Ještě předtím, než se stačil usadit to premiérského křesla, po němž v Británii stejně mocně touží už snad jen Jeremy Corbyn, zažil všemi vzývaný zachránce konzervativní strany Boris Johnson nepříjemný střet. Nešlo ovšem o střet s některým z vnitrostranických konkurentů, ale s realitou. Pod tlakem mizerného výsledku voleb do EP, ve kterém toryům velkou část voličů odloudil Nigel Farage slibující brexit za každou cenu, což v jeho podání znamená bez dohody, se většina kandidátů na nového předsedu strany upnula k podobnému cíli. Zněla silná slova o tom, že k vystoupení z Unie prostě k poslednímu říjnu dojde a pokud nebudou státy EU ochotné jednat o nové dohodě, pak klidně bez ní.

Johnson a ostatní se opět upnuli k tzv. irské pojistce, což je mechanismus, který má zabránit vzniku hranice mezi dvěma polovinami politicky rozděleného Irska. Prostupnost hranice je jednou z klíčových podmínek Velkopáteční dohody, která před dvaceti lety ukončila desetiletí se vlekoucí násilný konflikt. Potíž je v tom, že pokud se Británii nepodaří přijít s technickým řešením, které by umožnilo hladký průjezd osob a zboží a zároveň celní kontrolu, bude se muset smířit s tím, že zůstane v evropské celní unii. To je podmínka, která zastánce brexitu oprávněně dráždí. Na druhou stranu je to potíž, kterou si způsobili sami.

Vnější hranice EU prostě někde být musí. Pokud nemá být mezi Irskem a Severním Irskem, pak by se muselo Irsko de facto vzdát členství v celní unii s EU, nebo by se Severní Irsko muselo de facto vzdát členství v celní unii s se zbytkem Británie. To obě země odmítají. EU logicky stojí za svým členem a Unionistická strana Severní Irska je pro konzervativce nezbytně nutná, aby mohli zůstat u vesla. Kompromis je tak logicky takový, že v celní unii setrvá Británie jako celek. I kdybychom přijali nesmyslnou tezi, že jde o truc a šikanu ze strany Evropy, je problém hranice díky roli Severního Irska minimálně stejně vnitropolitickou záležitostí Spojeného království.

Navzdory těmto dlouho známým faktům a navzdory tomu, že zastánci tvrdého brexitu bez dohody v konzervativní straně irskou podmínku stejně používají jen jako záminku, proč dohodu s EU, o níž nestojí, nadále odmítat, se Johnson prsil, že změnu vyjedná. Pokud ne, Británie měla vystoupit bez dohody. Evropa v podstatě ale minulý týden ústy irského premiéra Lea Varadkara dala najevo, že Londýn má jen tři možnosti; schválit dohodu dojednanou Theresou Mayovou, odejít bez dohody a nebo vyhlásit nové volby a referendum. Jen v tom případě by členské státy přistoupily na další odklad termínu odchodu. Ani to ale dle šéfa irské vlády není jisté.

V reakci na Johnsonova slova a odpověď EU zvedl v řadách britských poslanců odpor. Byť totiž platí, že se Dolní sněmovna absolutně není schopná shodnout na tom, co chce, panuje celkem jasná shoda na tom, že k odchodu bez dohody by dojít nemělo. Podobně se v řadě hlasování ještě v době neúspěšného schvalování dohody premiérky Mayové ostatně vyslovila i značná část konzervativních poslanců. Krom úspěchu Nigela Farage pak v Evropských volbách výrazně posílily i strany usilující o setrvání Británie v EU, Liberální demokraté a Strana zelených. Vyprazdňuje se tedy střed, který se snažili vyplňovat konzervativci, ale oslabují i labouristé, kteří se díky Corbynově politikaření stali pro voliče úplně nečitelní.

Boris Johnson se tak chytil do stejné pasti, ze které se přes dva roky marně snažila osvobodit Theresa Mayová. Není možné zároveň uspokojit ty voliče, kteří zběhli k Farageovi a zároveň nevyděsit ty, kteří zůstali. Rozštěpená konzervativní strana nemá sílu prosadit dohodu dojednanou jeho předchůdkyní, protože významné křídlo ve straně je proti jakékoliv dohodě a nejsilnější opoziční strana zase požaduje setrvání v celní unii, které odmítá většina konzervativních poslanců a premiér Johnson by tak vlastně prosazoval plán opozice se podporou menšiny ve své vlastní straně.

EU o nové dohodě jednat nehodlá a i kdyby se nakrásně irskou pojistku dovedlo změnit, stejně se nejspíš najde dost konzervativců, kteří by ji potopili z jiného důvodu. Johnson už svá slova mírnil s tím, že šance na tvrdý brexit je jedna ku milionu. Jenže obojí zároveň platit nemůže. Nelze na jednu stranu vydírat EU možností odchodu bez dohody a zároveň tvrdit, že tím nezvyšuji jeho pravděpodobnost. Johnson prostě jen potřebuje příběh, který bude vyhovovat dvěma nesourodým skupinám, které kdysi snad tvořily jednu stranu. Přístup Johnsona a dalších adeptů na předsednickou židli by se dal shrnout známým rčením: „Nic starého nezapomněli a nic nového se nenaučili.“ Spojené království je tak vlastně přesně tam, kde bylo v prosinci minulého roku.