V příštích dnech se dostane na pořad jednání Poslanecké sněmovny v třetím čtení novela zákona o střetu zájmů. Na jeden z divokých protikorupčních zákonů podnícených revolučními iniciativami typu Rekonstrukce státu byla naroubována úprava, omezující členům vlády právo vlastnit všeobecně a vlastnit média zvlášť. Říká se mu teď Lex Babiš, což zároveň je i není pravda. Pan Babiš a jeho kumulace moci byli nepochybně mohutnou, vlastně jedinou inspirací pro jeho navrhovatele, zároveň by ovšem zákonná úprava měla vykolíkovat terén i pro všechny potenciální oligarchovy následníky.

Původně to vypadalo, že novela i proti vůli Babišova ANO poměrně hladce projde. Teď už to tak jasné není, protože ODS má k zákonu jako celku i k omezení vlastnických práv výhrady.

Obludnou kostrou zákona je zřízení centrálního registru majetkových přiznání všech veřejných funkcionářů, spravovaného ministerstvem spravedlnosti (které v současné době patří, a to dost výrazně, mezi babišovské domény). V základě je představa (kterou ovšem novele vdechli už protikorupční fanatici), že dokonale profízlovaná společnost, opřená o tvrdé zákony, je nejpevnější zárukou veřejné mravnosti.

Je mimochodem pozoruhodné, jak revoluční protikorupční hnutí, které se rozjelo v roce 2012 a vyvrcholilo rok poté, připomíná čarodějnické procesy ze 17. století: mimo jiné podivuhodnou kombinací vlezlé, přitažlivé ideologie a prokurátorského a policejního tlaku, a zároveň tím, jak se v něm snoubily a snoubí fanatismus s vyčůraným prospěchářstvím. (Odstrašující příklad je proces s představiteli „Starých pořádků“ na pražském magistrátu – Svoboda, Hudeček ad.)

Do tohoto odpudivého základu byl teď dodatečně implementován celkem pochopitelný a dobře myšlený pokus zabránit splývání ekonomické a politické, politické a mediální moci v jeden nedemokratický mocenský „Gesamtkunstwerk“. (Zejména média nesmějí být v demokratické společnosti za žádných okolností nástrojem exekutivy nebo její části; jejich úlohou je nezávislý popis a kritika politického dění.)

Tento naprosto nežádoucí proces ovšem předtím nechtě rozpoutala sama ČSSD za výrazného přispění virtuálního společenství Pravdy a Lásky. Podílela se na něm samozřejmě i problematická politika demokratické pravice. A tak se dnes všichni účastníci pokoušejí spoutat Krakena, kterého předtím rukou společnou a nerozdílnou vyvolali k životu.

Je ovšem sporné, zda a nakolik lze zcela podstatné chyby, které se staly, napravit změnou zákonů (nebo jenom změnou zákonů). Zákony mohou být k něčemu a platit jen ve společnosti, která stojí na důvěře a konsensu. Důvěra ve společnosti (aspoň v té, kterou považuji za svou a k níž jsem se celý život snažil přispět) se rodí v rozhovoru mezi lidmi a v rozhovoru mezi lidmi a Bohem (říkám to druhé takhle natvrdo, protože to považuji za nejpřesnější; pokud má někdo potřebu si to sekularizovat, ať si to sám pro sebe udělá, já to nepotřebuju). Dobrá vůle se nedá nadekretovat žádným zákonem a vláda zákonů, která nestojí na dobré vůli a konsensu zúčastněných, ale například na síle mocenských orgánů, vede nakonec nutně k libovůli a tyranii.

Základní vada české společnosti od listopadového převratu je v tom, že dobrá vůle chybí, respektive že stojí na vratkých základech: Například na podivné ideologii „Pravdy a Lásky“, která je vlastně kýčovitý patvar a zprzněné, zestetizované (křesťanské) náboženství. Jen ve společnosti, která je takhle „postavená na písku“, mohl vzniknout a tolik se rozvinout babišismus, spojení oligarchie a autokracie. Změnit by se tedy mělo daleko víc než jedna zákonná norma.

Problém, který má s touto zákonnou úpravou ODS, tedy v zásadě chápu: Představa, že se zákonem omezí svoboda podnikat, je odsouzena k neúspěchu už proto, že potřeba oddělení ekonomické a politické moci je věc zásadního přesvědčení, které stojí před tvorbou zákonů a vlastně i před politikou, o ekonomice ani nemluvě. (Meze „klausismu“, druhé bludné ideologie, kterou zrodil listopadový převrat, jsou v tom, že na něco, co je před zákony, politikou a ekonomikou, zcela hluboce a zásadně nevěří. Pokud něčemu věří, je to podnikání bez hranic; to podotýkám jen proto, abych to s chválou ODS nepřehnal.)

A za druhé, samozřejmě, zákony, které takto vzniknou, se dají obejít. Pan Babiš to už ostatně slíbil. Brutálně řečeno: Představa, že přísné zákony a tvrdá prokurátorská a policejní pěst promění společnost čuňat ve společnost slušných lidí, je iluzorní. Naopak, pomůže nakonec k moci těm nejagresivnějším čuňatům.

Přesto má přijetí novely i v jejím nynějším znění smysl a demokratické strany by se na něm měly sjednotit. Byl by to výraz jejich dobré vůle napravit společně škody, které předtím společně způsobily, a nepřímo jakéhosi tichého účinného pokání, které má místo i v politice.

Na dobré vůli, opakuji, stojí slušná demokratická společnost. To, že se cesta k nápravě politické katastrofy má otevřít v rámci zákona, jehož hlavním smyslem je zvýšená buzerace společnosti, činí ovšem výsledek sněmovního jednání velmi nejistým.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.