Únos českého občana v Libyi, který teď plní naše noviny, je jedna malá, dílčí událost, jíž se nám znovu připomíná úděsná destrukce, která zachvátila v posledních dvou letech některé země severní Afriky a Blízkého východu. V mediálním hledáčku se to zpočátku jevilo jako demokratická revoluce, dnes už si to troufne tvrdit jen málokdo.

Druhá globální krize je konflikt na Ukrajině, přesněji řečeno ruská agrese, kterou agresor, jak je jeho zvykem, vydává za vnitroukrajinský konflikt a osvobozenecký boj. Ta se nás dotýká ještě víc a bezprostředněji, protože je tu reálné nebezpečí, že bychom se díky vlastní prohnilosti a celé plejádě domácích Quislingů, kteří čekají na svůj den, mohli snadno a rychle dostat tam, odkud jsme se v roce 1989 se štěstím, bez velké vlastní zásluhy, ale zato velmi rádi vyhrabali (tj. do žádného „komunismu“, ale prostě do Ruska).

V té souvislosti se ukazuje, že ochota poskytnout ohroženým a destabilizovaným oblastem všude na světě „know how“ v oboru svobody, humanity a demokracie (anglický výraz pro české „hraběcí rady“) nebývá ze strany západních demokracií (to znamená taky z naší strany) spojena s  účinnou pomocí, která znamená nutně zároveň také náklady  a rizika. Jsou tu i odrazující příklady: Tak třeba USA kdysi vytrvale a loajálně pomáhaly svému vietnamskému spojenci, který bohužel vůbec nebyl schopen si aspoň trochu pomoci sám. A v Afghánistánu se ti, kterým byla pomoc poskytována, nakonec plnou silou obrátili proti tomu, kdo pomoc poskytoval.

Nepřátelé a kritici Západu pak rádi mluvívají o „exportu demokracie“ a o „imperialismu“. Ve skutečnosti jde ze strany západních demokracií, Západu o přehnaný idealismus a optimismus. Evropa a svět zažily v minulém století tři obrovité konflikty, první, druhou a „studenou“ válku. Všechny tři jsme si vykládali jako střetnutí demokracie s autokracií, v němž nakonec vyhrála demokracie. Pokaždé se však ukázalo, že nevyhrála jenom demokracie a nevyhrála tak docela. Dvacet let po dovršení „světové revoluce“, v níž zvítězila demokracie nad teokracií (Masaryk) následovalo ještě krvavější repete. Vítězství demokratických mocností nad nacistickým Německem a jeho spojenci (na základě téhle ideologie pak vzniklo OSN jako organizace „světových demokracií“(!)) vyústilo do mnohaletého pokračování světové války jinými prostředky, a ani zhroucení ruského komunistického impéria nepřineslo s sebou to, co od něho lidé jako Francis Fukuyama a s ním spousta dalších očekávali. Západu se ve všech třech konfliktech podařilo obhájit svou existenci (což samo o sobě jistě není málo). Je přitom třeba vidět, že ve spojenectví USA – Evropa hrály rozhodující a vynikající roli Spojené státy, které Evropu vlastně pokaždé tahaly z rejže, již si sama zavařila. Američané mají navíc při všech problémech své zahraniční politiky jakési chronické problémy s tím, zrazovat své spojence (Vietnam, který se dlouho snažily podporovat vlastně proti celému světu, je velmi zřetelný příklad v dobrém slova smyslu, uvést je možné i Izrael), kdežto evropské státy, od Chamberlaina a Daladiera v Mnichově až po Hollanda a Merkelovou v Minsku, budí dojem, že někdy je bezpečnější být jejich protivníkem než spojencem. V občasných návalech politického „pragmatismu“, jak se zdá, jsou schopny zradit každého, kdo je zrovna po ruce.

Dnes se bohužel zdá, že americký idealismus, v mnoha ohledech obdivuhodný, působí v kombinaci se současnou mimořádně pokleslou variantou evropského „pragmatismu“ západnímu společenství dost velké problémy. Nežijeme totiž ani náhodou v době, kdy jde o to, aby demokracie, Pravda a Láska s naším přispěním konečně ovládly celý svět. Měli bychom si přiznat, že západní demokracie, Západ (to znamená taky my) jsou jen ostrovem v oceánu nestability a barbarství, jsou každou chvíli a ze všech stran ohroženy a musí bojovat o svou existenci. K našim ideovým východiskům, k naší víře patří jistě i povinnost účinně pomáhat všem, kteří jsou na tom hůře než my. Abychom to vůbec mohli dělat, potřebujeme mít zajištěnu vlastní bezpečnost a bránit své vlastní existenční zájmy. A demokracii můžeme nejlépe šířit výzvou a příkladem. Příliš velké ambice spojené s příliš malou ochotou k praktické účinné pomoci (příklad: dodávky zbraní na Ukrajinu) činí západní politiku nedůvěryhodnou a taky nefunkční.

K těmto obecným poznámkám mne vlastně přivedly jen docela konkrétní politické události: Jak mohl Západ a USA dovést situaci na blízkém Východě až k nynějšímu rozvratu? Je přece zcela zjevné, že tamní společnosti nejsou ani náhodou schopny přejmout instituce a techniky vyspělé západní demokracie, které se vytvářely po staletí a za velkých obětí těch, co je budovali! A je taky zjevné, že jejich zavedení je tam nyní jen přestupní stanicí ke krvavým islámským diktaturám, teokratickým a autokratickým státním útvarům, jež jsou nebezpečné jak pro Západ, tak pro obyvatelstvo těch zemí. Podobný postup je politicky nešikovný vůči západním zájmům a zároveň lidsky bezohledný vůči těm, jichž se v těch zemích týká a které ohrožuje. Soustavný a dlouholetý export demokracie, Pravdy a Lásky do Turecka a do Egypta připravil nebo skoro připravil Západ o dva důležité spojence a oběma zemím ani trochu nepomohl. Na druhé straně čeští politici a žurnalisté vedou nejapné řeči o tom, že např. Tibet je země, která žije v raném středověku, a proto není radno jí pomáhat – a český ministr zahraničí podpisuje v té souvislosti v Pekingu dokument, připomínající bezpodmínečnou kapitulaci. Jistě, nemáme možnost vnutit komunistické Číně svou politickou vůli – ale plyne z toho, že nám tedy nezbývá než ji ve všem všudy podporovat? Podobně mnoha politikům a publicistům u nás, kteří zřejmě úplně všichni nebudou Putinovi agenti, nevoní poměry na Ukrajině, nepřipadá jim dost demokratická a dost prostá korupce, aby byla hodna naší podpory. Bez ohledu na to, že podpořit Ukrajince, kteří jsou v podobné situaci, v jaké jsme byli v minulosti, je nejen slušnost a povinnost, ale je to i v našem zájmu, protože zítra můžeme být už zase na paškále my – my, kteří ostatně zvlášť dnes nejsme právě vzorem solidní demokracie, ač si to sami už sto let bez přestání namlouváme, a přesto si pomoc v podobné situaci zasloužíme.

Rozumná zahraniční politika je vždycky hledání uzounké střední cesty mezi cynickým pragmatismem a divokým idealismem. Obě krajnosti jsou cesty široké, pohodlné, schůdné, a obě vedou do pekel.

Bohumil Doležal