V Rakousku vyhrál prezidentskou volbu nejtěsnějším způsobem bývalý předseda strany Zelených Alexander Van der Bellen, a z celé Evropy se ozývají úlevné výdechy: sláva, nebezpečí je odvráceno! To ale nespíš není ani trochu pravda. Dosavadní (vlastně nynější) rakouská vládní garnitura se odepsala poté, co nejprve kopírovala vstřícnou politiku německé kancléřky Angely Merkelové vůči migraci, a pak ji už jen z pudu sebezáchovy začala brzdit.
Změna byla zjevně ústupkem veřejné náladě a nebyla, pokud vím, nijak důkladněji politicky zdůvodněna. Bylo těžké si to vykládat jinak než jako projev slabosti. Politika Norberta Hofera a jeho strany byla v těchto věcech nalomená, čímž ji ani trochu nehájím, jen to konstatuji.
Do druhého kola volby a následně do prezidentské funkce se tak dostal jako Hoferův protikandidát v osobě Van der Bellena politik k uprchlíkům ještě vstřícnější, než byly SPÖ i ÖVP, aspoň ale bylo jasné, o co mu jde. Obě vládní strany byly nuceny ho v druhém kole podpořit (a měly s tím docela problém), čímž jejich image dál utrpěla.
Van der Bellen představuje takovou politickou orientaci, kvůli níž bylo nesnadné ho podpořit i pro většinu voličů SPÖ a ÖVP. Jeho pozice bude ještě slabší než pozice prezidenta Kisky na Slovensku.
Postavení prezidenta v rakouském politickém systému je obdobné jako u nás: nemůže politiku přímo utvářet, ale zato má možnost ji mocně blokovat. Protože Rakousko je civilizovaná země, rakouští prezidenti to zatím nedělali ani zdaleka tak brutálním způsobem jako všichni tři čeští (jistě, Václav Havel nejmíň z nich, ale dělal to taky).
Nicméně oba rakouští prezidentští kandidáti před druhým kolem volby naznačili, že se zdrženlivostí je teď konec: Hofer slíbil, že v případě svého zvolení vyvolá mimořádné volby do Národní rady, a Van der Bellen prohlásil, že nepověří politika FPÖ sestavením vlády, i kdyby FPÖ vyhrála volby. Pokud ovšem FPÖ vyhraje volby a bude schopna sestavit vládu, je katastrofa dokonána a zelený mužík v Hofburgu si s tím toho nepočne o moc víc, než co si počal kdysi prezident Miklas se Seyss-Inquartem, tím spíš, že proti sobě vlastně nebude mít žádného Hitlera, ale jen docela demokraticky rakouskou veřejnost (srovnání je jistě nadsazené, FPÖ není NSDAP).
Van der Bellen bude svou politikou nechtě a nepřímo, ale zato účinně podporovat preference FPÖ, zatímco ÖVP a SPÖ si ani neškrtnou. Vypadá to jako předposlední stadium před tím, než politickou scénu v Rakousku docela ovládne FPÖ.
Nicméně situace v Rakousku je pořád ještě o fous lepší než u nás. Je to ostatně už tradiční. V roce 1945 dostali v Rakousku ve svobodných parlamentních volbách komunisté 5,4 % hlasů, u nás o rok později 40 % (tedy v českých zemích). Je pochopitelné, že instalace bolševismu v Rakousku se pak ukázala být neproveditelnou.
V prezidentských volbách v ČR v roce 2013 zvítězil přesvědčivě o 10 % hlasů Miloš Zeman, jehož parametry jsou ještě o hodně horší než ty Hoferovy. Zbavit se ho bude velmi obtížné vzhledem k tomu, že systém politických stran u nás se v podstatě zhroutil a rodí se jen neuvěřitelně hloupé nápady typu „Kroměřížské výzvy“.
Rakušané se tedy opět dokázali vyhnout nejhoršímu. Řekl bych však, že jen dosti dočasně.
Poznámka vyšla v internetovém politickém zápisníku Bohumila Doležala Události.
