Identifikujete se s charakterem probíhajících oslav stého výročí někdejšího Československa? Jaký vztah má tato událost k dnešku?  Jsou oslavy přiměřené kontextu mezi vznikem ČSR a dnešní realitou České republiky?

Odpověď je jednoduchá: s charakterem probíhajících oslav se ani náhodou neidentifikuji. Pokud jde o vztah oslavované události ke dnešku, musím s politováním konstatovat, že vzpomínky na slavnou minulost mají teď sloužit k tomu, aby veřejnosti zastřely politický a mravní marasmus, v němž se naše společnost v posledních pěti letech octla. A proto oslavy považuji mírně řečeno za nepřiměřené.

Náš nynější stát, Česká republika, vznikla v roce 1993 jako parlamentní demokracie a právní stát, postavený na občanských a lidských právech. S naší minulostí se vyrovnáváme jako dospělí lidé, navazujeme na ni tam, kde je to třeba, a kritizujeme tam, kde je to třeba. Tento stát je teď ve stádiu nejvyššího ohrožení. Většinu v poslanecké sněmovně mají „rodinná firma“ Andreje Babiše, SPD a KSČM. Vládu tvoří Babišovo uskupení spolu s poničenou ČSSD, jištěna je smluvní podporou KSČM. Prezident vykonává svou funkci způsobem, který nemá v nové době obdoby, a snaží se naši zemi orientovat tam, odkud jsme před třiceti lety s odřenýma ušima vyvázli.

Po komunálních volbách vznikají jako houby po dešti koalice na zásadě „každý s každým“. Rady mnoha měst a obcí připomínají orwellovské hostince, kde pospolu sedí farmáři a čuňata a za chvíli se už ani nepozná, kdo je farmář a kdo čuně.

V těchto souvislostech je třeba chápat nynější oslavy.

V pátek poslanecká sněmovna  projednávala a jednomyslně schválila společné prohlášení. Všichni se jednomyslně přihlásili k demokratickému charakteru státu a hodlají prý společně posílit národní hrdost a ambici české republiky patřit mezi nejúspěšnější země světa. Je mi líto, ale v dnešní situaci to je potěmkiniáda. To se demokratické strany, které ještě pořád ve sněmovně jsou, nestydí podílet se na takovém ohlupování veřejnosti?

Často jsem kritizoval Václava Havla. Jsem rád, že ho teď mohu zmínit v dobrém. V roce 1990 sdělil národu: „Naše země nevzkvétá.“ Věděl to tehdy každý, jen se to předtím ještě nesmělo říkat.

Dnes se to ještě smí říkat. Ví to jen málokdo. Zaráží mne,  že to v pátek v poslanecké sněmovně naznačil jen jeden jediný.