Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová se pustila na velmi tenký led. Na Karlovarských právnických dnech navrhla rozdělovat média na standardní a nestandardní, neboli správná a špatná. Pokusila se zároveň přednést vlastní představu o kritériích pro jejich rozlišování. Sama přitom udržuje intenzívní komunikaci se sdělovacími prostředky premiéra Andreje Babiše, zejména s Lidovými novinami, z čehož lze vyložit, že tato média považuje za standardní.

Lenka Bradáčová o tomto tématu hovořila proto, že orgány v trestním řízení jsou povinné poskytovat informace veřejnosti prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků.

“My jsme se velmi podrobně zabývali pojmem veřejný sdělovací prostředek,” uvedla. Podle tiskového zákona se mohou novináři odkazovat na ochranu zdroje. “Ale také jim ukládá velkou řadu povinností, které směřují k tomu, aby se chovali odpovědně a nastavila se pravidla odpovědné žurnalistiky.”

Problémem podle Bradáčové je to, že tiskový zákon považuje za veřejný sdělovací prostředek tzv. tradiční média, tedy ta, která minimálně jednou měsíčně vydávají své informace v tištěné podobě. V internetovém světě ovšem, jak vrchní státní zástupkyně připomněla, působí celá řada subjektů, které informaci veřejnosti poskytují, ale tiskoviny nevydávají. “Přesto se na ně musíme dívat optikou sdělovacího prostředku. Ale protože je potřeba oddělovat zodpovědnou žurnalistiku, tedy ty, kteří ctí práva i povinnosti, které jim stát ukládá, je potřeba je odlišit od takových těch různých soukromých webů, které se prezentují ve formě takové té občanské, soukromé žurnalistiky, která předkládá veřejnosti informace, které se ale netvoří odpovědným redakčním způsobem, tím tradičním. Ale jsou to informace velmi často neověřené, které se ale vizuálně, když se na ty stránky podíváte, tváří, jako kdyby to byla odpovědná žurnalistika. To znamená média, která dodržují pravidla odpovědné žurnalistiky.”

Dále Bradáčová uvedla:

“K tomuto problému se vyjadřovaly i evropské instituce a nastavily konkrétní parametry, kterými by se měl uživatel, ale samozřejmě i poskytovatel informací, což jsou orgány činné v trestním řízení, řídit ve chvíli, kdy vyhodnocuje žadatele o informaci, zda se jedná skutečně o veřejný sdělovací prostředek i podle trestního řádu. Zda subjekt, který žádá o informaci, a následně ji poskytuje veřejnosti, a prezentuje ji jako veřejnou informaci, má vlastnosti, které lze nazvat těmi, které má mít veřejný sdělovací prostředek.”

Podle čeho by se toto rozlišování médií na standardní a nestandardní podle Bradáčové odvíjet?

K tomu vrchní státní zástupkyně uvedla: “Od toho, jak fungují vnitřní mechanismy, od toho, jak jsou nastaveny vztahy odpovědnosti daného sdělovacího prostředku vůči veřejnosti a vůči poskytovateli informací, od toho, jak funguje vnitřní mechanismus ověřování informace, jestli tam existuje předávání si informací uvnitř takovéhoto sdělovacího prostředku, to znamená v redakcích.”

Podle Bradáčové není možné každému, kdo “si napíše z jakékoli internetové adresy”, poskytnout informaci. Podle ní v některých případech žadatel o informaci později veřejnosti poskytne tuto informaci ve zkreslené podobě.

Orgány činné v trestním řízení podle Bradáčové veřejnost informují, jelikož se jedná o jejich povinnost. Některé informace jsou ale povinny odepřít.

Komentář šéfredaktora deníku FORUM 24 k závažnému sdělení vrchní státní zástupkyně o rozlišování médií:

Postoj vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové ohledně rozlišování médií je velmi závažný z hlediska svobodného přístupu k informacím, což je základní znak svobodné společnosti. Proto nezbývá než na výroky Lenky Bradáčové reagovat.

Doba internetu a s ním spojených možností nepochybně nastoluje otázku, jak důvěryhodná jsou tzv. nová média. Jedná se ovšem o problém kulturní a nikoli právní, a to až do té doby, než se k tomuto fenoménu vyjádří zákonodárce na národní či evropské úrovni. Je naprosto nepřijatelné, aby se kádrování médií, stejně jako jakékoli jiné veřejné entity, věnovala státní žaloba, neboli represivní orgán výkonné moci. To je v příkrém rozporu s ústavními principy svobodného státu, v němž práva podléhají soudní ochraně.

Při veškerém respektu k názorům JUDr. Lenky Bradáčové ohledně poskytování informací je třeba zcela odmítnout představu, že takové rozlišování má navrhovat právě ona, která je známá tím, že při poskytování informací protěžuje média, jež po formální stránce patří do svěřenského fondu předsedy vlády a ve skutečnosti mu po všech stránkách zcela podléhají. Tato média mají své kodexy profesionálního chování (byl jsem osobně u jejich zavádění), ale nedodržují je hned v prvních a klíčových bodech, což je nezávislost na politické moci, oddělení redakce od podnikatelských zájmů vydavatele a naprostá nepřijatelnost účasti redakce na manipulativním chování držitele moci, čímž tato média flagrantně narušují demokratické prostředí České republiky. To byl také důvod, proč se kvůli těmto médiím konala v roce 2017 rozprava Evropského parlamentu o situaci v oblasti svobody médií v České republice.

Za velmi nestandardní lze také požadovat poukaz doktorky Lenky Bradáčové na „soukromé weby“. Skutečnost, že je médium soukromé, z něj v českém právním řádu ani trochu nečiní médium méně relevantní. Všechna naše internetová média – až na weby České televize a Českého rozhlasu – jsou média soukromá.

Jistě, že veřejnost má rozlišovat média, která dbají na ověřování informací a na seriozní přistup vůči svým uživatelům a čtenářům. Skutečně žijeme v době, kdy část veřejnosti je manipulovaná weby, které nemají transparentní majetkové pozadí. Při soustavném sledování médií Andreje Babiše je však třeba konstatovat, že veřejností mohou hrubě manipulovat i média se zcela jasným vlastníkem. Tato média svůj systém vnitřní kontroly ohnula ve prospěch držitele moci, a to je společensky nebezpečné chování. Paní vrchní státní zástupkyně si toho ale zřejmě nevšimla.

Vystoupení Lenky Bradáčové je v kontextu současného snižování úrovně svobodného šíření informací a zvyšování míry státní represe třeba považovat za velmi problematické a měla by se o něm vést řádná veřejná diskuze, v níž je nutné hájit principy liberální demokracie a potřeby svobodných médií pro společnost.

Pavel Šafr, šéfredaktor deníku FORUM 24