Bez nadsázky nehorázné lži šíří bolševický plátek Haló noviny. To by nebylo nic divného, pokud by nešlo o skutečně brutální zkreslování historie, temných padesátých let, konkrétně situace v uranových dolech v Jáchymově. Haló noviny přinesly rozhovor s mužem, který v dolech na začátku padesátých let údajně dobrovolně pracoval.

V rozhovoru popisuje Jáchymov té doby jako v podstatě idylické místo. Muklové se tam měli stejně dobře jako civilní pracovníci, všichni byli veselí, líbilo se jim tam, vůbec je nikdo nemlátil, nemučil, neumírali tam, nikdo je nestřílel atd. Na otázku, zda si vězni stěžovali na podmínky, odpovídá Stanislav Kubec, horník z rozhovoru, takto: „Vůbec ne. Spíš říkali, že je to tam lepší než na Borech, že na Borech je to strašně dlouhé, protože tam je většinou zavřeli na samotku. Někdy sice říkali, že to je horší než v koncentráku, ale já o tom nic nevím. To víte, když je někdo zavřený, tak jednoduše nadává na cokoli, jako občas každý z nás, a ani nemusíte být zavření. Ale nechci to zlehčovat“.

A to rozhodně není všechno. Na otázku, jak se vězni v bolševických koncentrácích měli, říká Kubec toto: „Podle mne měli volný pohyb a fungovali tak nějak normálně. Akorát tam byly takové ty vojenské dřevěné baráky, kolem stál asi čtyřmetrový plot a na strážních věžích se hlídalo. A ani tam nebyl žiletkový plot. Co jsem tam byl naposledy, tak teď je tam, myslím, plot asi šest metrů vysoký. Přišel mi ten režim v táboře přijatelný. My jsme na tyto muže viděli z oken, oni sedávali kolem baráku a v klidu se slunili.“ Prostě ráj, volný pohyb, opalovačky, smích, pohoda.

Haló noviny se také ptají, zda vězni vypadali, že je někdo bije. Údajný svědek říká: „Ne, ti trestaní vypadali pěkně, vypadali jako my.“ Údajný horník si v rozhovoru libuje, jak moc peněz si v dolech vydělal. Stejně tak prý i vězni. Měli svůj biograf a prý šlo stejně jen o podvodníky. „Trestaní vydělávali stejně jako my. Oni měli v jejich pracovním táboře dokonce vlastní měnu. Měli tam svůj bufet, kde si mohli koupit sušenky, kávu, cigarety. Taky tam měli biograf a kapelu a údajně tam měli mít i divadelní kroužek. Já to vím od kolegy z Vápenic. Byl tam taky jeden muž, o tom vím, že odváděl dodávky obilí jako všichni ostatní, ale plnil do pytlů s obilím piliny a dostal za to něco přes rok natvrdo. Ono jich tam bylo víc, co okrádali ostatní anebo se snažili ošulit stát. To bylo ještě před vznikem jednotných zemědělských družstev, za soukromého zemědělství. Prostě se trestali obyčejní podvodníci a pak přišel rok 1968 a tihle zloději byli najednou všichni rehabilitováni jako političtí trestaní. Tento člověk okrádal stát a říkal si politický vězeň,“ stojí v další části neuvěřitelného rozhovoru.

A teď chuťovka. „Mimochodem, byl tam taky jeden na šest let trestaný šlechtic, kterého po čtyřech letech propustili, a on se po propuštění vrátil, aby si už jako civilní pracovník přes nábor vydělal další peníze.“ No prostě v Jáchymově bylo v padesátých letech tak krásně, že se tam tlačili i šlechtici, aby si vydělali.

Tak to by stačilo. Dost těch lží. Podívejme se, jak to v Jáchymově vypadalo ve skutečnosti. Tábor a důl Svornost byly opravdovým peklem. Areál obehnaný dvojitým vysokým plotem a hlídaný esenbáky se samopaly měl kapacitu až 750 lidí. Bolševici sem posílali bývalé vojáky, sedláky, duchovní, účastníky protikomunistického odboje a všechny, kterých se komunisté báli. Přesné číslo, kolik lidí v Jáchymově bolševici zabili, není známé. Vězni byli často mučeni, přežívali v krajně nevyhovujících podmínkách. Pokusy o útěk končily několika kulkami do zad. Jeden příklad za všechny.

V tomto táboře zemřel také letec Josef Bryks. Jde o úctyhodného hrdinu s neuvěřitelným životním příběhem. Před válkou vystudoval vojenskou akademii, přeškolil se na stíhacího pilota. Po okupaci pomáhal emigrovat svým kolegům pilotům. Sám se pokusil o útěk, byl však zadržen v Maďarsku. Svou pravou totožnost neprozradil, avšak udala jej jeho bývalá manželka, která kolaborovala s nacisty. Bryksovi se ze zajetí podařilo prchnout a přes několik zemí se dostal do Francie, kde již nestihl zasáhnout do bojů. Přesunul se proto do Anglie, kde nastoupil k RAF jako noční stíhač. Při jedné z akcí nad okupovanou Evropou byl Josef Bryks sestřelen, nouzové přistání přežil, několik dní se ukrýval, ale Němci jej vypátrali. Umístili ho do zajateckého tábora. Odtud se pětkrát pokusil utéct. Velkou část zajetí se mu dařilo přežít díky tomu, že neprozradil svou pravou identitu. Uměl perfektně anglicky, Němci tak nezjistili, že jde o Čecha. Jednou byl velmi blízko útěku, když se pokusil uletět s německou stíhačkou. Po posledním pokusu o útěk ho nacisté krutě mučili. Válku díky osvobození přežil.

Kvůli následkům zranění a mučení už nesměl po válce létat. Vrátil se i s novou rodinou do své vlasti. Působil jako letecký instruktor a učitel angličtiny. Hned po válce se dostal na černý seznam komunistů. Prosadil totiž, aby bylo jméno jeho první manželky odstraněno z památníku obětí války. Za okupace spolupracovala s nacisty, jeho udala a nepadla při osvobození, nýbrž spáchala sebevraždu. V její rodině však byli prominentní komunisté. Po válce se Josef Bryks znovu oženil, s Angličankou Trudie měl dceru Soniu. Angličané v roce 1946 natočili o Josefu Bryksovi film Srdce v zajetí, který mapuje jeho pokusy o útěk z nacistického zajetí. Kromě toho obdržel Bryks řadu vyznamenání.

I když byl v Anglii považován za jednoho z největších hrdinů, v Československu byl v nelibosti. Hned po únoru 1948 ho komunisté vyhodili z práce. Tušil, že se situace ještě zhorší. Neprodleně dostal rodinu zpět do Anglie. Opět pomáhal svým kolegům dostat se za hranice a na útěk se připravoval i sám. Uniknout nestihl. Komunisté jej zadrželi. Při prvním procesu byl osvobozen, při druhém, vykonstruovaném, procesu dostal deset let vězení. Prošel několika tábory a věznicemi. Válečný hrdina s výcvikem v Anglii i předválečném Československu, kterého mučili nacisté, se však odmítal komunistům podvolit. Ve vězení odmítal respektovat řád, připravoval několik útěků. Při jednom údajném útěku ho chytili a dostal dalších dvacet let. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, dozorci mu odpírali léky i lékařskou péči. Podle poslední zprávy zemřel na selhání srdce v noci z 11. na 12. srpna 1957 v pracovním táboře Jáchymov. Podle svědectví jeho spoluvězně však dozorci Brykse 12. srpna 1957 ráno oddělili od pracovní skupiny a zabili. Když se spoluvězni vrátili na ubikaci, našli Bryksovo bezvládné tělo, které neslo známky udušení. Zemřel v 41 letech. Jeho ostatky rodina nedostala, urnu komunisté tajně pohřbili. Nalezena byla až v roce 2009.

Takový byl Jáchymov.