Když mluvím o „vyhnání“, mám na mysli vyhnání sudetských Němců, které proběhlo v letech 1945-46. Pokud se někomu zdá být slovo „vyhnání“ v této souvislosti příliš expresivní, je možné mluvit o třeba „deportacích“ nebo „násilném vysídlení“. Jediné, o čem mluvit nelze, je „odsun“. Pojem odsun je nejapná habaďúra, která má zastřít, o co opravdu šlo. Anastáz Opasek kdysi trefně prohlásil: odsunuje se nábytek, nikoli lidé.

Vyhnání (sudetských Němců) je nedílnou součástí (našeho) osvobození. Neodviselo sice jen od nás, ale zasloužili jsme se o ně v daleko větší míře než například o porážku německých armád ve druhé světové válce. Osvobodili jsme se od našich někdejších německých spoluobčanů. Vedl nás k tomu stresový zážitek z toho, jak se ve své většině solidarizovali s Hitlerovou třetí říší a  jaké následky to pro českou společnost mělo. Zároveň jsme je osvobodili od jejich domova, veškerého majetku a často i od řady dalších věcí. Měli jsme tehdy dojem, že to jinak nejde. Zbývá jen otázka, k čemu jsme se osvobodili, tj. jak jsme si pomohli.

V prvních letech po listopadu 1989 bylo tohle téma hodně  a dost vášnivě diskutované. Změnu přinesla až Česko-německá deklarace z roku 1997. Každá ze zúčastněných stran si v ní jednu důležitou věc vykládá po svém: Čeho vlastně česká strana lituje? Vyhnání jako takového, nebo jen tzv. excesů, ke kterým při něm došlo?  Němci se domnívají, že toho prvního, Češi, že toho druhého. Obě strany jsou s tímto nesouladem srozuměny.

Poté už o problému psalo jen pár beznadějných vytrvalců. A jak je tomu dnes? V průzkumu, který provedla agentura NMS pro nevládní organizaci Post Bellum, 22 procent respondentů vyjádřilo s „odsunem“ souhlas, 32 procent bylo proti, 40 procent nedokázalo odpovědět (většina z nich asi ani neví, o co jde).

Otevřela se debata

V jednom se teď situace přece jen trošku změnila. Možná za to může kulaté výročí. Otevřela se jakási debata. Východiskem se staly tři věty z nepodepsaného redakčního komentáře v 19. čísle časopisu Respekt, který je věnován výročí skončení druhé světové války: „Podstatná část české společnosti včetně většiny její politické reprezentace pořád trvá na tom, že „odsun“ českých Němců byl správnou věcí. Prakticky ale nelze vyvrátit, že vyhnáním milionů nevinných lidí se Československo samo vzdalo své západní orientace a obrátilo se směrem na východ. Ironií osudu je, že mentální proměnu brzy stvrdila i ta mocenská, protože hlasy německé menšiny mohly velmi reálně zabránit vítězství komunistů ve volbách v roce 1946.“

Spekulace o něčem, co se nestalo (volby v roce 1946 za účasti českých Němců), je nešťastná a byla hned vzápětí zneužita: v Babišových Lidových novinách vyšel 6. 5. článek Petra Zídka se záměrně vyzývavým titulem „Obrana kolektivní viny“. Další Zídkovy námitky ovšem neobstojí. Československo se prý vzdalo západní orientace dávno před vyhnáním Němců. Co to znamená? Vzdalo se už dávno předtím, takže samo vyhnání už žádné „vzdání se“ nepředstavovalo, o nic už nešlo, a tak na něm ani nezáleží? A dále: princip kolektivní viny je prý v normálních podmínkách nepřijatelný, ale tenkrát normální podmínky ani náhodou nebyly. To je moc hezké, ale normální podmínky tenkrát nebyly mimo jiné i proto, že byl bez rozpaků aplikován nepřijatelný princip kolektivní viny. Normální podmínky vznikají tím, že se aplikují přijatelné principy.

Dále: Čeští Němci prý do poslední minuty nacistického panství zabíjeli své bývalé spoluobčany české a slovenské národnosti. Všichni, co pak byli vyhnáni?  I děti? Ze Zídkova textu to skoro vypadá, jako by za to mohl i Wenzel Jaksch, který válku prožil v londýnském exilu. A konečně: „Kritici odsunu by měli vždy dodat, jak si představují, že měl být německý problém řešen.“ To je nesmyslný požadavek úplně stejně jako spekulace o tom, co by se bylo stalo, kdyby se sudetští Němci účastnili voleb v roce 1946. Otázka toho, co by bylo bývalo mělo být místo toho, co bylo opravdu, je definitivně passé. Místo toho, co se mělo stát tenkrát, se musíme zabývat otázkou, co si s tou věcí máme počít teď: co pro nás znamená a k čemu nás zavazuje.

Petr Zídek ovšem ví, že v roce 1945 už nemůžeme udělat nic. „Organizovaný odsun představoval jediné schůdné řešení, které zachovávalo elementární lidskost.“ Obdivuji ho jen, jak nenáročný je v představách o elementární lidskosti.

Na Zídkův článek reagoval v následujícím, dvacátém čísle Respektu podepsaným článkem Marek Švehla („Miliony před soud? Prostě proto“). S odpovědí mám jediný problém: pan Švehla píše, že ne všichni sudetští Němci přijali v roce 1938 říšské občanství (podobné formulace použil i v Babišových Lidových novinách Jan Kuklík). Tomu nerozumím. Hitler německou „státní příslušnost“ sudetským Němcům prostě nadekretoval zákonem z 21. listopadu 1938 („jsou“, resp. „stávají se“ říšskými státními příslušníky), přičemž podle smlouvy mezi Česko-Slovenskem a třetí říší směly osoby „neněmecké národnosti“ optovat pro československé státní občanství.

Se Švehlou pak polemizoval 13. května opět v Babišových LN Petr Zídek („Zloduch Edvard Beneš“).

Pár poznámek

K tomuto Zídkovu textu si nedokážu odpustit pár poznámek na okraj.

Němci si prý ve své drtivé většině v roce 1938 vybrali, že místo demokratického státu, který jim zaručoval nadstandardní svobody, dají přednost totalitní Hitlerově třetí  říši. Slovo „nadstandardní“ mi připadá dosti nadnesené, Němci, a vůbec „menšiny“, měli v ČSR, pokud jde o národnost, individuální práva, ale vůbec ne práva kolektivní, a jejich představitelé byli podrobeni různým malicherným buzeracím. To samozřejmě neznamená, že by tím získali legitimaci spojit se za účelem zlepšení svého postavení právě s Hitlerem, nýbrž jen, že pan Zídek přehání.

„Většina českých Němců do konce druhé světové války podporovala nacistickou genocidní politiku, jejímž cílem bylo nejen vyvraždění všech židovských spoluobčanů, ale také fyzická likvidace českého národa (zčásti exterminací, zčásti vysídlením, zčásti poněmčením).“  Takže většina českých Němců podporovala nacistickou politiku, jejímž cílem byla fyzická likvidace českého národa exterminací, vysídlením a poněmčením, kdežto česká poválečná veřejnost podporovala a česká politika po válce provedla takřka úplné vysídlení Němců z ČSR a takřka úplné počeštění toho, co tu zbylo. Byla tu i jakási „exterminace“, která se jistě ani trochu nedá srovnat s holocaustem a jejímž cílem nebyla genocida, nýbrž jen hladký průběh „odsunu“. Kdo chce, může se utěšovat, jací jsme proti Hitlerovi chlapíci.

Pan Zídek hovoří o vyhnání jako o „pochopitelném aktu prevence“. Prevence znamená, že někdo bude pro jistotu postižen za něco, co sice ještě nestačil spáchat, ale při své nátuře by to udělat docela dobře mohl. Tak se nakládalo např. s „buržoazními živly“ a „kulaky“ za totáče, podobnost není čistě náhodná.

Ad prezident Beneš: jistě nepatřil k staromódním nacionalistům z mladočeské líhně (byl už jiná generace). Jeho řeči o „vylikvidování“ Němců bezprostředně po osvobození měly přesto svůj půvab. V té době ovšem soutěžili „buržoazní politici“ s komunisty o popularitu u rozběsněné veřejnosti, ale k tomu, aby se taková soutěž u nás bezprostředně po válce konala, přispěl i on svou předchozí politikou. V roce 1938 byl ochoten udělat Henleinovi a Hitlerovi velké ústupky. Tenkrát však už ústupky neměly žádnou váhu a žádný smysl, kdežto o deset let dříve by i desetkrát menší ústupky nějakou váhu byly měly.

Masové deportace jistě nevymyslil, počítal s nimi ovšem už na prahu druhé světové války, viz např. knížka Demokracie dnes a zítra, jejímž základem jsou přednášky z roku 1939 na Chicagské univerzitě. Beneš byl už tehdy přesvědčen, že národnostní politika z meziválečné doby selhala a že kromě územních korekcí, které ovšem mají být prováděny „jen v případech nezbytně nutných“ (Benešovy představy v tomto směru byly velmi zdrženlivé a byly vedeny hlavně ohledy na obranyschopnost státního území) musí být v daleko větší míře než dosud uskutečněno „přemisťování obyvatelstva“. Na počátku války nebylo ještě zjevné, jaké řešení situace dovolí. K radikalizaci Benešova postoje jistě přispěl i domácí odboj, ale především zásadní změna komunistického stanoviska po přepadení SSSR Hitlerem. Stalin a čeští komunisté od té doby vycházeli Benešovi všemožné vstříc a zároveň ho tlačili k co nejradikálnějším postojům. Je mi líto, ale do této pasti se Beneš chytil sám a nedokázal si s ní poradit.

„Rozhodující pak bylo stanovisko velmocí, které přesídlení považovaly za jeden z pilířů evropského míru a stability,“ píše Petr Zídek. Pravda je, že „přesídlení“ považovalo za jeden z pilířů stability svého rozšířeného impéria Stalinovo Rusko (ne všude a vždycky, tam, kde se naopak obávalo jeho nestability, jako v případě zvažovaného „odsunu“ Maďarů ze Slovenska, bylo o dost zdrženlivější). USA a Velká Británie v Postupimi „uznaly, že musí být proveden“, a zdůraznily, že se tak má stát spořádaně a lidsky. Je třeba bez zbytečných okolků říci, že tento placet byl jednak politicky nesmyslný a jednak nemravný. Obě velmoci jen pomohly Stalinovi se stabilizací a upevněním jeho rozšířené říše a zároveň mu schválily akci, která svým obrovitým rozsahem i okolnostmi, za nichž probíhala, předem vylučovala, že by mohla být provedena spořádaně a lidsky.

Od Hitlera ke Stalinovi

Zbývá shrnout, jaké místo má vyhnání sudetských Němců v našem osvobození od Hitlerova Německa do Stalinova Ruska a co z toho pro nás plyne dnes.

Vztahy mezi Čechy a českými Němci na historickém území „zemí Koruny české“ měly od doby, kdy se v našem geopolitickém regionu začaly utvářet moderní politické národy, povahu zkamenělého konfliktu, v němž obě strany soustavně předváděly neschopnost  politického soužití, neochotu ke kompromisu a nedostatek dobré vůle. Závěrečným akordem bylo vyhnání německého obyvatelstva z českých zemí v letech 1945-46. To, co se tehdy stalo a v dalších sedmdesáti letech zafixovalo, je dnes definitivní, neměnné. Prostor pro jakoukoli nápravu (třeba jen ve smyslu „zmírnění následků některých křivd“, které byla nosnou myšlenkou našich restitucí) je nulový. Možná i proto už dnes celá věc nebudí žádné větší vášně.

K realizaci „odsunu“ potřebovali tehdejší čeští politici pomoc Ruska. Za ruskou podporu obnovy územní integrity ČSR (nepodařila se ve všem všudy) a národnostní homogenizace obyvatelstva museli zaplatit rozsáhlými koncesemi v politice a v hospodářství obnoveného státu. Beneš byl v té věci o to bezbrannější, že něco z toho předtím sám iniciativně navrhoval. Porušování základních občanských a lidských práv v případě „menšin“ navíc muselo dříve nebo později zasáhnout i většinovou populaci (což se pak stalo po únoru 1948) – svoboda je nedělitelná.  Všechny tyto změny znamenaly ihned   faktickou ztrátu státní suverenity obnovené ČSR a velmi rychle i destrukci svobody a demokracie. Osvobodili jsme se z německého protektorátu, ale hned další stanicí, na víc než na čtyřicet let konečnou, byla ruská kolonie.

Přepisování historie

Posoudit, jaké místo má vyhnání sudetských Němců v našem osvobození a co z něho plyne pro dnešek, jistě znamená, jak napsal pan Zídek, sklouznout k mistrování minulosti z pohodlných fotelů současnosti. Masaryk tomu říkal, s pozitivním znaménkem ovšem, „pochopovat minulost podle plnosti přítomné“. Je to docela v pořádku: odstup z pohodlných fotelů umožňuje spravedlivější a věcnější k pohled. Výsledkem je soustavné, nutné a velmi potřebné přepisování historie. Nejsme tu pro dějiny, dějiny jsou tu pro nás. Nejsme otroci naší historie, ale výklad a pochopení našich dějin je pro nás ustavičným znovudobýváním naší svobody.

V nepříjemném a bolestivém případě vyhnání sudetských Němců to znamená především odmítnout vyčuranou alibistickou ideologii, kterou se v posledních dvaceti letech pokoušela česká politika a čeští oficiózní historici vyhnání sudetských Němců ospravedlnit. Spočívala a dodnes spočívá na dvou tezích:

Za prvé, to, co jsme tenkrát učinili, je z dnešního hlediska problematické, ale tenkrát to bylo docela v pořádku, protože to dělali všichni.

A za druhé, měli jsme právo to udělat, protože jsme k tomu měli dostatečnou příčinu, totiž nacistický teror.

Ve skutečnosti i kdyby se tenkrát a kdykoli jindy všichni kolem dokola chovali jako čuňata (což samozřejmě nikdy není pravda), nedává to  člověku legitimaci k tomu, aby se řídil jejich příkladem.

Pokud chceme svou budoucnost stavět na pevných a spravedlivých základech, je tedy zcela nezbytné tu a tam taky něco přepsat, případně překreslit.