Máme opět den 7. listopadu, kdy se dříve velkolepě slavilo výročí bolševické revoluce. Ta se podávala jako logické vyústění dějin. Přitom to tak nebylo a všechno mohlo proběhnout jinak.
Že všechno mohlo být jinak, rozebíral na sté výročí revoluce v The New York Times historik a spisovatel Simon Sebag Montefiore. Z čeho vychází? V roce 1917 se romanovská monarchie rychle rozpadala, ale carská vláda ještě mohla impérium zachránit, kdyby se nezmeškaly opakované šance na reformy. Ostatní evropské monarchie, ottomanská a habsburská, padly, protože byly poraženy v první světové válce. Padli by i Romanovci, kdyby přežili ještě jeden rok a podíleli se na vítězství v listopadu 1918?
Do roku 1913 carská tajná policie zvládla rozptýlit a vymazat opozici. Těsně před pádem carství Lenin sdělil své ženě, že revoluce „v našem životě nenastane“. Nakonec všechno urychlila Mikulášova abdikace a spontánní lidové povstání spolu s krizí vojenské loajality. Když ten okamžik přišel, Lenin byl v Curychu, Trockij v New Yorku a Stalin na Sibiři.
Lenin měl štěstí, že ho Německo vyslalo jako zákeřný bacil vlakem do Ruska s úkolem vyřadit zemi z války. V Petrohradu musel Lenin za pomoci radikálních kolegů Trockého a Stalina přesvědčit bolševické soudruhy, že se nemá spolupracovat s prozatímní vládou a je třeba se pokusit o převrat. Kdyby se vláda pokusila Lenina najít a zlikvidovat, dopadlo by to jinak. To se ale nestalo a on uspěl.
Dokonce ani slavný útok na Zimní palác nebyla velká sláva. Velkou roli hrála tato událost v propagandě od roku 1920. Jenže nešlo o žádnou revoluční bouři. Lenin tehdy zuřil, protože trvalo několik dní, než se povedlo obsadit hlavní vládní budovu, a samotný palác byl dobyt vniknutím otevřenými okny. Obranu představovali adolescentní kadeti. Pak následovala bouřlivá pitka, při které vzaly zasvé zásoby carských vinných sklepů.
I v tomto případě se mohlo jednat jen o jeden z mnoha neúspěšných převratů, jak se to stalo u více revolucí tehdejší doby. Jakýkoli koordinovaný útok bílých armád a jakýkoli zásah západních sil by bolševiky vyhnal. Vše záleželo na Leninovi. Za převratu ho téměř svrhli vzpurní koaliční partneři, ale díky ideologické vášni, bezohlednému pragmatismu, bezmeznému krveprolití a nezlomné vůle zřídit diktaturu měl nakonec Lenin štěstí. Pak ho měl ještě jednou. Dne 30. srpna 1918 byl málem při atentátu zastřelen, když hovořil k davu dělníků v moskevské továrně. Chybělo jen několik centimetrů.
Bylo tedy několik možných historických odboček, kdy se dějiny mohly ubírat jiným směrem. Znamenalo by to dnes zcela jiný svět. Bez Lenina by nebyl žádný Hitler, protože ten vděčil za podporu lidem z konzervativních kruhů, kteří se obávali bolševismu. Bez ruské revoluce z roku 1917 by Hitler pravděpodobně skončil jako malíř pohlednic. Nebyl by pak ani Stalin, druhá světová válka, studená válka, všechno by bylo jinak.
Někdy rozhodují dny i vteřiny a centimetry a náhoda. Když se na to díváme zpětně, připadá nám to pak jako nevyhnutelný chod dějin.
