Některé civilizace a kultury vnímají plynutí času jako cyklus a nikoliv jako přímku. V případě brexitu se to zdá být více než oprávněné. Po téměř třech letech od referenda, v němž si Britové odhlasovali, že chtějí Evropskou unii opustit, více než dvou letech poté, co jejich vláda oficiálně aktivovala článek padesát upravující vystoupení členů z Unie, a skoro tři měsíce poté, kdy mělo k odchodu skutečně dojít, se vracíme na začátek.
Na scénu vstupuje Boris Johnson, muž, který byl jednou z hlavních tváří kampaně za opuštění EU, aby se následně vypařil jako pára nad hrncem a zodpovědnost za splnění požadavku odhlasovaného v referendu nechal na jiných, se nyní staví do role spasitele Konzervativní strany, Spojeného království a hlavně brexitu. On prý Evropu donutí, aby hrála podle britských not, byť evropští vyjednavači tvrdí, že o žádné nové dohodě jednat nebudou.
Pozici má velice obtížnou. Voliči, kteří toryům ve volbách do Evropského parlamentu utekli k Nigelu Farageovi, bude muset přesvědčit, že na rozdíl od Mayové bude rázný. Ani to mu však nemusí pomoci. Farage, který jednak slibuje odchod bez dohody a zároveň také nemá žádnou reálnou odpovědnost, se veze především na tom, že Johnson nikdy nemůže splnit to, co on může slíbit. Pravděpodobný nový premiér navíc zároveň nesmí vyděsit ty zbytky věrných, kteří doufají že konzervativci dovedou zemi k více či méně spořádanému odchodu z EU, protože se obávají chaosu a následných nevyhnutelných politických turbulencí.
Borist Johnson ucházející se o pozici nového šéfa strany a britského premiéra se zřejmě rozhodl, že nejlepší bude to vzít přes peníze. Na ty totiž průměrný volič slyší nejlépe. I proto byl jedním z nejviditelnějších slibů jeho kampaně lživý závazek posílat 350 milionu liber, co Británie prý týdně platila do společné kasy, raději na zdravotní péči. Teď přišel s tím, že pokud EU znovu neotevře jednání o dohodě, což odmítá, nevyplatí jí finanční vyrovnání ve výši 39 miliard liber. Peníze jsou prý skvělým mazivem vyjednávacího soukolí. Potíž je v tom, že tohle mazivo už jednou selhalo.
Podobné výhrůžky totiž zněly z Londýna i v létě minulého roku. Tehdy to hlásal ministr pro brexit Dominic Raab a silácké řeči na hlavního evropského vyjednavače moc nezapůsobily. Peníze, které má Británie do společné pokladny poslat totiž nejsou nějakým výpalným EU, ale jde především o prostředky, které se zavázala vyplatit pro rozpočtové období 2014 až 2020. Jelikož se jedná o právoplatný závazek, mohlo by jeho nesplacení dopadnout na úvěrový rating země.
Ztráta těchto prostředků by samozřejmě měla na financování mnoha projektů veliký vliv, ale pro EU jako takovou by se o žádnou velkou katastrofu nejednalo.Navzdory představám je drtivá většina rozpočtu EU určena na projekty a jen necelá tři procenta na platy úředníků. Navíc rozpočet EU nemá žádné mandatorní výdaje typu například důchodů. Výpadek financování by tedy byl citelný, ale nikoliv katastrofický.
Boris Johnson zároveň slibuje, že pod jeho vedením Británie EU opustí v dohodnutém prodlouženém termínu v říjnu 2019 a to bez ohledu na to, jestli bude schválena dohoda, nebo ne. Těžko říci, do jaké míry míní tuto svou hrozbu vážně, ale i tady platí, že Británii bude takový vývoj pravděpodobně bolet víc, než zbytek EU. Názorný příklad v tomto ohledu nabízí britský autoprůmysl. Ten se kvůli nejistotě začal připravovat na tvrdý brexit ke konci března a v dubnu tohoto roku tak výroba nových vozů na ostrovech klesla bezmála o polovinu.
Částečně to bylo způsobeno tím, že v předtuše problémů s dodávkami dílů mnoho továren uspíšilo plánované odstávky, a dopad na celoroční produkci tak ještě nemusí být dramatický. Horší ale je, že podle organizace výrobců a prodejců vozů SMMT bude nemožné takový kousek zopakovat tento rok ještě jednou v případě, že bude podobná nejistota panovat i před nyní plánovaným odchodem v říjnu. Ekonomika Spojeného království tak v dubnu klesla podle odhadů o 0,4 procenta, protože ani služby nevykázaly žádný růst.
Je tedy otázka, zda si Boris Johnson skutečně myslí, že drží v ruce silnější karty, či jen blafuje. Tak či tak, politická konkurence ze strany Nigela Farage ho bude tlačit do střetu, takže nás čekají další měsíce nejistoty, které mohou opravdu skončit i neřízených odchodem Británie z EU, který si zřejmě přeje jen menšina jejích obyvatel.
