Už jsem o tom ve svých Událostech psal: Auditorové ministerstva financí dokončili prověrku dotace pro (aspoň dnes už Babišovo) Čapí hnízdo. A konstatovali, že sice existují indicie, podle nichž firma patřila pod Agrofert, takže pokud se Evropská komise rozhodne věc zkoumat a zjistí, že ke spojení došlo, Agrofert bude muset dotaci vrátit. Oni ovšem vrácení nenavrhují, protože propojení Agrofertu a firmy v době udělení a čerpání dotace nemohou potvrdit ani vyvrátit – zákon je totiž neopravňuje prověřovat firmy, které dotaci nedostaly.
Auditoři mají tedy ke své nečinnosti přesvědčivé věcné důvody. Shodou šťastných okolností jim tyto věcné důvody zároveň brání, aby v sobě vyburcovali dosud spící jánošíkovské sklony a pod praporem Padni komu padni vyrazili do boje proti svému guru, šéfovi a živiteli. Takové šťastné konstelaci příznivých okolností se v kriminalistické hantýrce říkává alibi.
Evropská komise a její specializovaný orgán, Evropský úřad proti podvodům OLAF, jsou v nelehké situaci. Věc má v ČR předem obtížně odhadnutelný politický dopad. Nespadá však mezi ty, které by EK ráda řešila rázně a nekompromisně: což je například, když neformální unijní vítací komise vyžaduje přerozdělit nalákané migranty mezi země, které se na globální vítací akci nepodílely (nikdo se je o to neprosil), nebo když je třeba celoevropsky zasáhnout proti varným konvicím a topinkovačům s nadměrnou spotřebou.
Problém Čapí hnízdo je lokální problém, možné politické konotace ho činí ošemetným, a proto nejspíš přijde nakonec via facti na řadu stará dobrá subsidiarita.
Není nám tedy pomoci? Existuje jedna funkční globální revoluční smršť, která přišla naposledy ke slovu v případu Panama Papers. Její pracovní název zní wikileakismus – snowdenismus.
Je tady funkční, neformální mezinárodní organizace, ledová kra, schopná potopit desetitisíce Titaniků. Má svou skrytou část, tajnou organizaci, něco na způsob jakési globální IRA, která v Sherwoodském lese mezinárodních financí bohatým bere dokumenty s tím morálním krytím, že je dává k dispozici nám chudým. Méně poeticky řečeno krade a práská. A pak její rovněž globální Sinn Féin, spojení investigativci celého světa (tedy upřímně řečeno úplně všichni to asi nejsou, ale naštěstí mezi nimi nechybí Pavla Holcová), kteří demaskují hříšníky z podnikatelských i politických kruhů a poskytují krmi jejich podnikatelským i politickým konkurentům a rozvášněné veřejnosti, jež si žádá to, co podle jejích představ k výkonu spravedlnosti občas neodmyslitelně patří: totiž krev. Zatím, jen obrazně, ovšem: Pusťme zlodějům tunelářům pořádně žilou!.
Na velmi plodnou půdu padají vyzískané (slušně řečeno) a náležitě opečované informace v zemích, kde jsou politické a ekonomické zájmy spleteny do jednoho obřího kompaktního klubka, což je zrovna případ naší země. Podotýkám, že spletení klubka se u nás odehrálo svobodným rozhodnutím všeho lidu, jen si nejsem jistý, zda lid, když o tom v letech 2013–2014 ve volbách hlasoval, měl úplně jasno, o co jde. Šťastně se tak spojilo globálně morální s lokálně pragmatickým, neboli, jak se říkalo za totáče, internacionální s národním.
Wikileakismus a snowdenismus – kradení a práskání, opřené o údajné morální základy – je možný jen ve společnosti, která nemá žádný pevný morální background a kde každodenní všední, praktickou morálku (k níž patří mj., že krást a práskat se nemá a nesmí) nahrazují kýčovité globální žvásty, například ten o Pravdě a Lásce, která už konečně musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ve společnosti, kde spousta vyčůraných predátorů z oblasti politiky, podnikání, případně obojího lačně čeká na to, jakou kořist jim předhodí jakobínští reformátoři (připomínám, že jakobínství a vyčůranost jdou rovněž ruku v ruce). A všechno je propojeno tak, že se nakonec už jako u Orwella nedá poznat, kdo je farmář a kdo je čuně. Vzniká svět, kde už na tom tak dalece nezáleží.
Malý, leč klasický příklad je např. v našem prostředí a dnes případ Speychal. Pan Speychal je velmi transparentní a zastávat se ho z hlediska „vyššího principu mravního“ je nemožné. I proto se velmi hodí ambicím právě vznikajícího prokurátorsko-policejního monopolu. Zároveň z případu vedou mohutné politické fousy (tunel Blanka) směrem k pražské politické garnituře, kterou se Andreji Babišovi ještě nepodařilo pořádně zmáknout. Tady může najít účinnou zbraň na „tradiční strany“ včetně ČSSD.
Ale Čapí hnízdo? Bezprostřední zájem by na něm mohla mít jen momentálně poražená a dosti paralyzovaná demokratická opozice. Politickým i mocenským strukturám, které se zrovna prosazují, by se to dvakrát moc nehodilo, oligarchovi (máme tu jen jednoho!) tuplem ne.
Zbývá „Pravda a Láska“, zhmotněná dnes nejzřetelněji v mediálním bloku Respekt – Aktuálně.cz – Hospodářské noviny – Neovlivní.cz. V Panama Papers zasedli její lidé spolu s babišisty v neformálním „Výboru pro veřejné blaho“ paní Holcové. Mají společný zájem, který jim mírně řečeno svazuje ruce.
A kdyby tu bylo jen tohle! Havlovské politické uskupení nebylo nikdy vzhledem ke svému ideologickému zázemí schopné se politicky výrazně artikulovat a organizovat. Dovedlo se však přesto prosadit v mocenských strukturách a v médiích. V letech 1992–1997 se jeho lidé zabydleli na ministerstvu vnitra (ministr Jan Ruml, náměstek Martin Fendrych). Prosadili se v Respektu a následně i v Mladé frontě Dnes a v Hospodářských novinách. Vzniklo tak jakési virtuální ministerstvo Pravdy a Lásky. Nadstandardní mediální informovanost o politicky citlivých kauzách pak ovlivňovala nálady a psychózy v české veřejnosti a tím i českou politiku od případu Srba přes Kubiceho zprávu vlastně až po Velkou Protikorupční Revoluci a spektakulární akce kolem pádu Nečasovy vlády v roce 2013 – i když spolupráce s Václavem Klausem někdy koncem roku 1997 skončila (jistě, dá se tvrdit, že to byla spolupráce nikoli idejí, ale jen dílčích zájmů). Podobně se dá taky tvrdit, že nikoli ideje, ale dílčí zájmy formují dnes jejich vztah k Andreji Babišovi.
Za těchto okolností by byl skutečný zázrak, kdyby z případu Čapí hnízdo vznikl nějaký významný politický skandál, navíc přesahující aspoň v něčem české hranice. A nezapomeňme, z „globálního“ hlediska je to jen lokální, nezajímavý problém, odehrávající se v malé, nijak zvlášť významné zemi. Těm, kterým na té zemi přesto záleží (počítám se k nim), nezbývá než obrnit se trpělivostí a věnovat se drobné všední politické práci. Žádných Storks Nest Papers se hned tak nedočkáme.
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
