NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / „Co vlastně chcete?“ ptá se posměšně v samém závěru kriminálky Bony a klid (1987) z plátna objektivem znetvořená tvář jednoho z veksláků. V dobovém kontextu spojeném s předchozím pádem protagonisty filmu až na dno to byla otázka provokativně položená celé společnosti. Co se vlastně skrývá za propagovanou fasádou socialismu? Po filmech Co je vám, doktore? (1984), Jako jed (1985) či Antonyho šance (1986) přišel nesporný vrchol předlistopadové tvorby režiséra Víta Olmera (* 19. 6. 1942).

Když po letech tentýž režisér točil pokračování, Bony a klid 2 (2014), měl už zapotřebí opatřit jej úvodním vysvětlujícím titulkem: „Vekslák je označení člověka, který se v komunistickém Československu věnoval nelegálnímu prodeji cizích měn nebo bonů, jimiž bylo možné nakupovat zahraniční zboží v prodejnách Tuzex, pro běžného občana jinak nedostupné. Veksláci si dokázali vydělat i mnohonásobek tehdejší průměrné měsíční mzdy. Jejich podnikání bylo ovšem trestné…“  Trestné podle zákonů, které vzal čas, i tehdy bylo ale vekslácké šmelení tiše tolerováno, takže se pro leckoho stalo cestou k vysněnému životu.

Vyřídím si to sám

Právě takhle bezděky začíná svou kariéru i automechanik Martin (Jan Potměšil), který přijíždí z Mladé Boleslavi do Prahy nakoupit valuty na pořízení videopřehrávače pro místní klub. Je veksláky podveden falešnými dolarovkami, v továrně z toho má ostudu, jeho otec (Vítězslav Jirsák), který je tam mistrem, na něj tlačí, aby věc napravil. „Vykašli se na mě, vyřídím si to sám,“ odpálí ho Martin a podvod oznámí Veřejné bezpečnosti. Jenže se sám dopustil přestupku proti devizovému zákonu, takže může být rád, že nebude stíhán on.

A když se pustí do pátrání na vlastní pěst, stává se jako venkovský buran rychle obětí mafiánských praktik pražského polosvěta, evidentně propojeného s kšeftem a zkorumpovanou policií. Dvakrát naletí protřelému vekslákovi Bínymu (Roman Skamene), je zmlácen, pomoc mu poskytne vstřícná blondýnka Evička (Veronika Jeníková), kterou uplatí digitálními hodinkami, k nimž přišel náhodně při esenbáckém zátahu na překupníky.

Dvojnásobné tabu

Existence veksláctví byla v Československu po léta veřejným tajemstvím, hojně kritizovaným, ale jako „instituce“ prostředkující i nevalutovému tuzemci nákup exkluzivního zboží také hojně využívaným. „Platíme morálkou za nedostatky ekonomiky,“ soudil například o věci tehdejší prokurátor Jiří Teryngel (Mladý svět 19. 4. 1988), v našich časech mimochodem jako advokát zapletený třeba do úplatkářské kauzy soudce Zdeňka Sováka a opakovaně vylučovaný z advokátské komory. Vymezil tak hranice, v nichž se vůbec tehdy mohl myšlenkový dopad případného uměleckého díla na toto téma pohybovat. I to bylo ale dlouhá léta tabu – zájem o jeho zpracování sice byl, ale teprve před polovinou osmdesátých let se začalo o veksláctví mluvit i v médiích.

A právě autor námětu a scenárista Bony a klid Radek John (* 1954) byl jedním z těch, kteří o něm začali publikovat jako první. Materiál sebraný k několika soudničkám posloužil pak při literární přípravě filmu, doplněný navíc osobními poznatky Víta Olmera a kameramana Oty Kopřivy (1948–1988). Ten se premiéry filmu bohužel nedožil, zemřel 1. 4. 1988, v ukázce ze scénáře ve Filmu a době č. 10/1987 je ale ještě uveden jako spoluautor. John shromažďoval poznatky z vyprávění svého bývalého spolužáka, který byl sám vekslákem, Olmer zas v baru vedle svého bydliště, kde se „scházeli měniči z celé Prahy. Odpozoroval jsem jejich chování, výrazy, slovník, dikci.“ Tak na to aspoň vzpomíná ve své knize Tváře jak dětské prdelky aneb Příběhy českého filmaře (1997).

Klídek, hlavně klídek

Napotřetí Martin už Bínymu nenaletí a „vobyčejnej pěšák“, jak se Bíny sám charakterizuje, ho pod hrozbou fyzické inzultace se zbabělou výzvou „klídek, hlavně klídek“ přibere do práce gangu, který ho obral, aby si přišel na své. S Bínym a Bankéřem (Miloslav Kopečný) začne Martin sám s vekslováním na dálnici, v autobusech přivážejících zahraniční turisty, přebývá u Evičky, která čelí svému oplzlému panu domácímu (Miloš Čálek). A nakonec se přes všechny nesnáze (policejní pronásledování, odpor zahraničních vedoucích zájezdů) i na chvíli probuzené svědomí postupně dostane do veksláckých osidel.

Ostatně nemá na vybranou, jak ho zase poučí v paragrafech zběhlý člen party Hary (Tomáš Hanák), už teď je namočen v „trestném činu spekulace páchaném výdělečně“, trestní sazba tři až deset let. Navrch dostane klíče od bytu, kam si přivede Evičku a zažívá s ní v holých zdech na československý normalizační film nebývalou sexuální explozi.

Vekslácký western

Johnovi šlo podle jeho vyjádření o to „zmapovať jednotlivé oblasti života ,vekslákov‘ – zpôsob získávania prostredkov, utrácania, trávenia ,voľného času.‘“ (Smena 5. 8. 1988). Důraz on i Olmer kladli od počátku na autenticitu faktů: „Nic z toho, co se ve filmu odehrává, není vymyšleno.“ (Květy 19. 11. 1987). Jasné přitom bylo, že vypořádat se s příčinami veksláctví od podlahy, analýzou zahnívajícího společenského systému, nebude za dané politické konstelace možné. Vyvstal tedy problém, jak sebraný materiál vlastně zorganizovat.

Nabízela se poloha dokumentu, konečným výsledkem je však model příběhu s klasickým ústředním protagonistou, patrně proto, aby vstoupil do hry také motiv odstupu a varování jako vlastní poselství díla. Film si za to vysloužil výtku, že „připomíná poněkud laciný western“ (Petr Nový, Mladá fronta 13. 4. 1988), což je charakteristika vzhledem ke stavbě příběhu vlastně výstižná. Už sami autoři totiž v technickém scénáři z roku 1987 podobně popisují hrdinovu situaci poté, co se marně domáhá vrácení peněz, o něž byl připraven: „Martin tedy, jak ve starých westernech, se rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou.“ A i distribuční slogan „vekslácká balada o tom, co všechno lze prodat a koupit“, napovídá žánrové zaměření snímku.

Jak uplatnit obchodní talent

Parta Martinovi úplatkem zařídí místo nočního hlídače v autoservisu, které však za něj bude zastávat najatý důchodce, aby on měl čas na veksl. Ten se mu zjevně kvůli rychlým a snadným výdělkům líbí stále víc, „nové metody práce“ slaví úspěch a nakonec i střet s vůdcem party Richardem (Josef Nedorost), který ho okradl, dopadne dobře. Byt je od něho a „jak jinak chceš v tomhle státě uplatnit obchodní talent,“ než vekslováním ve velkém s videi, počítači a kazetami, jaké je na obzoru?

Po prvním velkorysém kšeftu se ale věci zadrhnou, Martin propadá hýřivému nočnímu životu, stíhán výčitkami ztrácí i tak sebekontrolu, při další transakci, kterou vyfoukli konkurenčnímu gangu veksláka Karla (František Švihlík), jsou parťáci okradeni, zmláceni a připraveni o šatstvo. Nazí a ve zcizených fotbalových dresech prchají zpět do Prahy, kde najdou své byty zdevastované a vykradené. Od té chvíle jsou z nich v Praze zastavěné lešením psanci. Zradil je prosťáček Bíny, Richard a Hary se uklidí za Martinem do boleslavské automobilky, ale už jsou hledáni, při útěku se Hary zabije pádem z výšky, za zbylými po soudu zaklapne brána věznice.

Šlapající rytmus

O postavě Martina napsala už Tereza Brdečková, že „do soukolí vekslácké mašinérie se dostal souhrou scenáristických nezbytností“ (Záběr 17. 7. 1988). Nedostatečné psychologické zdůvodnění Martinovy koexistence se světem veksláků ale divákovi snadno unikne, a to zásluhou nebývale strhujícího audiovizuálního designu celého filmu. Olmerovi se za nezanedbatelné pomoci tří převzatých skladeb liverpoolské skupiny Frankie Goes to Hollywood a původní hudby Ondřeje Soukupa podařilo filmu vtisknout permanentně šlapající rytmus, v němž skoro není čas na prodlevy a v němž je psychologická mělkost soustavně přebíjena novými a novými vizuálními senzacemi.

Na nich má hlavní podíl kamera Oty Kopřivy a střih Ivany Kačírkové, které svojí těkavostí a nestálou hektičností budují přímo v obraze jeden z možných významů, obsažených v názvu filmu. Rubem proklamované vekslácké pohody a „klídku“ je totiž nervózní existence na okraji společnosti, kde ani možnost vydělat „víc než devadesát devět procent lidí v tomhle státě“ nevyvažuje totální ztrátu hodnotných lidských vztahů. Samozřejmě přitom nepomíjejí ani další významy jako je pokleslost veksláckých zájmů a jejich ničím a nikým nerušená existence ve společnosti orientované režimní propagandou zcela opačně. A pominout nelze ani odkaz k titulu i obsahu americké gangsterky Bonnie a Clyde (Arthur Penn, 1968). Tady je žánrové zaměření vytčeno hned před závorku.

Totální deziluze

Ani v technickém scénáři se nenajde klíčový záběr z konce filmu, v němž za Martinovou partou odváženou do věznice kráčí po chodbě na soudu v družném hovoru se soudcem (ztvárnil ho nepostradatelný pomocný režisér Jan Křížek) vekslácký boss Karel a bodře ho plácá po zádech. V něm byla poprvé otevřeně naznačena souvislost přežívání podobných parazitních sociálních skupin s nepochybně zkorumpovanými sférami justice. A podobně je tomu například se stejně improvizovaným záběrem, v němž oko kamery jakoby vysílené cvalem veksláckého života spočine na okamžik na symbolu rudé hvězdy zářící nad noční Prahou.

V těchto momentech, ryze filmovou řečí, se film pozvedá k sarkastickému vidění obyčejného občana, truchlivě po léta sledujícího, čím se naplňuje obsah slovního spojení reálný socialismus. V těchto souvislostech i ona závěrečná otázka „Co vlastně chcete?“ směřuje k alespoň symbolickému naznačení dlouhodobějších společenských příčin, vytvářejících půdu pro vznik jevu, kterým se film zabývá. Martina samého noří ovšem konec do totální osobní deziluze, když až teď zjišťuje, že Evička byla na něj od veksláků cíleně nasazena, aby ho zpacifikovala, a že její přezdívka Evička Tričko odkazuje k její minulosti prostitutky, kterou neprovozuje jen proto, že je v podmínce. A navíc, že je matkou nemanželské holčičky, díky čemuž mu sice dopomůže k nejnižšímu trestu, čekat na něj a žít s ním ale nehodlá.

Veksláci a řaďáci

Bony a klid jak v obraze, tak v dialozích věrně vykresluje prostředí veksláků a jejich duševní horizont, aniž by se pouštěl do hlubinnějších dušezpytných analýz. I jen pouhý náznak osobní předhistorie Haryho, byť příznačný, je tu naprostou výjimkou. Pokud jde o dokumentaristiku, nezůstává ale film jen u veksláků, snaží se je obrazem zachytit i v širším kontextu pražského světa denního i nočního vůbec, a právě tento pohled na „cvrkot“ bister a barů, heren, hotelových diskoték, hotelů, nádraží a tuzexových prodejen tvoří nejatraktivnější složku jeho vnějšího designu.

Ani v rozuzlení nechtěli ale tvůrci překročit hranice zdrženlivosti, nechali proto na partu dopadnout trest především za střet se zájmy ještě výše postavených veksláckých sfér. Tím vlastně naznačili, že ve společnosti, která se s podobnými projevy nedokáže vypořádat a někdy je dokonce tiše podporuje, je veksláctví přece jenom velmi přitažlivým modem vivendi, pokud se ovšem dodržuje subordinace. Závěr opravdu sarkastický, jen je škoda, že autoři tento sarkasmus v celé struktuře filmu neuplatnili i jinak než trefnými vtípky, které mu asi opravdu zaručují „dlouhodobou prosperitu“ (Jan Foll, Scéna 2. 5. 1988). Například kdyby byl výrazem také pohledu onoho ubohého „řaďáka“, co podle Bínyho akorát „maká, žere a vobčas si zašoustá. Jak na poště: makat, žrát, šoustat, makat, žrát, šoustat….“

Proměny doby

Podle Johnova svědectví byl prvním impulsem ke vzniku filmu už v roce 1984 podnět dramaturga Martina Bezoušky, scénář psal v letech 1984–1985 a látka se pak dál vyvíjela v barrandovské 2. dramaturgicko-výrobní skupině Josefa Císaře. Kupodivu prošla schvalováním bez námitek, problémy nastaly až při natáčení, kdy podle Olmera „obden byli na Barrandově hoši ze ,státní ‘. Museli mít spolupracovníky ve štábu, v laboratořích, všude.“ Kontroloval se natočený materiál a za oběť padla třeba scéna, kdy si za Tuzexem zkoušejí džíny i esenbáci. Stejně vadila i zmíněná rudá hvězda nad městem a při schvalování filmu se rozhodlo, že do kin ho režim nepustí. Podle Johna i Olmera se pak ale mezi veksláky dostala nesmíchaná verze filmu pouze s pomocným zvukem, ti si ji namnožili a začali prodávat.

Výroba Bony a klid prý stála 4 miliony Kčs, tutéž sumu prý vydělali veksláci sami, a to zákaz zlomilo. Kupodivu náklady na film nezdražila ani hudba britské kapely, která své skladby poskytla zdarma, jen za kazetu s filmem. Průtahy s cestou filmu do distribuce zrcadlí i informace Mladé fronty z 24. 3. 1988, že ten den má premiéru v pražském kině U hradeb, oficiální prameny uvádějí však až červenec 1988.  Pomáhalo i postupující politické tání v SSSR, dokonce až tak, že se Olmer při definitivní schvalovačce dočkal výzvy, aby byl příště odvážnější. Stejně jako v sebevzhlíživé vekslácké distribuci filmu se v ní zračil příchod nových časů. Do poloviny 90. let vidělo Bony a klid přes 2,5 milionu diváků a mohli sledovat, v co se veksláctví namnoze začalo činorodě proměňovat.