Aneb naše křivolaká cesta z hroutící se normalizace do dnešní žhavé přítomnosti

Příspěvek v diskusi o odkazu 17. listopadu na diskusním večeru Klubu na obranu demokracie a spolku Topaz 16. listopadu. (při přednesení jsem text z časových důvodů mírně zkrátil).

Abych jen neopakoval to, co tu diskusi řekli jiní, vyjdu ze svých zcela osobních vzpomínek.

1. „To, co bylo předtím“

Předtím byl předlistopadový, „normalizační“ režim. Někdy v něm bylo hůř, někdy o trošku líp. Někteří takové rozlišování vydávají za barevné vidění. Ve skutečnosti jsou to jen různé odstíny šedi. Prožil jsem ho celý a mohu zodpovědně říci, že jako celek byl hnusný od počátku až do konce.

To, co je pro mne jeho základní charakteristika a co mi nejvíc vadilo, byla vláda buranství a buranstva. Rád bych to upřesnil. Buranem se v hovorové řeči někdy omylem rozumí člověk prostý, nebo snad dokonce jen venkovský. Omyl! Buran může umět čtyři světové jazyky a být odborníkem na informatiku nebo experimentální biologii. Naproti tomu většina prostých a venkovských lidí nejsou vůbec žádní burani. Definice burana, kterou podávám, zní: hulvátský chrapoun, který nebere ohled na Boha ani na bližní, který vždy u sebe začíná, i sebe končí a jen sebe na zřeteli má (druhá část je obměna výroku Karla Havlíčka Borovského, řekl to o ruském carovi, ale ruský imperátor byl jakýmsi většinou ztělesněním buranství v mezinárodní politice).

Být buranem není přitom jistě nic osudového: každý buran se může zlidštit, a naopak, každý normální člověk se může stát buranem. Problém je jen v tom, že první metamorfóza je snadná, jde vlastně sama od sebe, druhá je obtížná jako himalájská tůra a povede se jen nemnohým. Také je pravda, že – přiznejme si to – každý z nás neseme aspoň maličký kousek burana sami v sobě a musíme s ním vytrvale bojovat. To je ale jen upřesnění, které nic nemění na buranovi, buranstvu (množině buranů), buranství (způsobech buranů) a buranismu (ideologii a společenském systému, postaveném na buranství a buranstvu) jako na významném politickém fenoménu naší doby. Starý (předlistopadový, bolševický) režim byl ve svém celku a podstatě jedna velmi křuplavá (ale nikoli jediná myslitelná) dějinná realizace buranismu, systému, který upřednostňuje burany mezi námi (a tím taky posiluje a podporuje skryté buranství v nás).

2. 17. listopad a co následovalo

Samotný 17. listopad se v tomto kontextu jeví jako malý zázrak; upřímně řečeno, nečekal jsem, že se něčeho podobného dožiju. Ve všech tvářích najednou spousta dobré vůle. Burani zalezli do svých děr. Nahrávaly tomu i okolnosti: všechno šlo jako po másle, bez krveprolití. Mezinárodně politické okolnosti byly převratu mimořádně příznivé. Ve zkratce se dá říci: Napřed se zhroutil starý režim, a následně jsme nad ním slavně zvítězili. To se v dějinách občas stává a z toho hlediska je to docela v pořádku. Jen není dobré očekávat, že tomu tak bude vždycky.

To, co opak v dalších letech a desetiletích následovalo, mělo spoustu chyb a bylo to velmi nedokonalé. Přesto bych rád zdůraznil: bylo to en bloc to zdaleka nejlepší, co jsem za svůj život zažil – pro jistotu shrnuji: protektorát, benešovská třetí republika coby přestupní stanice do bolševického Ruska, stalinismus, postupné dvanáctileté hroucení bolševismu (tenkrát byla občas aspoň sranda), krach pokusu o reformu bolševismu v roce 1968, „normalizace“ (pozoruhodné je, že toto poslední období představoval v rámci „systému“ vlastně největší stabilitu: byla to ovšem stabilita v nejhorším slova smyslu).

Někdo může namítnout, že je to dost nízko nastavená laťka. Přesto se toho hodnocení nevzdám. Jsem bezvýhradným přívržencem polistopadového režimu: byly položeny základy demokracie, opřené o občanská a lidská práva a o soupeření a spolupráci politických stran. Vrátili jsme se do společenství základních demokratických států.

Zároveň česká demokracie postupně narážela na větší a větší potíže. To se v demokraciích stává. A když demokraté selhávají, burani vylézají ze svých nor. Vyvrcholením tohoto procesu byl politický rozvrat. V hysterických křečích „Velké protikorupční revoluce“ se zrodila (mimo jiné) i přitažlivá vize „Nových pořádků“, v nichž obyčejní lidé vedení obyčejným miliardářem svrhnou politiky, kteří sedmadvacet ((nebo jen pětadvacet?) let nemakali as kradli. „Nové pořádky“ prorůstají od té doby jako rakovinný nádor polistopadovou demokracií. Politické scéně vévodí dvojhlavá příšera Babiš – Zeman. Tím se završuje degenerativní proces polistopadové demokracie.

Představa, že se tomuto vývoji dá čelit (podobně jako v prvních týdnech po listopadu 1989) karnevalovým a cirkusovým veselím, demonstracemi a happeningy, je problematická. Jistě, něco podobného k demokratické politice taky patří. Nemá to však tu váhu, která se tomu dnes zcela spontánně přikládá. Je zapotřebí přesně vidět politickou situaci a mít připravený jasný politický plán, na němž je ve společnosti shoda: ani jedno, ani druhé na náměstích nevznikne.

3. Realismus bez pověr a iluzí

Dnešní situace je úplně jiná než v roce 1989. Jistě, vnitropoliticky je tu jakási obdoba: předchozí režim se zase jaksi sám od sebe takřka úplně zhroutil. Bohužel to byl tentokrát režim demokratický. Dost jsme si ho nevážili a dost jsme pro něj neudělali. Nejen „oni“, „politici“, ale my všichni, „my občané“.

Západ má své problémy (migrační krize), je oslabený a nebude na nás mít dost času. Totéž platí i pro USA po volbě Donalda Trumpa prezidentem. A u nás zatím Velká protikorupční revoluce přerůstá organicky a plíživě ve Velkou Buranskou revoluci. Zmíním jen dva detaily, dva dílčí signály této proměny, oba z letošního roku: podloudný a jen úplnou náhodou nezdařený pokus politické lobby napříč spektrem přejmenovat 17. listopad zpět na (v první řadě) „Mezinárodní den studentstva.“ Měl dost velký symbolický význam a podporu napříč politickým spektrem. A nejnověji pokus 64 poslanců zase napříč spektrem o zpětné zposvátnění prezidentského majestátu (ten asi zatím ještě neprojde; a zase, má velkou symbolickou hodnotu).

Je zjevné, že tentokrát nás hned tak nečeká veselý triumf. Pravda a láska nezvítězí nad lží a nenávistí, čeká nás dlouhá poziční bitva se spoustou regresů. To, na co by se čeští demokraté, občané, měli připravit, jsou dvě věci.

Za prvé, „containment“ (používám v tom smyslu, jak se používalo na Západě, zejména v USA v padesátých letech minulého století), „zadržování“ „Nových pořádků“.

A za druhé, kritika a odmítání skryté i otevřené kolaborace s „Novými pořádky“, jakož i nechumelismu (nic se neděje, demokracie jde svým tempem dál), který už tři roky kvete např. v bakalovských médiích.

Klíčovými body budou volby do Poslanecké sněmovny příští rok na podzim a prezidentská volba následně poté. My, občané v politických stranách organizovaní i nestraníci, bychom měli působit na demokratické politické strany – nejen na papaláše, ale i na členstvo a na další voliče těch stran – aby si uvědomili nebezpečí, které nám hrozí, a dokázali se tváří v tvář tomuto nebezpečí sjednotit aspoň na základních ideových tezích (upozorňuji, že taková shoda nemusí ještě nutně znamenat předvolební koalici, ani náhodou!). Zatím toho schopni nejsou. Ale i kdyby se snad stalo, že volby nedopadnou dobře, bude nutné jak v „zadržování“ Nových pořádků, tak v kritice i odmítání kolaborace s Novými pořádky a „nechumelismu“ za ztížených podmínek pokračovat.

Nejsem předem ani optimista, ani pesimista. Jsem realista. A mám tedy na závěr dvě zprávy: dobrou a špatnou.

Ta dobrá zní: nebojte se, obnova „komunismu“, předlistopadového režimu, ani trochu nehrozí.

A teď ta špatná: To co přijde, bude v mnoha ohledech jiné než „komunismus“. Nikde ale není předem dáno, že to nebude ještě horší.

A jak to dopadne, bude ovšem záležet v zásadě jen a jen na nás.

Další texty Bohumila Doležala si můžete přečíst na jeho internetovém deníku Události.