NÁZOR / V posledních letech spustilo několik osob, jejichž motivace je nejasná, kampaň proti trampingu. Ona se tedy netváří jako kampaň proti trampingu, ohání se zákonem o ochraně přírody a hovoří o černých stavbách (trampských kempech), nelegálních ohništích a podobně. Potud tedy zdánlivě v pořádku. Kampaň se ale postupně rozmachuje z prvního území, na které začali tito aktivisté útočit, tedy Roverských hor, na území další. Vždy se jedná o území, kde má tramping tradici po dlouhá desetiletí, a někdy i celé století – Brdy, Sázava, Oslavka a podobně.

Kampaň samozřejmě primárně útočí na kempy (a to i takové, kde jsou u ohniště položené dvě klády, víc nic), ale i na trampské chaty sto let staré a dávno bez diskuse legální. Ony se totiž aktivistům nelíbí. Problémem je pro ně samozřejmě rozdělávání ohňů, ale třeba i to, jakým způsobem probíhají trampské akce na prastarých osadách, jejichž osadníci jsou povětšinou celkem staří lidé. To naznačuje, že o ochranu přírody primárně nejde, ale jde o dehonestaci a patologické pronásledování trampingu ukryté za zástěrku ochrany přírody.

Pojďme se tedy podívat, co aktivistům tak vadí.

Jedním z představitelů této skupiny je i známý novinář. Ten se snaží tvrdit, že v posledních letech došlo k ekologické katastrofě, protože například na Roverských horách byla vystavěna stovka kempů, které ničí přírodu a v lokalitě hoří každý víkend stovka nelegálních ohňů. To je ovšem nesmysl, většina těchto kempů existuje desítky let a je prokazatelné, že nejstarší začaly vznikat již na počátku let šedesátých. Stovka ohňů je druhým nesmyslem, ani v letní sezóně se v prostoru nepohybuje víc než 10 až 15 skupinek, které tam přespí, často i bez ohně.

Velmi pozoruhodné je i tvrzení, že katastrofa začala nedávno, kdy si trampové zvykli v prostoru Roverských hor rozdělávat ohně. Podle zmiňovaného novináře je a vždy bylo podstatou trampingu nepozorované bivakování bez ohně, nebo s ekologickým vařičem. Vtipnou třešničkou na dortu jsou pak fotografie na jeho facebooku, kde rozdělává mohutný oheň uprostřed travnaté louky, brodí pohraniční říčku v nepřístupné první zóně národního parku nebo táboří v kempu pod převisem, včetně ohně a láhve piva, kterou u jiných tolik kritizuje.

Jak to tedy s tím trampingem, kládami u ohniště a rozděláváním ohně je? K pochopení je třeba vydat se proti proudu času více než sto let zpátky. První trampové se u nás začali objevovat už před první světovou válkou. Podnětem byly zřejmě rodokapsy, popisující cizí a dobrodružný svět, dále ideje zakladatele skautského hnutí Roberta Baden-Powela, u nás pak Antonína Benjamína Svojsíka a touha tehdy většinou chudých dělníků i nezaměstnaných po jiném životě a svobodě, alespoň na neděli. Spalo se pod stany a přístřešky a nikdo se nikoho neptal, jestli se to smí. Smělo, nikdo to nezakazoval. Rozdělávaly se ohně, přirozeně. Bylo potřeba uvařit a ohřát se. A ostatně indiáni i bílí gentlemani nedělali v knihách nic jiného. Po celou historii (i prehistorii) nedělali lidé nic jiného, a příroda to samozřejmě unesla. Ale stejně jako v knihách, trampové se k přírodě chovali s úctou a snažili se po sobě na příležitostných tábořištích nezanechat stopy, aby je „nedopadli Komančové“.

Po skončení války se začaly trampské myšlenky a způsob života rychle rozvíjet a toto hnutí nabylo na masovosti. Z mnoha příležitostných tábořišť se stala tábořiště stálá. Jako první objevili dobrodruzi skalnatá, romantická údolí Vltavy a Sázavy. Po dohodě s majiteli pozemků, kteří byli povětšinou rádi, že jim bude někdo čistil špatně přístupný les od klestí a dávat na něj pozor, vznikaly jako houby po dešti první osady. Tam už byla stálá samozřejmě i ohniště. Začaly se budovat jednoduché, malé chaty. Jak kdysi napsal jeden z pradávných pamětníků, „jen ti mladí ztřeštěnci jezdili pod stan. My usedlejší jsme si postavili sruby“. Mnohé rodiny majitelů lesů jsou dnes stále tytéž, jako před sto lety.

Chaty byly postupně trochu větší, stavěla se volejbalová hřiště. Tramping byl vždy spjatý nejen s romantikou a hudbou, ale i se sportem. Pod širákem spal samozřejmě málokdo, ale ani tam, ani v chatě, ani ve stanu to bez ohně nešlo. Bylo stále potřeba vařit, stále bylo potřeba se ohřát. A navíc, oheň byl a je pro trampy posvátný. Ne nadarmo se většina trampských slavností jmenuje „oheň“. Ten je totiž středobodem setkání lidí, kteří se někdy ani neznají, ale sdílejí společné hodnoty a pocity. Trampský život vedlo i mnoho umělců a dalších známých osobností – herci, zpěváci, muzikanti, spisovatelé, malíři, fotografové a další, pro něž život nebyl jen o materiálních hodnotách. K těm velmi známým patřili např. Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Jenda Korda, Jarka Mottl, Jaroslav Štercl, Bob Hurikán, Zdeněk Burian, nebo z poválečné generace třeba Zdeněk Šmíd. Rozvoj trampingu byl těsně spjat s rozvojem vodáctví, ke kterému samozřejmě patřil a patří stan a oheň. Státní moc sice často nahlížela na trampy skrz prsty, ale nijak proti nim nezasahovala, nikomu neškodili.

Přišla druhá světová válka a nacistická okupace. Ani okupační moc se nijak nesnažila tramping vymýtit, třebaže prostředky k tomu nepochybně měla, a důvody také. Mnozí trampové se totiž zapojili do odbojových struktur, osady a kempy se staly místy konspirace. Ale díky tomu, že tramping byl vůči státu přirozeně zakonspirován tak nějak vždycky, pro okupanty nepředstavoval viditelný problém. Osady a kempy nikdo nelikvidoval, ohně nezakazoval. V době okupace nastal také obrovský rozmach dětských klubů, začaly vycházet časopisy Vpřed! a Mladý hlasatel, ve kterých Jaroslav Foglar přivedl k životu klub Rychlých šípů. Kromě běžné činnosti ve městě tento klub (a podle jeho vzoru i ty skutečné kluby dorůstajících dětí) jezdil každou neděli, o prázdninách a Svatodušních svátcích na výpravy do přírody. Tam děti tábořily a rozdělávaly ohně. Vyšla Foglarova kniha Chata v jezerní kotlině, o jejím obsahu je snad zbytečné psát. V době, kdy byl zakázán skaut, byla tohle pro mládež cesta k přírodě, svou podstatou stále stejná.   

A pak v roce 1948 přišla další totalita. Ze starých osad se postupně staly oficiální osady chatové, kde hořely samozřejmě ohně. Skaut byl opět zakázán a všechny ty dorostlé Rychlé šípy dělaly to, co mohly. To, co nebylo zglajchšaltováno a špatně se zakazovalo. Začaly trampovat. Tyhle trampy, kteří neskončili v oficiálních chatových koloniích, režim neviděl rád. Už to zdaleka nebyla jen dělnická mládež. Nebyli organizovaní, nebyli součástí Národní fronty a dali se špatně kontrolovat. Navíc očividně uznávali ideály západní poloviny světa, tedy byli nepochybně zastánci kapitalismu. Samozřejmě, že i teď se z prostředí trampingu, bývalého Skauta a Junáka rekrutovali odbojáři, někteří velmi aktivní, kteří to mysleli vážně a kladli aktivní odpor režimu. Ale drtivá většina trampů prostě jen chtěla žít svobodně, bez toho, aby jim někdo říkal, co je správné a co ne. Proto nosili na hlavách stetsony a ne buďonky, a na sobě battledressy, a ne rubášky.

Do lesa se jezdilo dál. Mládež četla Dva divochy, kteří si v lese za městečkem postavili srub a na potoce vybudovali přehradu. A samozřejmě zapalovali táborové ohně. Ani jedno nevedlo k ekologické katastrofě Severní Ameriky. Naopak, přehrada se ukázala jako podnět ke zvýšení stavu a diverzity zvěře v okolí.

V naší kotlině stanů pomalu ubývalo, začalo se jezdit pod širák, protože tam člověka Komančové jen tak nevystopují. Právě v této době vznikla většina roverských kempů. Ohně hořely dál, třebaže jejich rozdělávání bylo i v této totalitě zakázáno. Režim se ale k nějaké velké, plošné akci nikdy neodhodlal, nepočítáme-li krvavý potlach v roce 1963, nebo kampaň, kdy StB vyhazovala v 80. letech sruby na Brdech do vzduchu dynamitem. Veřejná bezpečnost občas trampy šikanovala na nádražích, trhala jim domovenky i občanky, zabavovala nože, uřezávala písmena US z usáren a občas je podusila na stanici. Někteří trampové začali v reakci na šikanu jezdit v uniformách americké armády včetně nášivek US Army, což některé příslušníky Veřejné bezpečnosti dovádělo k nepříčetnosti.

StB sledovala a monitorovala ty, o kterých byla přesvědčena, že jsou zapojeni v nějakém skutečném odporu proti režimu a občas se pokusila někoho zverbovat. Někdy se snažila ovlivnit životní dráhu těch nejvzdornějších nátlakem na vedení jejich škol, aby jim bylo další studium znemožněno. Státní propaganda válcovala lid a říkala mu, co si má myslet, ale trampové jezdili do lesů na kempy, hleděli do táborových ohňů a mysleli si svoje.

Pak přišla revoluce a zájem o tramping velmi rychle opadl. Najednou bylo tolik co dělat, tolik možností, tolik míst, kam jet. Třeba do vysněného Colorada, takže kdo by jezdil na Brdy? Ale skalní vydrželi, a i když stárli, dělali pořád totéž. Spali po kempech nebo převisech, zapalovali táborové ohně. A po deseti, patnácti letech se tramping začal vracet. Ti ve středním věku si vzpomněli a prohrabali skříň. Vzali do lesa svoje děti a ukázali jim, co mají dělat, aby se tam vyspaly. Ukázali jim, jak se rozdělává a udržuje oheň, který nezpůsobí požár. A také, jak po sobě uklidit.

Dnes se sice v pátek na nádraží nepotkávají davy trampů jako v osmdesátých letech, ale v lese se najdou na nějakém kempu. Všem přítomným není šedesát, naopak. Mnozí z těch, které můžete v lese potkat, se narodili už do svobodné doby. Mládež si cestu do přírody zase našla. Třeba spolu strávíte večer a noc a posedíte u ohně. Student. Pilot vrtulníku. Skladník. Neurochirurg. Automechanik. Učitel. Prodavačka. Policista. Sestra z JIP. Zedník. Voják. Dělník ve Škodovce. Profesionální muzikant. Oheň sdružuje. Oheň sbližuje. Tak, jako kdysi, tak, jako vždycky, po celých více než sto let trampské historie.

Trampové jsou na šikanu zvyklí. Táborové ohně neuhasila ani nacistická, ani komunistická totalita. Neuhasí je tedy ani žádný aktivista.

Autor je historik a spolupracovník redakce.