Už už se zdálo, že aféra Panama Papers v Česku skomírá: ale po minulém čtvrtku je tomu opět jinak. V Právu a v Babišových Lidových novinách vyšly otvíráky, podepsané  členy neformálního Výboru pro veřejné blaho paní Pavly Holcové Jakubem Bartoszem a Adamem Junkem. Plyne z nich, že probíhá čilá globální „mravenčí práce“ s „obřím objemem dat“ (pan Bartosz mluví jemně o „uniklých dokumentech“, hulvátům jako já by víc sedlo slovo „ukradených“, ale budiž). Na mravenčí práci se prý podílejí tisíce lidí po celém světě i u nás doma, počínaje Süddeutsche Zeitung (ta je podle paní Holcové „majitelem materiálů“, podotýkám znovu, že předtím ukradených), přes „Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů“, „České centrum pro investigativní žurnalistiku“, „skupinu českých redakcí včetně Práva“, až po „české úřady“, jmenovitě Finančně analytický útvar ministerstva financí (Babišova, dodávám pro pořádek).

Je tu ovšem jedna potíž, ne-li přímo dvě. Za prvé, „úřady“ mají k dispozici zatím jen jména potenciálních delikventů, která získaly navíc „neoficiálně“ (jak je tomu třeba rozumět? „Neoficiálně“ získala taky např. Süddeutsche Zeitung to kvantum ukradených dokumentů). Předsedkyně Výboru pro veřejné blaho Holcová nemohla podle vlastních slov „úřadům“ dokumenty poskytnout, protože k ním má jenom „přístup“ (tedy přístup do databáze). Situace tím tak trochu připomíná dávný problém s lustracemi: k dispozici je registr svazků (jména), vše další se bude muset nějak rekonstruovat, případně domyslet. A za druhé – je tu samozřejmě jeden podstatný rozdíl mezi oběma případy, rozdíl mezi zákazníky „Panama Papers“, dnes se říká s jistým opovržením „klienty“, a spolupracovníky StB (cizím slovem agenty, omezuji se na nejvýznamnější kategorii). Státní bezpečnost byla politická policie, sloužící správě jedné ruské kolonie. To vymezuje taky povahu slova agent. Říká se, že někteří o svém agentství nevěděli, přiznám se, že sice respektuji rozhodnutí příslušných soudů, ale zároveň tomu vůbec nevěřím. Kdežto o „klientech“ hovoří v článku pana Bartosze osoba nad jiné povolaná a mně jako dlouholetému čtenáři českých médií veskrze známá, totiž „oslovený finanční expert“, „který si nepřeje být jmenován“. Expert, co si nepřeje být jmenován, praví: „v seznamu může být hodně lidí, kteří mají prostředky na to, aby si založili společnost v cizině, a snaží si ulevit od daňového zatížení v Česku, které je pro ně často nevýhodné. Je to z různých legálních důvodů. Například prevence proti závisti, strach o peníze v českých bankách nebo zahraniční obchodní aktivity. Také z jejich pohledu u nás není optimálně nastavená úroveň daňových sazeb. Takzvaná daňová optimalizace ale není nic nelegálního.“ Čili: není klient jako agent.

Je nepochybné, že existence daňových rájů a růžných možností „utajeného podnikání“ (anonymní akcie ap.) otvírají doširoka dveře různým zcela nekalým podnikatelským aktivitám, a že si tato oblast proto zaslouží pozornosti novinářů i úřadů. Zároveň je však taky pravda, že dobrých a užitečných cílů se nedá dosáhnout prostředky po všech stránkách spornými a zavrženíhodnými (obří krádež dat) a že boj proti ekonomické kriminalitě je nikdy nekončící drobná všední práce, kdežto hysterické velekampaně, které mají ráz okázalých honů na čarodějnice, jsou jednak od počátku podezřelé a jednak taky nakonec neúčinné. Velmi snadno se totiž stane, že boj proti daňovým podvodníkům a praní špinavých peněz může být politicky zneužit – například ve státech, kde se politická situace vyvrbila tak, že jeden velkopodnikatel má v rukou velikánskou politickou moc a tedy taky prostředky, jak se vypořádat se svou (zbývající) konkurencí. Neznáte náhodou nějaký takový?

Chci tím říci jen jedno: je třeba si velmi ohlídat, aby „investigativní novináři“ náhodou neposkytovali cennou politickou munici státní správě, nad jejíž neutralitou v souvislosti s podnikáním se vzhledem k politickým okolnostem vznáší otazník. Předsedkyně neformálního Výboru pro veřejné blaho Holcová se před časem v rozhovoru pro DVTV bezelstně přiznala k nadstandardním vztahům s Babišovým dejme tomu píáristou. Taky otevřenost babišovských médií případu Panama Papers je nápadná (v tomtéž čísle LN, v němž vyšel článek pana Junka, se objevil i velký rozhovor s ředitelem Nadačního fondu proti korupci Soukenkou, který podobně jako paní Holcová ve zmíněném rozhovoru pro DVTV vášnivě obhajuje Andreje Babiše coby „transparentního“ oligarchu). A prolínání „úřadů“ (tj. též „orgánů činných v trestním řízení“, jsou to vlastně taky svého druhu investigativci) a investigativců-žurnalistů s cíleným politickým dopadem má u nás velkou tradici. Nejen z doby předlistopadové, ale i polistopadové: viz např. obří úniky z policejních spisů a z odposlechů v rozpracovaných případech do médií.

Už z tohoto důvodu je zapotřebí, aby si dnešní globální tažení proti daňovým rájům se specifickým vyústěním do české politiky našlo i své „metainvestigativní“ novináře, kteří si na organizované investigativce z české větve akce Panama Papers pořádně posvítí zejména z toho hlediska, zda si tu snad náhodou někdo kryt ušlechtilou ideologií boje proti hospodářské kriminalitě nepřihřívá vlastní nebo spřízněnou politickou polívčičku. Což by bylo přinejmenším stejně hnusné jako praní špinavých peněz. Ne-li víc.

A nakonec jen malá poznámka na okraj: týká se ideologie nynější globální kampaně jako zvláštního případu širšího celosvětového hnutí, tzv. wikileakismu-snowdenismu. Jde o cílené zavádění zrůdných a nelidských poměrů pod záminkou mravní obrody všehomíra. Vstupujeme dokořán otevřenými dveřmi do světa, kde není místo pro soukromí a diskrétnost (když jde o svatou věc, obojí musí jít stranou), a kde se ušlechtilých  cílů dosahuje soustavným práskáním a masovými krádežemi. Fanatismus jde přitom, jak je to ostatně v takových případech obvyklé, ruku v ruce s vyčůraností (omlouvám se, neslušnější výraz by tu byl víc na místě).

V globálním i lokálním běsnění kolem „úniku dat“ z firmy Mossack Fonseca (za zmínku stojí u nás i pozoruhodný případ serveru Respekt.cz, který se nejprve věnoval výboru paní Holcové se spoustou řečí o předběžné obezřetnosti a hned vzápětí do něj nadelegoval svého investigativního Jamese Bonda Jaroslava Spurného, už jsem o tom psal) se mi nějak vybavily verše Jiřího Ortena o světě, odkud odešel Bůh (napsal je v roce 1940, rok před svou tragickou smrtí): „Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad. Hle, pomatení biřici jdou bohaprázdnou ulicí životy zhasínat.“ Jistě, to srovnání je přehnané jako každá nadsázka. Naše dnešní doba není ani náhodou tak krvavě krutá jako ta protektorátní. Tedy aspoň zatím a tady. Bohužel, o to je hnusnější. A nepropadejme taky malomyslnosti: Bůh vůbec neodešel, to se nám malověrným jen občas zdá.