ODS (první místopředsedkyně Udženija i předseda Fiala) obhajují svou podporu babišovské koalici v Praze ve věci „Sesterské smlouvy“ Praha–Peking tím, že „politika jednotné Číny byla a je součástí české zahraniční politiky od jejího počátku, bez ohledu na to, zda se ministr zahraničí jmenoval Karel Schwarzenberg či Luboš Zaorálek“. To řekl minulý týden Petr Fiala.

A Alexandra Udženija: „Odstavec, kolem kterého exhibuje hlavně TOP 09, je přesně citace, která je integrální součástí české zahraniční politiky, a to i za ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.“ Podobně se vyjádřil i náměstek ministra zahraničí a pražský zastupitel za ČSSD v jedné osobě Lukáš Kaucký.

Udivuje mne, že se k té věci nikdo ze „zrádné pravice“, která držela ministerstvo zahraničí v době, kdy „nám vládli politici, kteří nemakali a kradli“, neohradil.

Inkriminovaný odstavec (přesněji řečeno věta, tvořící bod 3) smlouvy zní: „Hlavní město Praha v souladu s vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Taiwan jako nedílnou součást čínského území.“

V té větě se říká, že dnešní faktická nezávislost Tchaj-wanu je v rozporu s názorem vlády ČR, a dává se najevo, že pokud se Čína dnes nebo v budoucnu rozhodne uvést jeho status do souladu s českým názorem, nemůže ČR ani ceknout. Dáváme tedy Číně k podobným krokům předem placet.

Je to odporné mnichovanství, odpornější o to, že ČR dnes vůbec není vystavena nějakému brutálnímu tlaku, aby podobné věci dělala, dělá je v podstatě proto, že si tak chce koupit od Číny nějaké výhody (přitom pandu a letecké linky nelze brát vážně, musí jít o něco výrazně „mastnějšího“).

Je přece něco jiného říci: Bereme na vědomí, že Čínu dnes představuje ČLR, a něco jiného je říci „uznáváme všechny územní nároky ČLR“. Bod 3 smlouvy říká: uznáváme územní nárok Číny na Tchaj-wan, a říká to proto, že Tchaj-wan a jen Tchaj-wan je v té větě výslovně zmíněn.

Absolutně nevěřím, že toto konstatování bylo součástí české zahraniční politiky od jejího vzniku v roce 1993. Jsem přesvědčen, že je ohavným plodem zaorálkismu-drulákismu, k němuž se teď nedůstojným způsobem ústy svého předsedy a první místopředsedkyně připojila ODS.

Nechápu, proč se předchozí ministři zahraničí – nejen Karel Schwarzenberg, ale taky Cyril Svoboda (vykonával funkci ve vládě, v níž dominovala ČSSD) nebo Josef Zieleniec (někdejší ministr za ODS) neohradí. Nikdo z nich přece nevolal do světa, že Čína může anektovat Tchaj-wan, kdy se jí zamane.

V této souvislosti mne taky zaráží iniciativa Martina Bursíka (podporovaná Karlem Schwarzenbergem), který chce vítat čínského prezidenta tibetskými vlajkami.

Nepochybuji o tom, že způsob, jakým Čína zachází s Tibetem, je rovněž ohavný. Jsou tu však dva výrazné rozdíly: Za prvé, v nynější smlouvě Prahy s Pekingem se expresis verbis problematizuje právo Tchaj-wanu na existenci; a za druhé, Tibet je v současné době součástí ČLR (v padesátých letech ho anektovala) a představitelé Tibetu včetně Dalajlámy neproblematizují svou přináležitost k Číně, požadují jen skutečnou autonomii a konec národnostního útlaku), kdežto Tchaj-wan je de facto samostatný stát, na Číně nezávislý a Čína by ho musela teprve okupovat, aby se dostal do situace dnešního Tibetu. Nynější česká politika jí k tomu v rámci svých chabých sil pootvírá vrátka, a to je to hlavní, co je na celé věci znepokojivé.

V tyto dny, po mnichovanském rozhodnutí zastupitelstva hl. m. Prahy, je proto chvíle brát se v první řadě za Tchaj-wan, ne za Tibet. Takže pan Bursík (a pan Schwarzenberg, který ho podporuje) by v den příjezdu čínského prezidenta vlastně měli vyrukovat nikoli s víceméně imaginárním praporem Tibetu, ale s faktickou vlajkou Tchaj-wanu (s nímž se dnes nesmí ani udržovat diplomatické styky, protože se to tak zavedlo na půdě OSN v sedmdesátých letech; jistě, za spoluúčasti USA, jenže to vůbec neznamená, že by to nebyl z dnešního hlediska krajně sporný úzus).

Problém je jen v tom, že zatímco Dalajláma je tak trochu astrální bytost, která se vznáší na oblaku Pravdy a Lásky, Tchaj-wan je skutečný malý stát, kterému teprve hrozí, že ho zašlápne čínský slon. Jeho vlajka je zároveň historicky vlajkou předkomunistické Čínské republiky. Nicméně nikdo přece nebere v potaz právo na existenci komunistické Číny, jen komunistická Čína bere soustavně v potaz právo na existenci Tchaj-wanu, a proti tomu je třeba protestovat.

Pokud se jednou legitimně, demokraticky zvolené vedení Tchaj-wanu svobodně rozhodne pro fúzi s ČLR, nikdo nemůže říci ani popel. Dnes však je problém v tom, že dnešní české vedení (tedy zatím jen pražské, ale s podporou vedení celostátní ODS) dává v duchu zaorálkismu-drulákismu ČLR fakticky souhlas, aby si Tchaj-wan sežrala, kdykoli to bude považovat za vhodné.

Aby mi bylo dobře rozuměno: nejde o to, jak má vypadat chystaná demonstrace při příjezdu čínského prezidenta, ostatně sejde se stejně nanejvýš pár stovek lidí. Jde především a v první řadě o to, jak a má v této jedné konkrétní věci do budoucna vypadat každodenní politika na pražské radnici.

Další články Bohumila Doležala najdete v jeho internetovém politickém zápisníku Události.