HISTORIE / Skrývá se prý v temných hlubinách skotského jezera Loch Ness. Svým mohutným, až dvacetimetrovým tělem s útlým dlouhým krkem, ještěří hlavou a jedním či více hrby na zádech čeří jeho hladiny i fantazie lidí po celém světě. Na pozadí zrodu celosvětového fenoménu stála mimo jiné i fotografie, která letos oslavila devadesát let od svého vzniku. Fotografie, která až po šedesáti letech vyjevila svou pravdu.

O žádném jiném záhadném tvorovi nebylo napsáno tolik stohů papírů, vydáno větší množství knih, vyprávěno více svědectví, vymyšleno více teorií. Příběh o tajemné lochnesské příšeře, přezdívané také Nessie, dodnes vábí a zneklidňuje, a to i přesto, že vědci doposud nenalezli žádný důkaz o její existenci.

Zvěsti o tajemném monstru si obyvatelé drsné Skotské vysočiny mezi sebou vyprávěli po celá staletí. „Často zmiňovaný kelpie neboli vodní kůň nebyl typický jen pro Loch Ness, ale žil údajně i v dalších skotských jezerech a tůních. Asi tak jako u nás vodník,“ podotýká cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš ve své knize s názvem Stezkami záhadných zvířat.

Monstrum, které se zaleklo kříže

S bájnou příšerou měl údajně co do činění už irský mnich svatý Kolumbán v 6. století. Legenda ze 7. století vypráví, že z říčky Ness, vytékající ze stejnojmenného jezera, zaútočilo na jednoho z mužů „s velkým řevem a otevřenými ústy strašlivé monstrum“. Kolumbán jej však zahnal znamením kříže a slovy: „Nechoď dál, nedotýkej se toho člověka, okamžitě se vrať.“

Ovšem proti možné pravdivosti této příhody vyvstává fakt, že říčka nikdy nedosahovala takových hloubek, aby v sobě dokázala ukrývat tvora větších rozměrů. „Pokud se tato historka vůbec zakládá na pravdě, na což při popisování výkonu svatých musí být člověk vždycky velmi opatrný, šlo asi o místním obyvatelům neznámého mrože, o němž se ví, že sem vzácně ze severních vod občas zabloudí. Mohla to však být i ryba – třeba obrovská štika,“ míní Mareš. Vyprávění o vodních tvorech navíc nebylo ve středověkých legendách o životě světců ničím výjimečným. 

Silnice k fascinujícím představám

Slavné skotské jezero se ovšem svými rozměry zdá být ideálním úkrytem pro tak velké tajemství – dosahuje hloubky okolo dvou set třiceti metrů a táhne se do délky přibližně sedmatřiceti kilometrů, přičemž jeho šířka dosahuje v průměru okolo kilometru a půl. Navíc jej značnou část roku halí závoj mlhy. 

Avšak do celosvětového hledáčku pozornosti lochnesská příšera vstoupila až roku 1933, kdy podél severního břehu jezera byly vykáceny stromy i křoviny, vybudovala se nová silnice a otevřel se působivý výhled na rozlehlou vodní hladinu. Na ní však někteří pozorovatelé spatřili i cosi zcela jiného. 

Zastav, zvíře!

Romantické jezero s tajuplnou atmosférou od té doby lákalo stále více turistů, hlášení o podivném tvorovi přibývalo. „Zastav! Zvíře!“ vykřikla podle článku ve skotských novinách The Inverness Courier na jaře roku 1933 jistá Aldie Mackayová, když po nové silnici okolo jezera projížděla se svým manželem Johnem. Místnímu reportérovi se svěřila, že podivný tvor na hladině „dováděl a házel sebou celou minutu, jeho tělo připomínalo velrybu a voda se vířila jako ve vroucím kotli“. Brzy však zmizel v pěně a svým posledním skokem „vytvořil vlny, které svou velikostí připomínaly vlny způsobené plujícím parníkem“.

Ještě téhož roku na podzim se zrodila první fotografie, která měla existenci tvora, od slavného článku nazývaného už lochnesská příšera, dokázat. Rozmazaný snímek ovšem mnohým připomínal hlavu plavajícího psa, podle britského zoologa Maurice Burtona šlo o vydru. Původní negativ se navíc ztratil a spolu s ním i důvěryhodnost celého snímku.

Chirurgova fotka

Už na jaře příštího roku, 21. dubna roku 1934, však britský deník Daily Mail otiskl fotografii, která omámila obdivovatele Nessie na celá desetiletí a přesvědčila i mnohé doposud nevěřící. A není divu – snímek vůbec poprvé ukazuje cosi, co připomíná hlavu a krk příšery vykukující nad zvlněnou hladinu. 

Uznávaný britský chirurg Robert Kenneth Wilson jej prý pořídil brzkého rána o dva dny dříve, když novou silnicí projížděl se svou přítelkyní. Ta prý zvolala: „Bože můj, to je ta příšera!“ Wilson rychle zastavil automobil, popadl fotoaparát a čtyřikrát zmáčkl spoušť. Podařily se dva záběry. Jeden byl příliš rozmazaný, ten druhý se záhy stal jednou z nejslavnějších fotografií celého století. Sám Wilson se k ní nicméně nechtěl hlásit, nikde ji sám nepublikoval, nestál o takovou slávu. Do dějin proto vešla pod prostým názvem Chirurgova fotka.

Monstrózní šílenství

I když někteří skeptici namítali, že spíše než monstrum zobrazuje dříví, vydry nebo ptáka, fotografie rozpoutala hotovou lochneskovou horečku. V touze spatřit legendárního tvora mířily ke skotskému jezeru davy senzacechtivých turistů, natáčely se filmy i televizní pořady, vydávaly se knihy, jedna expedice stíhala druhou, média barvitě líčila hlášení o údajných svědectvích.

Jeden z nejrafinovanějších podvodů celého dvacátého století vyšel najevo až po dlouhých šedesáti letech, a to zásluhou učitele umění Alastaira Boyda a jeho spolupracovníka Davida Martina. Celý příběh slavného snímku rozmotali v roce 1995 ve své knize s názvem Nessie – The Surgeon’s Photograph Exposed (Nessie – Chirurgova fotografie odhalena).

Místo věhlasu přišly posměšky

A jak to tedy vlastně bylo? Pouhých pár měsíců před pořízením legendární fotografie najal Daily Mail filmového režiséra a herce Marmadukea Wetherella, aby existenci lochnesky dokázal. Za pouhých pár dnů hlásil úspěch – na břehu jezera objevil velké otisky zvířecích tlap se čtyřmi prsty. Komu patří, o tom nepochyboval. Sádrové odlitky stop rychle odeslal do Přírodopisného muzea v Londýně k analýze.

Jenže vědci oznámili, že se nejedná o žádné tajemné stvoření, ale o stopy hrocha. Ty zřejmě na břehu obtiskl nějaký vtipálek pomocí vycpané hroší nohy, která pravděpodobně sloužila předtím jako popelník nebo podstavec pro stojan na deštníky. Wetherell byl otřesený. Místo převratného objevu a slávy se dočkal jen zklamání, zesměšnění a ponížení.

Deník Daily Mail, aby ze sebe setřásl vinu za pompézní ohlášení falešného objevu, se mu totiž začal svých stránkách posmívat, otiskl karikaturu zobrazující jej s hroší nohou, líčil ho jako naivního lovce, jehož každý obelstí. Na jeho účet se brzy bavila i veřejnost a část vědecké komunity, což otřáslo Wetherellovou kariérou i pověstí. 

Pocity nespravedlnosti a hněvu se brzy přetavily v touhu po pomstě. „My jim tu jejich příšeru ukážeme,“ prohlásil prý rozhodně. S pomocí syna Iana, zetě Christophera Spurlinga a pojišťovacího agenta Mauriceho Chamberse vyrobili malý model, který by na fotografii mohl naplnit představy o tajemné příšeře. Na dřevěnou hračku v podobě ponorky nasadili vymodelovaný krk a hlavu z plastelíny a položili ji na hladinu Loch Ness.

Přiznal se až před smrtí

Fotografie „příšery“ pořídil sám Wetherell, hračku posléze potopil, a důkaz o švindlu tak pozřelo samo jezero. A nakonec přišlo to nejdůležitější – renomovaný lékař Wilson, který si prý liboval v žertících a jehož by si málokdo dovolil zpochybnit, souhlasil s tím, že snímky předá redakci Daily Mailu. Ovšem více spojován s nimi být nechtěl. 

Snad ani sami strůjci podvodu nečekali, že mu svět bude věřit celá desetiletí. Jeden ze spiklenců, Spurling, se k podvržené fotografii přiznal Boydovi a Martinovi, autorům knihy, teprve na smrtelné posteli v roce 1991. I tato verze příběhu nicméně má, jak to bývá zvykem, své odpůrce.

Ani po odhalení falešného snímku ale zájem o Nessie neuvadl, naopak. V průběhu času se tato příšera pevně zabydlela ve skotské kultuře i její historii a dodnes k sobě láká nadšence z celého světa.

Lochneska jako zlatý důl

Jezero nedaleko skotského města Inverness každý rok navštíví zhruba milion a půl turistů ze všech koutů světa a v místních pokladnách nechají v přepočtu více než miliardu korun. Každý měsíc do vyhledávače Google zadá heslo týkající se lochnesky na 200 tisíc lidí. Hladinu jezera pak zájemci můžou pozorovat odkudkoliv prostřednictvím několika webových kamer.

Nejčastější teorii, že v jezeře dokázal přežít druh nějakého druhohorního plaza, patrně plesiosaura, nedokázaly z povědomí lidí vytlačit ani výsledky četných vědeckých zkoumání, probíhajících od 60. let. Ty doposud nedokázaly existenci žádného takového živočicha prokázat.

Žádné důkazy dodnes neexistují

V letech 2002 a 2003 tým televize BBC s pomocí nejmodernějších technologií nepřetržitě monitoroval dění na jezeře. Marně. Neúspěchem skončilo vloni v srpnu i největší pátrání po Nessie za posledních padesát let. Dvěma stovkám dobrovolníků se žádnou moderní vědeckou metodou ani použitím dronů nepodařilo světu předložit jediný přesvědčivý důkaz o tom, že by v jezeře žila Nessie.

Většina fotografií či jiných záznamů se ukázala být podvrhy či omylem, svědectví lidí si vědci vysvětlují chybným pozorováním – domnělou příšerou se mohla stát hejna ryb, koberce vodních řas na hladině či snad zatoulaní tuleni. Nelze vyloučit ani potopený strom, který se v průběhu rozkladných procesů může vynořit na hladinu. Italský geolog Luigi Piccardi zase vysvětluje náhlá vzedmutí hladiny a podivné zvuky seizmickou činností, neboť Loch Ness leží na dodnes velmi činném geologickém zlomu Great Glen.

 Záhady si lidé užívají

„Zcela jistě tam žádná příšera není. Jinak bych ji za těch padesát let musel najít. Prozkoumali jsme jezero z mnoha hledisek, plankton, ryby, sedimenty,“ uvedl biolog a dlouholetý výzkumník projektu Loch Ness Adrian Shine pro Český rozhlas.

Mýtus provázející Loch Ness je nicméně stále velmi silný. „Svět se zmenšuje. Víme o něm stále víc a víc, ale dál toužíme po tajemstvích. V případě jezera Loch Ness se navíc jedná o tajemství, na které si může sáhnout i běžný člověk. Otázkám, které si klade dnešní věda, už většina z nás ani nerozumí. Ale záhada Loch Ness, tu si může užít každý,“ vysvětluje Shine. Nessie sice neexistuje, ale přesto podle něj bude žít tak dlouho, dokud nás bude bavit.