„Zachráněni!“ Tak jásaly včerejší české noviny nad propuštěním pěti Čechů, kteří se před půl rokem vydali na jakousi konspirativní dobrodružnou výpravu s nejasným posláním do Libanonu, byli tam uneseni a objevili se až včera. Zda byli opravdu uneseni, není ovšem úplně jasné.
Možná byli jen „hosty“ libanonské tajné služby, která je podle některých novinových zpráv vlastně zároveň jen jakousi sekcí známého Hizballáhu. Členem české skupiny byl i důstojník Vojenského zpravodajství, protože cílem výpravy mělo být mimo jiné získání informací o českém občanovi uneseném před časem v Libanonu. Důstojník tam byl pod vlastním jménem a nikoli inkognito.
[ctete]45350[/ctete]
Výprava proběhla v jakémsi srozumění s Libanoncem Alím Fajádem, který byl u nás před časem zatčen na žádost Interpolu a čeká v naší base na vydání do USA, kde mu hrozí až doživotní trest za nelegální prodej a pašování zbraní. České soudy o jeho vydání již rozhodly, poslední slovo má ovšem ministr spravedlnosti Robert Pelikán (za Babišovo ANO).
Současný stav je (v 11.00 hod.), že naši „zachránění“ čekají v areálu a v péči libanonské tajné služby, až pro ně přiletí letadlo z ČR. Zdá se, že rozhodující pro jejich zatím jen virtuální propuštění je, zda bude letadlo vybaveno také zmíněným panem Fajádem a zda pan Fajád bude vydán do rukou libanonské tajné služby, jejímž členem ostatně je.
Příběh je velmi zamotaný, ale ne tak, aby se nedaly konstatovat aspoň tyto otřesné skutečnosti:
Za prvé, podle toho, co už naznačili experti na tajné služby, byla česká akce neskutečným způsobem zvoraná: dodali protistraně (Libanonu, Hizballáhu a nevím komu ještě) pět rukojmích, z toho jednoho důstojníka Vojenského zpravodajství, v úhledném balíčku opatřeném mašličkou. Skupinu doprovázel právník zmíněného Alího Fajáda a šoféra jim dělal jeho bratr. Celou partu pak kdesi zadrželi, zbylo po ní jen auto a pět českých pasů v něm, aby česká strana věděla: máme je a teď koukejte být hodní.
Za druhé, vláda celou věc ve finálním stádiu řešila na Bezpečnostní radě státu, svolané 22. ledna překvapivě a bez informace, o co jde. Vypadá to, jako by se byli rozhodli na výměnu Fajáda za pět Čechů přistoupit, nicméně nebylo to rozhodnutí zcela svorné: někteří účastníci – bylo by dobré, kdyby se zjistilo, kdo byli ti slušní a prozíraví, budou tu možná jednou ještě nějaké volby – totiž namítali, že Česká republika nezáludným způsobem demonstruje svou snadnou vydíratelnost a dává najevo jistou nezanedbatelnou proradnost vůči svému americkém spojenci, kterému na vydání pana Fajáda jednak záleží a jednak k žádosti o ně má všechny náležité důvody.
Americké velvyslanectví také dotazy, co situaci říká, sice nekomentovalo, ale učinilo tak takovým způsobem, že o jeho názoru nemůže být pochyb. A konečně, ministr Pelikán zatím své stanovisko (vydá, či nevydá?) sice expresis verbis neřekl, ale dal údajně najevo, že nechce mít na rukou krev zmizelých českých občanů. To by mi připadalo zvlášť pobuřující: krev zmizelých českých občanů by měli na rukou jejich vrazi, ne pan ministr. Pokud by se byla bezpečnostní rada usnesla na tom, že před vydíráním je třeba kapitulovat a nemravnou výměnu je třeba realizovat, pak by toho pan ministr opravdu dělat moc nemohl. Totiž vlastně jen jedno jediné: okamžitě odstoupit.
A malá poznámka na konec: Pokud by se česká vláda skutečně odhodlala k takovému špinavému a zbabělému kšeftu, je třeba konstatovat, že ve velmi významné věci (je to samozřejmě precedens pro to, co bude dělat i nadále) podrazila svého nejdůležitějšího spojence.
A já sám za sebe bych už jen poněkud zlomyslně dodal, že vstřícnost amerického velvyslanectví v ČR v podpoře okázalého vládního „boje proti korupci“ s nepříliš kalým politickým pozadím nenese zatím moc výrazné plody: za dobrotu na žebrotu.
Článek vyšel rovněž v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.
