Spisovatel Jan Novák známý knihou o bratrech Mašínech „Zatím dobrý“ vydává příští týden rozsáhlou a kritickou biografii o nejslavnějším českém spisovateli naší doby Milanu Kunderovi. Týdeník Respekt s autorem připravil důkladný rozhovor a publikoval recenzi. Z obou textů vyplývá, že jednadevadesátiletý spisovatel žijící ve Francii opravdu nebude mít radost.
Jan Novák nepochybuje o významu díla Milana Kundery. V mnoha ohledech ho ale nešetří a svůj publikační záměr prezentuje jako maximální snahu dobrat se pravdy. Proto se zabývá hned několika stinnými stránkami Kunderova života i tvorby. Mezi nimi je nejvýraznější Kunderovo selhání v 50. letech, jehož základní obrysy jsou známy právě díky týdeníku Respekt, který v roce 2008 publikoval šokující informace o tom, že Milan Kundera udal západního agenta Miroslava Dvořáčka, který následně skončil na čtrnáct let v uranových dolech. Je mimo jakoukoli pochybnost, že se náš velký spisovatel dopustil odporného činu.
Jeho sympatizanti se snaží tuto příhodu různými výklady zpochybnit, sám Kundera si obratnou akcí zajistil podporu řady osobností z literárního světa a je symptomatické, že na jeho obranu se staví zejména intelektuální levice. Kundera za svůj život vykonal názorovou pouť od stalinského komunismu k socialismu s lidskou tváří a je prototypem salónního levicového intelektuála. O Kunderově vině svědčí doložitelné dokumenty, kupříkladu veřejná pochvala, kterou napsal náměstek ministra vnitra. Ten Kunderu označil za vzor pro ostatní studenty. Možná Kundera udával ze strachu, možná by komunistická policie zatkla Dvořáčka i bez tohoto udání. Tyto věci nechme otevřené.
Pro Kunderovy příznivce je zcela nemyslitelné, že by velký spisovatel a guru levicového intelektualismu mohl tak děsivě morálně selhat. Nechtějí připustit znesvěcení Kunderova pomníku. Vykazují při tom rysy jakéhosi takřka náboženského fanatismu, který jim brání chápat naprosto jasnou skutečnost. Totiž že kvalita uměleckého díla vůbec ničím nesouvisí s morálními kvalitami a poklesky autora. Známe z historie řadu příkladů pozoruhodných umělců, kteří měli nalomený charakter a prosazovali nedemokratickou ideologii.
Novák v rozhovoru pro Respekt také připomíná, že se Kundera celoživotně identifikuje s komunistickou krádeží soukromého majetku a s mnoha marxistickými bludy, které lidstvu způsobily tolik neštěstí. Pro pochopení Kunderova uvažování je klíčový jeho esej z Literárních listů z prosince 1968, kde prezentuje pražské jaro, obrodný proud v KSČ a následný odpor vůči sovětské okupaci jako velkolepý výkon českého národa, který se pokusil vytvořit socialismus bez nadvlády policie. Tuto absurdní oslavu socialismu s lidskou tváří podrobil následně v časopise Tvář velmi přesné kritice Václav Havel, který v Kunderově textu identifikoval národní kýč. Socialismus s lidskou tváří není žádný velký národní výkon. Byl to pouze pokus části komunistů zbavit se moskevského diktátu a viny za zločiny 50. let.
Existuje mediální stereotyp, že po socialismu s lidskou tváří toužili všichni Češi. Realita je ovšem taková, že ti Češi, kteří po něm netoužili, neměli téměř možnost to někde říct, a to ani v době pražského jara. Socialismus i ve své lehčí formě je vždy v napjatém vztahu s konceptem svobodné společnosti a komunismus je s ním v přímém rozporu. Kundera byl komunista a ačkoli mu demokratická země poskytla azyl, tak se s nedemokratickými tendencemi nikdy nerozešel. To má pro současnost závažnější důsledky než jeho selhání v 50. letech. Nic to nemění na skutečnosti, že jeho Žert a Směšné lásky jsou strhující literární díla. Že jeho Valčík na rozloučenou je geniální. Ale také je potřeba si kriticky připustit, že Nesnesitelná lehkost bytí je zhruba z poloviny obyčejný kýč. Když Kundera prezentuje sám sebe jako oběť útlaku, není to moc věrohodné. On se ve skutečnosti do žádného aktivního odporu vůči zločinnému režimu v době normalizace nezapojil.
Stejně jako umělecké kvality nesouvisí s autorovým charakterem, tak není ani v žádném rozporu, když oceníme uměleckou hodnotu konkrétních děl a zároveň vidíme u tohoto autora laciné prvky v dílech jiných. Novák kupříkladu ukazuje, jak Kundera opakovaně prodává své dobré nápady a vykrádá sám sebe. Toho si přece musí všimnout každý Kunderův čtenář a je úplně absurdní, když se to jeho fanoušci snaží zakrýt a dělají z něho mimořádného filozofa. To velké prázdno Kunderova myšlení z posledních desetiletí vůbec žádnou filozofií není. A v tomto prázdnu si mohl najít souznění při večeři s Andrejem Babišem. Zpráva z této večeře uvádí, že o literatuře diskutovali i s Monikou, chotí našeho premiéra. Tato debata byla jistě vrcholem intelektuální kreativity. Kundera si s Babišem mohl také rozumět v tom, jaká je to strašná křivda, když jim někdo vyčítá udávání. Ani jednomu se nelíbí role pachatele a oba se rádi prezentují jako oběti.
Rozhovor Jana H. Vitvara s Janem Novákem v Respektu je velmi zdařilý a Vitvar si v připojené recenzi udržuje od spisovatele jistý odstup. Rozsáhlé pasáže v Novákově knize, které se mají věnovat estébáckým odposlechům a uvádějí intimní detaily z Kunderova života, jsou zřejmě problematické. Vášeň pro pravdu má mít hranice tam, kde začíná sféra osobního soukromí. Jakmile otevřeme Novákovu knihu, budeme ji posuzovat kriticky. Ale samotný fakt, že Novák kriticky posuzuje Kunderův život a literární dílo, je na sto procent legitimní. Ostrá kritika v Deníku Referendum, kterou Petr Pospíchal snesl na práci Respektu, navozuje dojem, že Vitvar a Novák si notovali v antikunderovské a antikomunistické jednoduchosti. Těžko říct, kde Kunderovi příznivci vzali ten dětinský blud o tom, že jejich modla vykazuje nějakou obrovskou složitost a hloubku. Kunderův myšlenkový odkaz nebude možné přenášet dalším generacím, protože ve skutečnosti žádný není. To nic nemění na tom, že jeho literární talent je obdivuhodný.
