kdo sám sebe i druhé přesvědčuje o tom, že jedná pouze z důvodů „ideálních“, lže sám sobě i jim. Správné politické rozhodování se vždycky musí vyhýbat jak fanatismu „idealistů“, tak cynismu „pragmatiků“.

Havel, xenofobové, sluníčkáři

Oblíbenou otázkou v letošních vzpomínkových pořadech je, jak by Havel reagoval na dnešní konflikt mezi „xenofoby“ a „sluníčkáři“ (používám označení, jimiž se oba tábory označují navzájem – nejsou úplně od věci). Dá se to jen odhadnout a zajímavé je to vlastně jen v jednom: jistě, Havel českou společnost i po smrti rozděluje, a na tom by samo o sobě jistě nemuselo být nic špatného, naopak. Jsou zásadní věci, v nichž je správné společnost rozdělovat.

Jenomže: podle „xenofobů“ vážná krize naší „civilizace“ (už samo to slovo tahá za uši) dává zodpovědným politikům legitimaci k tomu, aby zjednodušili správu společnosti a zvýšili její účinnost tím, že se více či méně (a v praxi to bude samozřejmě vždy znamenat více) omezí demokracie a upraví se dosavadní mezinárodně politické zakotvení České republiky (což u nás v praxi nakonec vždycky znamená reorientaci směr Rusko).

Podle „sluníčkářů“ (odkazuji k „Adventní výzvě“) je nutné vyjít vstříc lidem, kteří hledají bezpečí a lepší život, protože nám stejně nic jiného nezbývá: migraci zastavit neumíme. Pozoruhodné je, že v tomto případě – a není to jen v této jedné věci, i když tady je to nejvýraznější – Václav Havel rozděluje společnost na dva nesmiřitelné tábory, z nichž ani jeden nemá pravdu.

Václav Havel antikomunista

Václav Havel už od „Moci bezmocných“ zásadně odmítal „post-totalitní systém“, a tedy (také?) „komunismus“. Nechtěl ho překonat „tradiční demokracií“ (později ji vzal víceméně mlčky a do jisté míry na milost), ale „existenciální revolucí“. Jenomže, co je to „post-totalitní systém“? A co je to vlastně „komunismus“? Je nebezpečí, že touto cestou nakonec uvízneme v planém a nekonečném teoretizování.

Problém české společnosti v druhé polovině 20. století spočíval v tom, že se ocitla, jistě dílem i vlastní vinou, v jiném prostředí, než bylo to, v němž se odehrávaly její dosavadní dějiny. Stali jsme se skoro na půlstoletí součástí zaostalého samoděržavého impéria (nebyla to žádná říše zla, obraz pekla; bylo jen formou svého politického uspořádání velmi primitivní a zaostalé).

Následovala řada většinou polouvědomělých pokusů o vyproštění. Cílem byla společnost uspořádaná podle demokratických a liberálních zásad, opřená o myšlenku občanských a lidských práv, vyrostlá z křesťanských kořenů. Byla to řada pokusů o politickou emancipaci, nakonec korunovaná úspěchem.

Hovořit o „komunismu“, „antikomunismu“, „posttotalitních systémech“ znamená vystoupit z historie do světa norem, které jsou vždycky zjednodušené a tedy nepřesné, a propadnout tomu, co Masaryk kdysi velmi pěkně nazval „rozvášněnou logikou, nešetřící dějin“. Není pak divu, že pro někoho, kdo jednou propadne tomuto způsobu uvažování, bude rozchod s minulostí (normalizační, bolševickou) vždycky polovičatý a nedůsledný. Což byl v praktické politice i případ Václava Havla.

V ahistorickém terénu rozvášněné logiky totiž vlastně žádná minulost (a tedy ani přítomnost a budoucnost) neexistuje a rozcházet se s něčím vlastně ani není pořádně možné. A taky není možná žádná politika hodná toho jména: politika, která znamená poučit se z toho, co bylo, a na základě toho tvořit svou budoucnost.

Už jenom nějaký Bůh…

A konečně poslední poznámka, jistě osobní, ale nemohu si ji odpustit, protože se týká podstatné věci. V Moci bezmocných Havel nakonec cituje z rozhovoru s německým filozofem Martinem Heideggerem, který pro německý časopis der Spiegel pořídili v roce 1966 a vyšel v roce 1976 vzápětí po filozofově smrti. Citovaná věta zní: „Už jenom nějaký Bůh nás může zachránit“ (v originále „Nur noch ein Gott kann uns retten“).

Nechci diskutovat o tom, zda je překlad úplně přesný a zda odpovídá kontextu, v němž Heidegger tuto větu vyslovil. Podstatné je spojení slov „nějaký Bůh“ v Havlově textu. Nějaký bůh půjde shodou okolností okolo a třeba nás zachrání. Musím se přiznat, že mne to hrozně tahá za uši.

Problém Václava Havla (a v důsledku toho i problém Charty 77) je ve víře v „lidská práva“ o sobě a v „morálku“ o sobě. Obojí jsou ovšem ve skutečnosti lidské výtvory, jako takové vždycky nedokonalé, a nějakou konkrétní podobu nabývají případ od případu v jejich uplatňování: promítá se do nich osobní víra těch, kteří je uplatňují (mluvím zde o osobní víře v širokém slova smyslu, nezapírám ovšem, že pro mne má docela konkrétní význam) a uskutečňují se v činnosti mezi lidmi, v sociálních aktivitách, tedy např. i v politice.

Bez toho otisku osobní víry a bez uskutečnění v sociální aktivitě nemá morálka žádný smysl a je to jen soubor frází, jako je ta o Pravdě a Lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Rozdíl mezi ní a heslem „Proletáři všech zemí, spojte se“, s nímž účtuje Havlův zelinář, pak není až tak propastný.

Masaryk kdysi napsal: „Etika, a tedy i politika, musí se hodit pro nás lidi, anebo se vůbec nehodí.“ A stavěl do protikladu „humanitní taktiku“, která je i „praktická, to jest užitečná a výhodná“, a „taktiku revoluční“, nepraktickou a fantastickou. Jistě, zrovna on nebyl člověk, který by čekal, až půjde kolem nějaký bůh a zachrání nás. V této souvislosti dokonce zdůraznil, že „učení Ježíšovo… není pouze ideálně správné, ale je venkoncem praktické“.

Uvádím to jen proto, že Masaryk o tomto dvojím zakotvení etiky, humanismu (a tedy i lidských práv) v osobní víře a v praxi velmi dobře věděl. Nechci Václava Havla obviňovat, že on ne: jen že to vůbec neměl ani zdaleka takhle jasně zformulované. Mimo jiné i proto je daleko spíš součástí našeho dnešního problému než jeho řešením.

[ctete]38839[/ctete]