Lucemburk je metropolí Lucemburského velkovévodství. FOTO: Calips / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Calips / Wikimedia Commons / Public Domain
FEJETON / „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Právě to se možná honí hlavou slavnému rytíři, který v těžké zbroji vjíždí do boje. Společně se svými nejbližšími druhy se vrhá do bitevní vřavy. Nevidí ji, protože je slepý. Ale sluch, který se mu zbystřil za roky života bez zraku, potvrzuje, že meče a kopí nepřátel jsou téměř nadosah. Tak blízko, že již opravdu nebude úniku. Nevadí! zašklebí se rytíř a ostruhami popožene koně k ještě většímu trysku. Vzduch páchne krví a potem. Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku padl. A s ním i jeho rytíři. Vyhaslé oči nehybně hledí k hvězdnaté obloze. Těla pokrývá prach a špína. Vedle upuštěných zbraní se povalují rozlámané štíty a praporce.
Toho památného dne 26. srpna 1346 tedy padl český král. Ale zároveň i lucemburský hrabě. Zatímco my mu říkáme Jan Lucemburský, Lucemburčané ho obvykle nazývají Jan Slepý. Důvod je jasný – král v důsledku slabozrakosti zcela oslepl v roce 1339, tedy sedm let před svou smrtí.
Protože má Jan přízvisko „Lucemburský“ přímo ve jméně, je pro nás pocitově „nejlucemburštější“. Pokud se dnes běžného Čecha zeptáte, co mají Lucembursko a Česko společného, zřejmě neuvedou nic anebo zmíní historii a předně právě tohoto krále. Nebo celou lucemburskou dynastii, která v českých zemích vládla v letech 1310–1437.
Mezi Belgií, Německem a Francií
Pojí nás s Lucemburskem ještě něco jiného? Co víme o dnešním Lucemburském velkovévodství? Jaká je to země a jak se v ní žije? Jací jsou tamní lidé? Mají dodnes něco společného s Čechy? V čem jsou si oba národy podobné a v čem rozdílné? A jak se dnešní Lucemburčané dívají na Čechy a na Evropu?
Předně si Lucembursko formálně představme. Jedná se o malý stát v západní Evropě vklíněný mezi Belgii, Německo a Francii. Hlavním a největším městem je Lucemburk. Státním zřízením jde o konstituční monarchii v čele s velkovévodou. Lucembursko má rozlohu 2586 kilometrů čtverečních a počtem obyvatelstva se pomalu blíží k hranici 700 tisíc. Úředními jazyky jsou lucemburština, francouzština a němčina.
Lucembursko vzniklo v roce 1815, ale zcela samostaným státem se stalo až v roce 1890. Do té doby zažilo Lucembursko po vymření lucemburské dynastie období 400 let cizí nadvlády, kdy postupně podléhalo Burgundsku, španělským i rakouským Habsburkům, francouzskému království i Napoleonovi.
Od politických deklarací k praxi
Současné velkovévodství je stát demokratický, moderní, plně rozvinutý, s vysokou životní úrovní. Velký důraz je v zemi kladen na ochranu klimatu a životního prostředí. Třeba nedávno zveřejněný program nové lucemburské vlády obsahuje hned několik environmentálních akcentů. Dalšími stěžejními body jsou například podpora rodin nebo lepší dostupnost bydlení.
Deklarované cíle se příliš neliší od programových prohlášení českých vlád, ale podstatná je praxe. V ní je Lucemburk úspěšnější. Jedním z konkrétních výsledků lucemburské environmentální politiky bylo zavedení bezplatné veřejné hromadné dopravy před třemi lety s cílem omezit používání vlastních aut a tím i snížit množství škodlivých emisí.
Když už jsme u politiky, uveďme, že lucemburský politický systém je na rozdíl od toho českého dlouhodobě stabilizovaný, což potvrdily i nedávné parlamentní volby. Zvítězila Křesťanskosociální lidová strana (CSV) s výrazným náskokem před Lucemburskou socialistickou dělnickou stranou (LSAP), což jsou zároveň historicky nejdůležitější tradiční politické strany. Významem se k nim v posledních desetiletích přiřadila Demokratická strana (DP). Na lucemburské politické výsluní nepronikly žádné nové účelové formace typu ANO, VV, SPD, Bratrstvo nenechavé pracky či podobně.
Kosmopolitní multi-kulti
Společnost, která na území velkovévodství žije, je značně různorodá. To platí zejména pro město Lucemburk, které je poklidným kosmopolitním multi-kulti amalgámem s pestrým složením národností, jazyků, kultur a mentalit. Nejpočetnějším etnikem sice zůstávají Lucemburčané, ale během posledních sedmdesáti let se v zemi usadilo velké množství Portugalců, Francouzů, Italů, Britů a dalších evropských i neevropských národností.
Zejména portugalská komunita, čítající 15 % populace, je natolik početná, aktivní a viditelná, že se někdy žertem o Lucembursku hovoří jako o malém Portugalsku, případně se nadnese, že by se i portugalština mohla stát oficiálním lucemburským jazykem. Ze své zkušenosti mohu říct, že druhým Portugalskem se Lucembursko stává zejména ve dnech, kdy portugalská fotbalová reprezentace hraje důležitý zápas. Ulice jsou plné portugalských vlajek, dresů a fanouškovských popěvků.
Pokud jde o českou krajanskou komunitu v Lucembursku, v podstatě se vytvářela ve třech etapách. První představuje emigranty z ČSR po komunistickém puči v únoru 1948. Druhá analogicky vznikla v důsledku emigrace po sovětské okupaci v srpnu 1968. Třetí etapa nastala po vstupu České republiky do Evropské unie, kdy do Lucemburska mimo jiné zamířilo mnoho Čechů pracujících pro evropské instituce. Celkově se uvádí, že v Lucembursku žije zhruba 1500 až 2000 českých občanů.
Bráchové, nebo bratranci?
Tím se dostáváme k vzájemnému srovnání České republiky a Lucemburska, respektive Čechů a Lucemburčanů. Začněme státními symboly. Obě země mají shodné národní barvy: červenou, modrou a bílou. Ale zatímco česká vlajka obsahuje netypický modrý klín, lucemburská trikolora je tvořena třemi klasickými vodorovnými pruhy v pořadí červená, bílá a modrá. Navíc barva českého žerďového klínu je tmavě modrá, kdežto lucemburská státní modř je výrazně světlejší – až nebesky modrá.
Právě to je trnem v oku nejmenovaným meteorologům, kteří – znajíce, jak často v Lucemburku prší nebo je zataženo – navrhují, aby modrá barva v lucemburské trikolóře ztmavla alespoň do námořnického odstínu anebo byla rovnou nahrazena barvou šedou. (V zájmu objektivity je však třeba konstatovat, že i v Lucembursku bylo poslední léto slunné a babí léto přelezlo až do začátku října.)
Jak Lucembursko, tak i Česká republika (respektive zejména Čechy) mají ve státním znaku dvouocasého lva. Na rozdíl od toho českého, stříbrného na červeném poli, je lucemburský lev červený a spočívá na devíti stříbrných a modrých pruzích. Oba lvi se přitom pyšní zlatou korunkou. (Řeklo by se bráchové, nebo alespoň bratranci.)
Jo! Jojo – přesně tak. Rovněž slovíčko „jo“, které se pro vyjádření souhlasu shodně používá v obou jazycích, navozuje pocit téměř rodinné sounáležitosti. Tedy až do té chvíle, kdy neinformovaného Lucemburčana okřikneme a vzápětí mu důrazně vysvětlíme, že „jo“ je v češtině nespisovné. „Okamžitě s tím přestaňte!“ A on zbledne, omluví se a vzápětí položí logickou otázku: „A jak se tedy v češtině vyjádří souhlas?“ A my mu triumfálně vmeteme do tváře: „No přece a-no!“ A-no?! Lucemburčan bude zpočátku perplex, ale pak přece jen pochopí, že to „no“ neznamená lucemburské „nee“, tedy česky ne (což je mimochodem opět hezký příklad téměř dokonalé jazykové vzájemnosti).
Jak obstát v globalizovaném světě
S Lucemburčany nás rovněž spojuje fenomén určité nedůvěry či obezřetnosti k velkým sousedům, v obou případech historicky podmíněné. Co se týče Německa, které je velkým sousedem pro nás i pro Lucemburčany, jde dnes bohudík o obavy více méně latentní. Totéž platí ve vztahu Lucemburska k Francii, která ho v průběhu dějin stejně jako Německo několikrát obsadila. Vezmeme-li v úvahu Rusko, je vnímání obou národů jiné. Tím, že Lucembursko s Ruskem nemá historickou zkušenost a geograficky se nachází stovky kilometrů západněji, nevnímá – na rozdíl od Čechů – ruské hrozby jako nebezpečí za humny.
Na tomto místě je třeba uvést, že k překonávání historicky podložené nedůvěry mají Lucemburčané lepší předpoklady než Češi. Důvody jsou zřejmé: kosmopolitní liberální společnost, kterou lze u nás přirovnat pouze k Praze, široká jazyková vybavenost (každý Lucemburčan běžně ovládá čtyři či více jazyků), ohromné množství cizinců, kteří v zemi žijí (včetně desetitisíců pendlerů, kteří denně do Lucemburska dojíždějí za prací z Francie, Belgie a Německa), a také vědomí, že malý stát v globalizovaném světě obstojí jedině s politikou maximální otevřenosti.
Česká společnost žel v mnoha směrech postupuje opačně. Například v oblasti jazykové vybavenosti stále platí „my jsme Češi, kdo je víc“, což se v praxi projevuje v neochotě učit se cizí jazyky. Koneckonců, k čemu jsou potřebné jazyky, když nám v televizi všechno nadabují, takže celý svět mluví jako my. (To oni ať se hledí naučit hezky česky!)
Zakladatelé Evropské unie
Tento aspekt zcela jistě souvisí i s postojem Lucemburska, respektive České republiky k Evropské unii a k euru. Lucembursko se v roce 1951 stalo jednou z šesti zakladatelských zemí evropských společenství a dodnes svým postojem platí za jeden z pevných pilířů Evropské unie. Stejně tak je Lucembursko plně etablovaným členem eurozóny a nijak životaschopnost společné měny nezpochybňuje.
Pokud jde o rozšiřování EU, je Lucembursko dlouhodobým podporovatelem tohoto procesu a v podstatě nemá výhrady k žádným aspirantům. S výjimkou Turecka. Oproti popsanému se na české straně vrší val iracionálního euroskepticismu, který příliš neuhladila ani současná Fialova vláda. Uměle udržovaný a přiživovaný strach z eura budiž toho nejlepším příkladem.
Lucembursko a Česká republika mají v zásadě shodný postoj k ruské agresi vůči Ukrajině i k válce Izraele s Hamásem. Drobné rozdíly představují na jedné straně větší angažovanost Česka ve vojenské a diplomatické podpoře Ukrajiny a na straně druhé více výhrad Lucemburska ke způsobu, jakým izraelská armáda provádí válečné operace (zejména pokud jde o ochranu civilistů a zajištění základních potřeb civilního obyvatelstva).
Pivo, nebo víno?
V čem dalším jsou si Češi a Lucemburčané podobní anebo rozdílní? Samozřejmě nemůžeme vynechat téma jídla a pití. Začněme pivem. Lucemburčané mají pivo rádi. Mají několik velkých pivních značek i řadu malých pivovarů. Osobně mohu doporučit třeba Bofferding nebo Battin. Ale přece jen lucemburská společnost není tolik „pivařská“ jako ta česká. Řekl bych, že pivo s vínem je tu fifty fifty. I v oblasti vinařství má Lucembursko staletou tradici. Především bílé moselské víno je skvostné, přičemž bych chtěl doporučit zejména odrůdu Pinot Gris. Velmi oblíbeným nápojem je v Lucembursku také „crémant“ neboli sekt. Pije se více než v Česku a tvoří nedílnou součást občasných několikahodinových obědů či večeří.
Pokud jde o jídlo, tradiční pokrmy vycházejí z tradičních místních zemědělských produktů, jako jsou brambory, zelí či fazole, podávaných k vepřovému či hovězímu masu nebo uzeninám. Většina Lucemburčanů však dává přednost mezinárodní kuchyni, zejména francouzské a italské, jakož i typickým belgickým minutkám s hranolkami. Oproti Česku jsou v Lucembursku oblíbenější mořské plody, zejména pokud jde o populární slávky.
Jsme vzdálení příbuzní
Na závěr jsem si schoval možná nejtěžší otázku. Jak se dnešní Lucemburčané dívají na Čechy? Odpověď není snadné zjistit, protože žádné oficiální ankety na toto téma se nekonají, periodika na tento námět nepíší a samotní Lucemburčané jsou k hodnocení jiných národů spíše rezervovanější.
Začnu tedy jedním příspěvkem na facebooku, který mě svého času (může to být už dobrých osm let) pobavil i potěšil. Byl to ten známý obrázek Evropy, kdy ke každému státu je podán nějaký vtipný komentář, který má z pohledu daného hodnotitele charakterizovat příslušnou národní povahu. V tomto případě byl příspěvek nadepsán „Jak Lucemburčané vidí Evropu?“ Je samozřejmě otázkou, zda daný příspěvek skutečně vyhotovil Lucemburčan, každopádně pro Čechy byla odpověď stručná a přátelská: „Vzdálení příbuzní“.
Pochybuji, že většina dnešních Lucemburčanů má širší povědomí o naší dávné společné minulosti. Možná více vědí o Palachovi, Havlovi, Kunderovi (přičemž těch si dodnes velmi váží). Proto si myslím, že mnoho Lucemburčanů sice zná Českou republiku a Prahu, ale o Češích jako takových toho příliš neví, a proto je také nehodnotí.
Jednota v rozmanitosti
Pokud jde o ty ostatní, bude jejich hodnocení české povahy zhruba takové: Češi jsou národem se skeptickým přístupem k autoritám. Jsou pracovití, pragmatičtí a opatrní. Mají svůj typický smysl pro humor, plný ironie a sarkasmu. Většinou jsou přátelští a stačí jim sklenice piva, aby se dokázali uvolnit.
Podtrženo sečteno, lze výše uvedené úvahy uzavřít podobně, jako byly zahájeny: „Toho bohdá nebude, aby Lucemburčané a Češi z Evropy utíkali!“ Máme si (a můžeme si) stále vzájemně co dávat a zároveň nadále přispívat k evropské „jednotě v rozmanitosti“.
Petr Opršal je právník-lingvista u Soudního dvora EU v Lucemburku (od roku 2006), absolvent oboru historie-archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a práv na Právnické fakultě Univerzity Palackého. Mimo jiné je autorem beletristických knih Cestou z věže (2018) a Dokud nás krev nerozdělí (2023).
