Premiér Sobotka řekl tento týden ve Sněmovně, že je třeba posílit vnější schengenské hranice Evropské unie a zřídit společnou evropskou pobřežní a pohraniční stráž. To první je dnes jasné každému, u toho druhého není zjevné, zda by při nynějším rozložení sil ve vedení EU ta stráž nedohlížela spíš na to, aby přes hranice přecházelo dostatečné množství uprchlíků či migrantů, a lokální stráž té které země jim při tom příliš nepřekážela (viz soustředěné ataky na Maďarsko loni v létě kvůli „plotu“).

Pan Sobotka šel ovšem dál: „No, a pokud nic z toho nezafunguje, tak musíme na linii Bulharsko–Makedonie vytvořit záložní hraniční systém, připravit tam technická opatření, tak abychom byli schopni regulovat migraci tam, pokud se ji nepovede regulovat v Turecku nebo pokud se ji nepovede regulovat v Řecku.“

Sobotkův, nebo unijní plán?

To je ovšem slovo do pranice a navíc v nynější situaci velmi rozumný plán. Moc by mne zajímalo, je-li to přímo nápad z dílny ČSSD, nebo je-li nějak „ve vzduchu“ v EU a pan Sobotka se ho jenom chytil (vůbec bych mu to nevyčítal, naopak).

Je zjevné, že dosavadní jednání s Řeckem a Tureckem nemá žádný smysl, protože EU je vůči nim v roli slabšího a zároveň výrazně bohatšího prosebníka, kterého je možné jak se patří ždímat a dbát hlavně na to, aby ho bylo možné ždímat pořád dál.

Linie Albánie–Makedonie–Bulharsko je snáze udržitelná, je větší naděje na loajalitu účastníků. Jakmile se ujme, je jistě nutné a potřebné pomoci i Řecku a Turecku, samozřejmě budou-li o to stát. Premiér o té linii mluví zatím jako o „záložním plánu“, není ovšem důvod, proč by se na záložním plánu nemohlo hned začít pracovat.

Velmi důležitá parlamentní debata

Premiér toto své stanovisko znovu zopakoval při čtvrteční sněmovní debatě o migrační krizi. Vynutila si ji nakonec opozice (demokratická i ta druhá). První pokus pro přidání bodu na program schůze Sněmovny, k němuž došlo v úterý, ještě nevyšel, pak se ale k opozici přidala KDU-ČSL a jednotlivci z dalších koaličních stran. Ve středu ráno se už podařilo jeho zařazení nejtěsnější většinou schválit. Ve čtvrtek dopoledne pak premiér přednesl zprávu.

Rozprava zatím probíhala velmi neuspořádaně, formou samých účelových faktických poznámek (na vlastní vystoupení se nedostalo, bylo zjevné, že ten den je na ni jen velmi málo času). Realizovali se v nich především poslanci z Úsvitu, pan Okamura ad. Na závěr Sněmovna rovněž poměrně těsně schválila procedurální návrh předsedy klubu ODS Stanjury, aby projednávání bodu bylo přerušeno do úterý 26. ledna, kdy se politické grémium dohodne na jejím dalším průběhu. ODS trvá na tom, aby odezněla přinejmenším stanoviska poslaneckých klubů.

Debata je velmi podstatná. K uprchlické politice vlády je jistě možno mít spoustu oprávněných připomínek, ale ve své podstatě je správná: slučuje v sobě proevropskost, loajalitu k Evropské unii s politickým realismem, kterého se unijním špičkám bohužel v posledních měsících, ne-li letech velmi nedostávalo (pokud jde o pana Sobotku a asi i pana Zaorálka, je to třeba doprovodit úslovím, že nouze naučila Dalibora housti).

Najdou demokratické strany společnou řeč?

Premiér Sobotka se však může zrovna v této věci stoprocentně spolehnout jen na poslance ČSSD (snad) a KDU-ČSL. Andrej Babiš zřetelně obrátil kormidlo směrem k Milošovi Zemanovi a Zeman musí teď nutně cítit příležitost Sobotku v problému pořádně zkoupat (má na to nos). ANO je tedy poněkud nejisté.

S demokratickou opozicí mají ovšem sociální demokraté a lidovci v Poslanecké sněmovně nevelkou, ale dostatečnou většinu. Komunisty a okamurovce je třeba ze všech spekulací vypustit; spoleh je na ně jen v tom smyslu, že udělají vždycky opak toho, co je třeba.

Velmi by pak záleželo na tom, co udělá ODS. Ta je teď ve stavu krajní rozkolísanosti. Tím, že z jejího čela odešel Jan Zahradil, se klausismu ani náhodou nezbavila, má velký sklon získávat si hlasy lehce cynickým populismem (to je ostatně součást klausismu).

Najdou demokratické strany ve Sněmovně společnou řeč? Je to pro ně složitá věc, vláda nemůže stát na podpoře opozice, když koaliční partneři trvale selhávají. Debata v Poslanecké sněmovně proto může být velmi, velmi důležitá, i když její dopad třeba nebude okamžitý. Může být důležitá v dobrém i ve špatném.

Vybrali jsme z internetového politického zápisníku Bohumila Doležala Události.