Ve svém článku ze sobotního Práva nekritizuje Václav Bělohradský vlastně ani tak obsah toho, co píšou ti, které kritizuje, ale techniku, způsob jejich kritiky, „Apokalyptický tón v politice a okolí“, jak zní titulek.

Co je to „apokalyptický tón“? „Diskurz, který degraduje přítomnost na říši klamu ovládanou neviditelnými oligarchiemi, nad níž se představitelé pravdy a dobra chystají vynést „očistný soud“. To zní učeně a filosoficky neprůstřelně.

Pan Bělohradský to naštěstí vzápětí rozvádí: Odvolává se na Vladimíra Macuru a tvrdí, že v Česku existuje odedávna skupina, „která se cítila elitou povolanou promlouvat k národu z morálního stupínku… hrnou se na něj nepřetržitě větší či menší zástupy, které promlouvají apokalyptickým tónem k zaostalému zbytku národa“. Na stupínku se od šoku z voleb v roce 1992 mačkají „vyvolení, ale nezvolení“ různých typů.

Příklady „apokalyptického tónu v politice“ (je příznačné, že Bělohradský nerozlišuje mezi politickou publicistikou a stranickou agitací) jsou: interpretace 90. let jako doby, kdy se „zhaslo a kradlo“, výklad volebního vítězství Václava Klause v roce 1992 jako selhání národa nezvyklého na masovou demokracii, výklad opoziční smlouvy jako matky korupce, kritika Jiřího Paroubka za to, že nás „vedl před rok 1989“, odsouzení amnestie Václava Klause z roku 2013, současné mediální konstrukce o vládě podsvětí, kritika prezidenta Zemana jako „nacionalisty“, kritika Andreje Babiše, který prý dělá z našeho státu divizi Agrofertu, podrobuje si (!) média a usiluje o vůdcovský princip, označování Bruselu za novou Moskvu a prohlašování každého, kdo nemá „zásadový“ postoj k současnému Rusku, za oběť ruské propagandy.

K některým z těchto interpretací našeho politického vývoje (ne ke všem) jsem měl větší či menší výhrady. Všechny jsou kritizovatelné. Zároveň nelze přehlédnout, že řeči o tom, že se kritici sdružují do zástupů, mluví apokalyptickým tónem, šplhají na stupínky a povyšují se nad zbytek národa, který považují za zaostalý, jsou vlastně pomluvy.

Zvláště zarážející jsou řeči o „vyvolených“ na jedné a „zvolených“ či „nezvolených“ na druhé straně. Něco jiného je skutečné či pomyslné oprávnění k veřejné kritice a něco jiného je kompetence k výkonu politické moci. Právo kritizovat kohokoli má ve svobodné společnosti každý – a samozřejmě každý taky může být ve svobodné společnosti kritizován. Nepotřebuje k tomu žádnou mocenskou ani morální legitimaci. To je podstata svobody projevu. Jen v prostoru, kde platí svoboda projevu v tomhle smyslu, se může pak taky realizovat svobodný výběr těch, kteří získávají (volbami či třeba jmenováním) kompetenci vykonávat politické funkce. Zvolení v tomto smyslu nikomu nedává větší pravomoc kritizovat jiné, „nezvolené“, ani mu neposkytuje větší ochranu před kritikou „nezvolených“.

Kritik ovšem musí své bližní přesvědčit o své pravdě. Kritika není záležitost žádných „zástupů“, ale svobodných jedinců. I ten, kdo usiluje o politické kompetence, musí své potenciální voliče napřed přesvědčit. Optimismus, na němž stojí svobodná společnost, spočívá jednak ve víře, že lidi je možné přesvědčit o správné věci, a jednak, v druhé řadě, i na tom, že i ten, který se mýlí, pokud důsledně a odvážně prosazuje svůj názor, přispívá nakonec k tomu, aby se věc probrala z různých stran a ti, co mají pravdu, museli prohloubit a upřesnit své názory.

Důležitější než „zástupy“, „trendy“, „tendence doby“ atp. jsou názory svobodného člověka. Jen na okraj podotýkám, že člověk bývá se svým názorem velmi často zpočátku v menšině nebo docela sám a nemusí se dokonce dožít žádné skutečné „satisfakce“ (například v podobě nějakého veřejného ocenění). To, o co jde, je věřit správné a spravedlivé věci, kterou zastávám a vyznávám. Osobně jsem přesvědčen, že pak člověk nikdy sám není.

To, co pan Bělohradský dělá, ovšem není kritika, ale spíš obhajoba kritizovaných před kritikou. Cituji pasáž příznačnou, protože se týká (také, a řekl bych, že v první řadě) nejžhavější přítomnosti, totiž Andreje Babiše: „Vypršel čas politiky vedené vírou v obnovu ideové hegemonie tradičních politických stran v postmoderní společnosti, která je příliš heterogenní, než aby ji bylo možné popsat jako celek, jehož změnu podle nějakého „většinově sdíleného plánu“ tradiční strany nabídnou voličům… Cestou z krize je depolarizovat protiklad „tradiční strany – postmoderní populisté“ uzavíráním koalic s antisystémovými hnutími… například současná koaliční vláda v Česku prosazuje ve spolupráci s hnutím ANO férovější tržní prostředí, a tím osvobozuje naši demokracii od „podnikání v polotmě“, které je zatěžujícím dědictvím devadesátých let.“

Základní problém je tento: Václav Bělohradský může sice v jednotlivostech mít a asi taky má vůči těm, které kritizuje, pravdu (jejich kritika vad polistopadového vývoje České republiky je často účelová a přehnaná), ale jeho postoj má jednu obrovitou vadu. Pan Bělohradský je vášnivý zastánce známé hegelovské teze: „Co je rozumné, je skutečné, a co je skutečné, je rozumné“, přesněji řečeno její druhé části. Smyslem filosofování a politického myšlení v jeho pojetí zdá se být ospravedlnění toho, co je zrovna nejskutečnější proto, že se to prosadilo a prosazuje. Je to postupná zásadní a vášnivá obhajoba všech establishmentů, co jich tu bylo, je a bude.

Tak se Václav Bělohradský promyslil od Havla ke Klausovi, od Klause k sociálním demokratům a od sociálních demokratů k Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi.

Bylo by nepoctivé, kdybych nahlas nepřiznal, že takovýto způsob výkladu světa považuji za opovrženíhodný. Pro každou chvíli platí, že to, co je rozumné (správné, pravdivé, spravedlivé atd.) se musí teprve udělat. Aby to vůbec šlo, je třeba to, co tu zrovna je, podrobit kritice, v níž jistě něco obstojí, ale daleko významnější je to, co bude nutné odmítnout a odsoudit. Udělat to, co je rozumné, stojí pot a slzy, občas i krev. Život není procházka Čimickým hájem.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.