Minulý čtvrtek odpálily Babišovy Lidové noviny se vší parádou „aféru Šlachta“. Věnovaly jí otvírák (dvojice redaktorů Shabu – Koutník), třetí stránku i sloupec šéfredaktora na první stránce. Tématu se list intenzivně věnoval i v dalších dvou dnech. Na Svobodném fóru už o věci psali Pavel Šafr a Jiří Sezemský.

Stručně shrnuji podstatu věci: Na základě informací, které do LN prosákly z policejních zdrojů (průsaky tohoto typu patří ke koloritu české investigativní žurnalistiky od první poloviny devadesátých let, viz dále) chystá prý náměstek policejního ředitele Zdeněk Laube sloučení Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK). Sloučení má být krycím manévrem pro odstranění šéfa ÚOOZ Roberta Šlachty. V LN v té souvislosti poněkud nadneseně píší, že ÚOOZ rozpletl řadu klíčových případů: například kauzu Nagygate či „policejní chobotnici kolem hejtmana Jiřího Rozbořila“. Je třeba připomenout, že v obou případech toho zatím moc rozpleteno nebylo.

[ctete]61911[/ctete]

Zjevné je jen jedno: V policejních orgánech probíhá jakýsi skrytý, ale dosti úporný zápas. Týká se „orgánů“, jejichž aktivity mohou nepřímo, ale silně ovlivnit politickou situaci v ČR a shodou okolností se často dotýkají ČSSD a premiéra Sobotky. Konvulsivní dění v policii otřásá křeslem ministra Chovance, který se zdá být v defenzivě. Pokud by se podařilo ministra výrazně oslabit nebo dokonce odstranit, dostala by se druhá nejsilnější koaliční strana, Babišovo ANO, vlastně do výhodnější pozice, než v jaké byla Gottwaldova vláda v roce 1946. Tehdy měli komunisté pod kontrolou dva nejdůležitější rezorty – ministerstvo vnitra a financí. Obrana byla paralyzována (vedl ji zrádce Ludvík Svoboda) a pouze spravedlnost ovládali nekomunisté. Dnes má pan Babiš pod kontrolou finance, obranu (pravda, záleží na ní o něco méně než tehdy), spravedlnost, a je dobrá vyhlídka, že vnitro se podaří přinejmenším neutralizovat.

V souvislosti se zprávami LN (dosud nepotvrzenými ani nevyvrácenými) se Roberta Šlachty výrazně zastal nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který se prý kvůli tomu sešel s policejním prezidentem Tuhým. Podle šéfa státních zástupců by sloučením vznikl těžko ovladatelný útvar, Šlachtu uznává jako velice schopného velitele, který dokázal ÚOOZ dovést na velice dobrou úroveň. Za Šlachtu se postavili vrchní státní zástupci Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan a proti údajnému plánu velmi vehementně protestoval i sám Andrej Babiš. Šlachtu hájí také Nadační fond proti korupci (jmenovitě velkopodnikatel Radim Jančura) a v rozhovoru pro LN se k plánu na sloučení obou policejních útvarů vyjádřil kriticky i senátor za ČSSD František Bublan (tedy bylo to z něho třeba mačkat, ale ne moc).

Neotálel ani jmenovec Pavla Zemana na Hradě. Zaujal postoj nestranného odborníka: „Nesouhlasím se sloučením dvou protikorupčních útvarů do jedné instituce. A to z toho důvodu, že jako bývalý ekonom trochu vím, co to znamená monopol. Monopol kdekoli – v ekonomice, právu i všude jinde. Znamená to eliminaci soutěže mezi dvěma protimafiánskými útvary, která by podněcovala jejich výkonnost“. S tímto argumentem mám jakýsi problém; řekl bych, že konkurence mezi dvěma protimafiánskými útvary v policii může naopak docela snadno vést k tomu, že se ty útvary samy nepozorovaně změní v útvary mafiánské.

A ministr spravedlnosti Pelikán (ANO) bude o té „závažné věci“ hovořit s ministrem Chovancem.

V sobotu pak oba Babišovi investigativci došli k velmi šťastné formulaci toho, oč nyní jde, k formulaci, která mne inspirovala k výše uvedenému srovnání s rokem 1946: „Blíží se totiž důležité období voleb, kdy se bude rozhodovat o novém uspořádání moci v zemi (zvýraznil bd). Na podzim propuknou krajské a senátní volby a o tři měsíce později začne boj o Hrad. Jakákoliv kauza té které strany či hnutí by kampaň citelné zasáhla.“

[ctete]62208[/ctete]

Je otázka, zda v „případě Šlachta“ jde o účelový útok ČSSD proti policejním orgánům pracujícím na základě zásady „padni komu padni“ i tehdy, když se případ dotýká jí samotné, nebo o zoufalý pokus o obranu posledních zbytků „Starých pořádků“ (já jim ovšem říkám Polistopadový demokratický režim) před predátory, o nichž bude řeč dále. Tyto Staré pořádky dnes ve vládní koalici představuje, byť v podobě velmi nedokonalé a dosti nedůstojné, ČSSD jako přece jen „standardní politická strana“ (jistě, a taky KDU-ČSL, ale ta je v této věci docela bezmocná). Přiznám se, že mně osobně je druhý výklad podstatně bližší.

Druhý atak proti Starým pořádkům v boji o „nové uspořádání moci v zemi“ byl spuštěn v Poslanecké sněmovně. Strany Úsvit – Národní koalice a KSČM hodlají tento týden svolat mimořádnou schůzi sněmovny ke kauze „privatizace OKD“. Privatizaci tehdy odsouhlasil jako ministr financí nynější premiér Sobotka. Protože kromě obou zmíněných stran návrh zjevně podpoří dva „babišovci“ a dále Tomio Okamura a Radim Fiala, je pojištěno, že projde. Logika podle předsedy Úsvitu Černocha je „padni komu padni“: Když Čapí hnízdo, tak i OKD. Cíl podle předsedy poslaneckého klubu KSČM Kováčika je, „aby se téma OKD udrželo v pozornosti“.

V sobotním Právu upozorňují, že je otázka, zda se podaří schválit zařazení bodu na program schůze sněmovny (vládní koalice by tomu teoreticky měla umět zabránit). Pak by se atraktivní exhibice mohli zúčastnit jen poslanci s přednostním právem, tedy předsedové stran a klubů. A je víc než otázka, zda se podaří zřídit k případu vyšetřovací komisi. V choulostivé situaci se ocitne demokratická opozice (TOP 09 a ODS). Jako opozice by měly tyto strany návrh podpořit, jako demokratická opozice by ho ovšem měly odmítnout, protože je to skrytý útok na Staré pořádky (Polistopadový demokratický režim). Ne se zdržet, ale odmítnout: podle zásady „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“. Je ovšem otázka, zda na to ty strany vůbec mají.

Jak tady vypadá „krajina před bitvou“ o nové uspořádání moci? Jak jsou seřazeny kohorty?

„Tradiční strany“ hlásící se zároveň k demokracii mají v Poslanecké sněmovně pořád většinu. Je ovšem otázka, v jakých případech ji tenkrát, když jde o společnou věc obrany demokratických pořádků, vůbec ještě dokážou uplatnit. To znamená, demokratickou a ústavní cestou se opřít „novému uspořádání moci v zemi“. Zejména o ČSSD, ale v poslední době taky o ODS, mám silné pochybnosti. A ČSSD a KDU-ČSL mají ruce svázané nemravnou koalicí s Babišem.

Na druhé straně se šikují příznivci Nových pořádků: Babišovo ANO, komunisté a trosky Okamurova Úsvitu. Na stejné straně stojí prezident Zeman, významný mocenský faktor s velkou veřejnou podporou.

Podporu Nových pořádků mají revoluční síly na prahu „nového uspořádání moci“ v policii a státním zastupitelství. O oboustranné spolupráci se sice teď dá jen spekulovat, ale aktivity těchto složek vůči Babišovu impériu nejsou příliš viditelné (může to být jistě tím, že pan Babiš je řádný, slušný chlapík). Tyto „orgány“ mohou být pro „nové uspořádání moci“ velmi významné.

Zbývá zmínit ještě jedno nikoli zcela nevýznamné, vlastně svým způsobem velmi významné a vlivné uskupení. V letech po listopadu 1989 se u nás sice podařilo vybudovat či obnovit základy parlamentní demokracie, nový režim si v sobě ovšem od počátku nesl i zárodky vlastní smrti. Na „standardní“ demokracii byl naroubován podivný systém, postavený na nezávislých osobnostech a aktivitách ad hoc. Původně měl „buržoazní demokracii“ nahradit (viz Havlova Moc bezmocných), posléze měl existovat souběžně s ní, jako její doplněk, korekce a v praxi i konkurence. Jeho spolutvůrci se opírali o politickou autoritu a ústavní kompetence prezidenta Václava Havla, proměnlivou, ale vlivnou „občanskou společnost“, aktivní v médiích, a v neposlední řadě i o silné pozice na ministerstvu vnitra. Tento systém ovšem nepočítal s politickými stranami a nikdy se mu taky nepodařilo se v nich na delší dobu a výrazně uchytit.

Jistěže nešlo o ďábelský plán na zničení demokracie, jen o hluboce mylný a neefektivní politický koncept, opřený ostatně o něco, co jeho protagonisté odposlechli na demokratickém Západě. Jeho nejpozoruhodnější součástí bylo jakési virtuální „Ministerstvo Pravdy a Lásky“, tiché souručenství mezi policií a investigativními novináři (jakýmsi centrem byl od počátku časopis Respekt). Od této doby se traduje soustavné prosakování informací o politicky citlivých kauzách z policie do médií.

Dokud se to dělo ve váznoucím procesu očisty veřejného života od předlistopadových reziduí, nikomu to zvlášť moc nevadilo – jenomže to postupně organicky a logicky přerostlo v očistu veřejného života od politických protivníků útvaru, který sám vlastně nebyl vůbec nijak politicky definován. Poslední, konečnou fází tohoto procesu „čištění“ demokracie byl pád Nečasovy vlády v létě 2013.

V této souvislosti je pozoruhodné, jak dokázal Andrej Babiš zhodnotit zkušenosti tohoto uskupení v jeho nepřiznaném, většinou nevědomém, ale bohužel nakonec taky úspěšném zápase s parlamentní demokracií. Zatímco „Pravda a Láska“ byla opřena o morální kapitál Václava Havla (nechám teď stranou nabubřele kýčovité momenty tohoto sebepojetí), „Nové pořádky“ stojí na skutečném, hmatatelném kapitálu oligarchy. Pokus má tedy pevné pragmatické ukotvení. I pan Babiš má k dispozici svůj Respekt: Jmenuje se Lidové noviny a má ho hmatatelně, protože si ho koupil. A kanál dopravující citlivé informace z policejních kruhů funguje spolehlivě dál (viz první případ, o němž tu píšu, viz bakaliáda). A samo „ANO“ je vlastně zárodkem „občanské společnosti“ nového typu, šitou pro Nové pořádky.

[ctete]61664[/ctete]

Možná že právě tato strukturální podobnost skutečnosti Nových pořádků a toho, co rostlo jako reálná skutečnost z utopického Havlova projektu, způsobilo jakousi slabost a bezbrannost mnohých lidí z Havlova okruhu zejména pro poměrně nestydatý mesianismus, jímž Andrej Babiš českou společnost zatím úspěšně oslovuje. Do jeho služeb se dočasně či natrvalo dali například Hana Marvanová, Jan Macháček, Sabina Slonková. A stoupající úrovní Babišových Lidových novin argumentovali na přelomu let 2013–2014 proti různým „politickým katastrofistům“ (tak tehdy označovali hlavně mne) např. v Respektu.

Velmi rád bych lidi z okruhu „Pravdy a Lásky“ nějak oslovil teď, v situaci, kdy se schyluje, jak pěkně napsal „Babišův Respekt“, k rozhodování o novém přerozdělení moci. Pamatuji se, že v minulosti jim, stejně jako mně, šlo o suverenitu, svobodu a demokracii v naší zemi. Zároveň mi připadá skoro nemožné, že bychom teď mohli najít společnou řeč.

Pokud ovšem u nás proběhne „přerozdělení moci“ hladce, v intencích toho, jak si to představují pan Babiš a jeho lidé a co se dělo dosud, je třeba počítat s novou situací. V době, kdy jsme patřili k ruskému impériu, tu byla sice nesvoboda, ale stále poměrně silná naděje v silný Západ, jehož součástí jsme se in pectore cítili. Teď je Evropa rozvrácena migrační vlnou, s níž si příliš neví rady, ve Spojených státech si budou v prezidentské volbě vybírat mezi špatným a ještě horším a Rusko se naopak stabilizuje a posiluje u nás svůj vliv. Vymyslit si realistický program pro každodenní politickou práci v době po „novém přerozdělení moci“ bude velmi náročné.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.