Podnět k těmto řádkům mi poskytl časopis Respekt. V posledním čísle uspořádali jakousi nepřehlédnutelnou anketu mezi bývalými předsedy US a ODA. Položili jim jedinou otázku: „Preference strany TOP09 stále klesají, už jsou těsně nad pětiprocentní hranicí. Táhne ji dolů její předseda Kalousek, nebo dělají jinou chybu?“

Výběr respondentů je velmi šťastný: všichni (totiž Jan Ruml, Hana Marvanová, Jan Kalvoda a Ivan Pilip) mají ze své praxe s klesajícími preferencemi důvěrné zkušenosti, a lze je tedy v tomto směru považovat za kvalifikované.

Otázka je ovšem víc než sugestivní: je důvodem setrvalého poklesu preferencí TOP09 chyba, kterou strana udělala tím, že si do čela zvolila Miroslava Kalouska, nebo je za tím nějaká jiná chyba?

Z odpovědí plyne jistý konsensus, nikoli stoprocentní, ale přesto významný.

Za prvé: tři respondenti (Ruml, Marvanová, Pilip) se shodují v tom, že za poklesem je odchod Karla Schwarzenberga z předsednické funkce (Kalvoda se v té věci nevyjádřil; ovšem, otázka tak nezněla).

Za druhé: Marvanová a Pilip se shodnou na tom, že Kalousek není pozitivně pojímaný politik, resp. že je nepopulární i mezi těmi, kteří jinak jeho názory sdílejí. Jan Ruml řekl v souvislosti s poklesem preferencí, že to „nutně neznamená, že TOP09 táhne dolů Miroslav Kalousek“ (tedy možná to znamená, ale nikoli nutně). Pouze Jan Kalvoda ten výklad přímo odmítl a vykročil tím z řady.

A za třetí: problém je prý to, že se Kalousek nevhodně (Ruml) nebo příliš (Kalvoda) soustřeďuje na Babiše. Paní Marvanová se v té věci nevyjádřila z důvodů pochopitelných, sama se v nedávné minulosti soustředila na Babiše tím, že dělala nějaký čas náměstkyni jeho ministryni spravedlnosti).

Způsob ankety, jakož i výběr a i odpovědi respondentů, mne vedou k tomu, abych vyjádřil své stanovisko k Miroslavu Kalouskovi jako k politikovi. Jistě, o tom anketa vlastně nebyla, aspoň se tvářila, že o tom není, ale přesto: nastolená otázka zní: Je Miroslav Kalousek ten správný člověk pro TOP 09, potažmo pro Českou republiku? Považuji to zrovna v této politické situaci za velmi podstatné a jsem Respektu vděčný, že mne přivedl k tomu, abych se v té věci rozhoupal.

Především pokud jde o Karla Schwarzenberga: nechci se vozit pro odcházejícím politikovi. Uznávám, že ve své funkci vykonal mnoho dobrého (stejně jako předtím v prezidentské funkci vykonal pro českou zahraniční politiku mnoho dobrého Václav Havel, k němuž se vždycky hlásil). Obsazením dvou čelných funkcí v době založení strany byla ovšem do jejího základu uložena dvojitost „ikona“ a „provozovatel každodenní politiky“, a tím bylo zaděláno na její dnešní problém.

Problém zastihl TOP 09 v krajně obtížné situaci: je v opozici, opozice je velmi slabá, protože kromě té demokratické (kterou tvoří spolu s ODS) v ní jsou ještě trosky Okamurova Úsvitu a KSČM, které lze za opozici považovat jen v ryze formálním smyslu (nesedí ve vládě a jsou pro ni aspoň zatím nepoužitelní). Přitom ODS dělá vůči TOP 09 totéž, co kdysi dělali slabší koaliční partneři (bohužel včetně TOP09) jí, tj. pokouší se profilovat na její účet v lacině populistických tématech (dnes uprchlická krize). Navíc se pan Kalousek stal jakýmsi symbolem „Starých pořádků“ v nejapné pohádce Andreje Babiše o politicích, kteří tak dlouho nemakali a kradli, až to obyčejní lidé jako on sám už nevydrželi a v revoluční vlně je smetli. Miroslav Kalousek je jediným výrazným politikem minulého období, který je v politice dosud aktivně činný, a v Babišově báchorce dostal roli čerta. Většina veřejnosti na to v revolučním rauši naletěla a drží to dodnes. Miroslav Kalousek v této nezáviděníhodné situaci už dva a půl roku vytrvale vzdoruje nepřízni osudu. Z toho pro mne plyne celkem jednoznačně: pan Kalousek není srab.

Pokud jde o samotného Andreje Babiše, je laciné a nesprávné interpretovat „antibabišovský“ postoj (nejen u pana Kalouska) za projev osobní umanutosti. Nejde v první řadě vůbec o osobu pana Babiše a jeho lidské vlastnosti, ale o propojení hospodářské, politické a mediální moci do jednoho obrovitého útvaru, který jako karcinom prorůstá českým demokratickým státem a ohrožuje na životě křehkou českou demokracii. Není to tedy jen problém osoby pana Babiše, je to strukturální problém – jen je třeba zároveň vědět, že to nejsou spalničky nebo chřipka, ale rakovina.

Je tedy logické, že se TOP 09 pod Kalouskovým vedením zásadně staví proti vládní koalici, která zahrnuje i demokratické strany, ČSSD a KDU-ČSL. Zároveň je logické a správné, leč v české polistopadové politice krajně neobvyklé, že je v některých zásadních záležitostech připravena se s vládou a s demokratickými stranami ve vládě solidarizovat, a taky to v konkrétních případech (umírněný a realistický postoj v uprchlické krizi) dělá.

To je v české polistopadové politice, která byla od počátku koncipována jako třídní boj mezi personifikovanými silami dobra a personifikovanými silami zla (Pravda a Láska proti lži a nenávisti, socialismus proti kapitalismu a naopak, atd.) zcela neobvyklé. V tom jediném byl mezi všemi jejími účastníky totální konsensus – jak málo je to pro demokratickou politiku! Kalouskova TOP 09 se dnes tuto tradici pokouší prolomit, a zaslouží si v tom podporu. Je samozřejmé, že podpora vládních stran z opozice má své limity: ale když tu v konkrétních, praktických věcech je, vytváří se spontánně něco jako společný zájem, zájem vlasti, bez něhož demokratická politika nemůže fungovat.

Poslední věci, kterou tu chci uvést, se v anketě Respektu dotkl Jan Kalvoda: lídr opozice. To je věc, která Babišovi a jeho souputníkům (patří k nim protřelí firemní manažeři i ambiciózní idealisté, jež V. I. Lenin označoval nelichotivě tak, jak já bych to nikdy neučinil) nejvíc vadí. Pan Kalousek se z mnohaleté praxe dobře vyzná ve formálních zákrutech jednání v parlamentu i ve fungování státních institucí (významný je všeobecně a dnes zvlášť rezort financí). Je zároveň schopný debatér, důrazný, pohotový, občas sarkastický. Je to politický profesionál v dobrém slova smyslu – antipod kýčovité české představy o mudrcovi na trůně, tj. moudrém mamlasovi, který pohrdá nízkým politikařením.

V minulých více než dvaceti letech jsem několikrát napsal, a opakuji to tu znovu, že úkolem politického komentátora je nezávislá, kritická oponentura praktické politiky. Vždycky jsem při tom ovšem taky zdůraznil, že jsou věci, kdy je třeba se toho či onoho politika jednoznačně zastat. Platí to zejména pro situace, kdy jde o zcela zásadní věci z hlediska státu, vlasti, a kdy ten politik je zjevně v menšině a „z hlediska vyššího principu mravního“ pomoc potřebuje. Podpora jistě není nepodmíněná a nevylučuje případ od případu kritiku. V zásadě tu však platí: Vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

V takové situaci jsme právě dnes: už pár let u nás probíhá plíživá likvidace demokratické politiky pod falešnou záminkou boje proti korupci. Má setrvale podporu velké části veřejnosti a dokonce i podporu našich silných a jinak zcela spolehlivých spojenců ze zahraničí. A proto zrovna teď považuji za nutné říci zcela jednoznačně: podporuji Miroslava Kalouska a jeho nynější politiku. Nedělám to kvůli němu, ale kvůli České republice, a upřímně řečeno i kvůli sobě: abych si v té hysterické atmosféře, které u nás dnes a denně podléhá tolik lidí, nemusel nakonec připadat tak trochu jako prase.

Náš stálý spolupracovník Bohumil Doležal napsal tento článek pro server Echo 24. Šéfredaktor Echa Dalibor Balšínek nám laskavě dovolil jeho převzetí.