Za mých mladých let bývávala pomoc bratrská. Stávala, slušně řečeno, za houbelec. Prazvláštní koalice ODS, KSČM, Babišova ANO a ČSSD v pražském zastupitelstvu se včera rozhodla, že nás oblaží pomocí sesterskou. Týká se zatím jen Prahy a Pekingu a budeme si ji poskytovat navzájem.
Cesta k „Smlouvě o přátelství a sesterské spolupráci“ – přesněji řečeno „Dohoda o navázání vztahu sesterských měst mezi Pekingem, Čínská lidová republika a hlavním městem Prahou, Česká republika“ – obsahuje např. naše sesterské ujištění: „Hlavní město Praha, v souladu s vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území.“
[ctete]48272[/ctete]
K tomu, aby něco takového ve smlouvě o spolupráci dvou měst bylo, není žádný jiný racionální důvod, než že si to čínská strana vyžádala a česká (tj. pražská) nakonec srazila podpatky. Udělala tedy totéž, co před časem ministr Zaorálek při své oficiální návštěvě Číny. Radní za ČSSD (a zároveň náměstek ministra zahraničí) Lukáš Kaucký tedy právem zdůrazňuje kontinuitu české zahraniční politiky. A je třeba zdůraznit: něco jiného je uznání statu quo, které se nemusí pořád kolem dokola opakovat, a něco jiného je, když pražská sestřička učenlivě papouškuje fráze, které jí nadiktovali z Pekingu.
Kontinuita poslední doby spočívá právě v tom druhém. Pan radní taky důtklivě upozorňuje nás všechny, že nepodepsání smlouvy povede, jak říkával nebožtík generál Svoboda, k nedozírným následkům: plány na přímou linku s mezi Prahou a Šanghají by skončily v koši a ohroženo by bylo i přímé spojení mezi Prahou a Šanghají. Takže (to už říkám já), milí Pražané, do zbraně! Hrozí nám, že při našich tak častých cestách do Šanghaje a Pekingu budeme muset ve Frankfurtu přestupovat. Kdyby aspoň řekli na rovinu, co vlastně hrozí, a komu!
Praha vysílá další signál, že si nechá líbit ledacos. Ale to není to nejdůležitější. Nejdůležitější je nové spojenectví, které u nás vzniká, zatím na bázi hlavního města (a to je už dost, Praha je politicky v mnoha ohledech půlka republiky). Po zhroucení plánu na koalici demokratických stran v pražském zastupitelstvu proti Babišovým Novým pořádkům (smrtelnou ránu mu zjevně zasadilo zvolení Matěje Stropnického do čela SZ) vznikla jakási panika: místo aby demokratická opozice (v Praze ODS a TOP09) dopřála představitelům Nových pořádků, ať si svou bezmoc pořádně vychutnají, a ČSSD KDU-ČSL a případně i SZ a STAN čas na to, aby se polepšily, rodí se nejrůznější nemravné plány na různé mesaliance a politický gruppensex.
[ctete]48722[/ctete]
Nejvynalézavější je v tomto ohledu ODS. Předseda pražské organizace Humplík např. řekl: „V Praze nikdo nevládne a město kvůli tomu chátrá. Takže si buď řekneme, že tomuto budeme přihlížet, nebo uzavřeme smlouvu s ďáblem, a tím myslím Andreje Babiše. Ale já si stále myslím, že jsou tady třetí možnosti.“ Třetí možnost je tedy uzavřít s ďáblem smlouvu opoziční, aby to nevypadalo tak hloupě. Jenže smlouva s ďáblem je smlouva s ďáblem, něco, co se nedá okecat. A je proto třeba otevřeně říci, že to bude typicky normalizační kapitulace demokracie před Novými pořádky, a ti, kdo si myslí, že na ni vydělají, na to hned vzápětí, podobně jako jejich nedůstojní předchůdci z let 1968-9, šeredně doplatí.
Z tohoto hlediska je velmi příznačné, jak vlastně byla ostudná sesterská smlouva odhlasována. Pro byli zastupitelé ANO, KSČNM a ČSSD. To by ovšem ani náhodou nebylo stačilo. V nouzi tedy vypomohla opozičně smluvní ODS. A aby se neřeklo, tři zastupitelé (Humplík, Svoboda a Švarc) byli proti. Schválení dokumentu dostatečnou většinou to ovšem ani náhodou neohrozilo. Takže: milí pánové Humplíku, Svobodo a Švarci, bylo to od vás sice fajn, ale zbývá vám přesvědčit notoricky nedůvěřivou část veřejnosti, k níž patří na základě svých životních zkušeností (zdůrazňuji opět hlavně ty normalizační) i autor těchto řádků, že jste nás jen tak netahali a nohu předstíráním vnitrostranické plurality v situaci, když už o nic nešlo (pět hlasů ke schválení té nestydatosti bohatě stačilo).
Doufám, že prapor své vzpoury ponesete hrdě dále i v těch situacích, kdy bude jasné, že to „myslíte upřímně“. Tahle to zrovna nebyla. (Nemohu se přitom nesvěřit s obavou, že – když už jsme u těch paralel s normalizací ano 1969 – jsou tu dnes v ODS v Praze i všeobecně nejen Smrkovští, Císařové a Dubčekové, ale i dr. Gustáv Husák. Tentokrát v sukních, jmenuje se Alexandra Udženija. A musím s hanbou uznat, že když jsem tu před časem napsat, že to po vystřídání části vedení v ODS už nemůže být horší než za Zahradila, šeredně jsem se mýlil. Může.)
Zvlášť odpudivě se zachovali tzv. Piráti, tedy jejich zastupitel (a někdejší místopředseda strany) Mikuláš Ferjenčík. S doprovodem hloupých řečí podal neslýchaný návrh, aby k tak zásadní věci vůbec neproběhla rozprava. Babišovská většina ho pak s radostí přijala. Už vůbec nezáleží na tom, že potom piráti v zastupitelstvu hlasovali proti. Znovu prokázali, že jsou typickým produktem Velké Protikorupční Revoluce a krystalickým ztělesněním politické nezodpovědnosti. A že to udělali jen tak z ryzí a nezištné hlouposti, o tom budou muset veřejnost nějak přesvědčit. Bude to těžký úkol a moc jim ho nezávidím.
Až dodnes se dalo tvrdit, že v Praze, v tak důležitém regionu, babišovské Nové pořádky dosud přesvědčivě nezvítězily. Teď, jak se zdá, je všechno jinak. To neznamená skládat ruce do klína. Ale situace se musí jasně pojmenovat, a neblahá úloha ODS zvlášť.
Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.
