Andrej Babiš cítil potřebu sdělit ČTK: „Ať si každý dává spropitné, jaké chce. Je to součást naší kultury a vhodný způsob, jak ocenit obsluhující personál. Systém, který zavádíme, na tom nebude nic měnit.“ Evidenci tržeb prý nebude spropitné podléhat ani v případě, že ho zákazník uhradí platební kartou a majitel daného stravovacího zařízení (jak děsný termín!) celou částku zahrne do mezd zaměstnanců. (Pokud si ovšem majitel byť jen část spropitného svých zaměstnanců nechá, pak se ho povinnost zahrnout ji do EET týkat bude). Potud Andrej Babiš.
To, co pan Babiš řekl, je v souladu s tím, co sdělil v rozhovoru pro Právo, o němž jsem tu psal: „Pokud spropitné zůstane zaměstnanci, v rámci evidence tržeb se neeviduje, ale samozřejmě podléhá dani z příjmů fyzických osob u zaměstnance. Pokud je však příjemcem spropitného podnikatel, jedná se o příjem ze samostatné činnosti, která podléhá evidenci tržeb, a zároveň by se měl řádně zdanit. V takovém případě by tedy měl podnikatel zaslat správci daně údaje o evidované tržbě a vystavit zákazníkovi na spropitné účtenku.“
Problém je, že spropitné má být věc mezi zákazníkem a obsluhujícím a stát se do ní nemá plést (tj. např. nemá se pokoušet ji ani zdaňovat). To sice nesouvisí bezprostředně s EET (zdanění je jedna věc, EET druhá), ale souvisí to s ní zprostředkovaně: V základech Velké protikorupční revoluce stojí přesvědčení, že větší mravnosti ve společnosti se dosáhne zvýšenou buzerací jejích příslušníků. Všichni kradou a na všechny musí být přísnost. Tedy ideologie, kterou bych pracovně nazval dubismus-babišismus (od českého literárního hrdiny poručíka Duba. Už jsem tu o tom psal).
Je to zajímavé, že totéž se ovšem projevuje v buzeraci návštěvníků Pražského hradu a těch, kteří si přes něj krátí cestu. Využívá se různých okolností (možnost placení kartami v restauracích, teroristické útoky v západní Evropě) k tomu, aby občané (a v druhém případě i zahraniční turisté, ti mají smůlu) dostali pocítit, jaké je jejich postavení. Takže dubismus-babišismus-zemanismus.
Je třeba zdůraznit, že to není opatření plošné: Například miliardářů se v tomto druhém případě netýká; na Hrad chodí jen zřídka, a pokud tam náhodou zabloudí, nepůjdou tam pěšky, ale přijedou limuzínou.
V případě spropitného se zase dá počítat, že všechno posléze sklouzne do praxe, na níž byla za totáče založená vojenská buzerace. Stanoví se přísná, často nedodržovatelná pravidla, a zároveň panuje tiché srozumění: Vrchnost bude potichu tolerovat, že je poddaní nedodržují, už vzhledem k tomu, že to občas ani nejde. Pokud by si ovšem někdo chtěl občansky vyskakovat, tolerance v jeho případě skončí a vrchnost ho pořádně skřípne.
Demokratická společnost stojí na svobodě, důvěře a velkorysosti. Vychází z toho, je třeba stavět na tom, co je v lidech dobré. Autoritářská společnost ruské provenience, kterou u nás nevědomky obnovujeme pod heslem nelítostného účtování s korupcí, je naopak postavena na tom, že všitci kradnú, a proto na ně musí být přísnost. Že by se pak v takové společnosti kradlo méně a že by v ní byl větší pořádek, je ovšem iluze: Ještě nikdy v dějinách se to neosvědčilo.
Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.
