Ve čtvrtek proběhne ve Velké Británii referendum o tom, zda země setrvá v Evropské unii, nebo z ní odejde. Je to klíčová událost evropské politiky, vyjádřil se k ní už kdekdo. Mimo jiné u příležitosti svého životního jubilea i exprezident České republiky Václav Klaus v rozhovoru pro ČTK.
Shrnuji stanovisko Václava Klause, které je zároveň i stanoviskem jeho institutu: „Naše stanovisko je, že kdybychom byli Brity, ale nemáme jim co radit, tak bychom hlasovali pro odchod z EU. Protože jsme Češi, tak bychom si strašně přáli, aby Velká Británie odešla z Evropské unie… Takzvaný brexit… žádné negativní dopady na Evropu, svět, samotnou Británii nebo Česko mít nebude. To je lež nad lží současné EU propagandy… Já myslím, že by to byla další rána, další hřebíček do fanfaronství dnešních evropských špičkových politiků. Myslím si, že by to byl otřes, který Evropa potřebuje. Potřebuje, aby s ní někdo zatřásl.“
Já jsem bohužel ve složitější situaci než Václav Klaus a jeho institut. Jednak radit Británii nejen nemám co, ale navíc ani nemohu, nemám k tomu vůbec žádné prostředky. A jednak, pokud někdo pořádně otřese Evropou, otřese bohužel i mnou, protože jsem sice nepatrná, ale přece jen součást Evropy, beru to tak a nestydím se za to. A nijak moc nepotřebuji, aby mnou někdo třásl.
Václav Klaus má jistě pravdu v tom, že Velká Británie svůj odchod z Evropské unie bez problémů přežije. Taky svět to přežije. Dá se říci, že to přežije i EU a že to přežijeme i my, jenže u těchto dvou posledních případů bych se rád zastavil. Pouhé přežití může být někdy dost málo. Máme s tím jakési zkušenosti z necelého půlstoletí bezprostředně předtím, než jsme se vydali na cestu k unii a posléze v ní zakotvili.
Klausovu nespokojenost s unijním vedením v mnoha ohledech chápu a považuji ji za legitimní: viz už jen indolentní politika v uprchlické krizi, kombinace pokusů o diktát vůči těm, k nimž si to můžeme dovolit, s nepatřičnou ústupčivostí tam, kde na podobný postup nemáme sílu (Turecko, ale i Rusko). A přičtěme k tomu ještě velmi omezené možnosti veřejné kontroly takových politických rozhodnutí. To mi však pořád ještě nestačí jako důvod k upřímné radosti nad tím, že někdo silný přijde a unií (tedy i mnou) zatřese.
Evropská unie je jedna z konkrétních dějinných realizací západního demokratického společenství. Má tisíce chyb, protože demokracie má chyby, patří to k její podstatě. Stejně k ní patří povinnost občanů snažit se, aby byla lepší. Osou západního demokratického společenství byly vždycky, dávno před vznikem EU, anglosaské země, Velká Británie a USA. Díky nim jsme i my zakotveni v liberální demokracii, v tradici politického realismu a umírněnosti, v odporu k radikalismu a fanatismu.
Odchodem Velké Británie z EU se osa zlomí. EU pak bude stát na kontinentálních evropských velmocích: což je dnes, pokud tomu dobře rozumím, Francie, Německo a Lucembursko. A to v situaci, kdy musí čelit v první řadě mocenské konkurenci z východu (Rusko, Čína), v druhé řadě živelné migrační kalamitě. Je to malá záruka pro společnou evropskou budoucnost. Naopak, budeme mít velkou šanci, že spadneme zpátky do ruského hnoje, z něhož jsme se s velkým štěstím a s malým vlastním přičiněním před čtvrtstoletím vyhrabali.
Z těchto všech důvodů bych si na rozdíl od Václava Klause a jeho institutu strašně přál, aby Velká Británie v Evropské unii zůstala.
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
