Geert Wilders štve proti muslimům a migrantům, dvoří se tak nizozemským voličům. V rozhovoru jeho bratr Paul Wilders odhaluje, jak se Geert stal odpůrcem islámu a jak žije: na neznámém místě, ve strachu z výhrůžek smrtí. Rozhovor pro Spiegel Online připravil Claus Hecking.

Paul Wilders, 62, je o 9 let starší než jeho bratr, populista Geert Wilders. 15. března se v Holandsku konají volby, momentálně leží Wildersova „Strana za svobodu“ v průzkumech lehce před stranou současného premiéra Marka Rutteho. Nedávno Wilders odřekl některá předvolební vystoupení – jeden z členů ochranky měl vyzradit tajné informace.

SPIEGEL: Pane Wildersi, léta jste se o svém bratrovi veřejně nevyjadřoval. Nyní jste ho však kritizoval na Twitteru. Proč?

Paul Wilders: Po teroristickém útoku v Berlíně rozšířil Geert fotomontáž: Byla na ní Angela Merkelová se zkrvavenýma rukama. Tím překročil hranici. To už není politická kritika, to zasévá nenávist. Můj bratr si je dobře vědom toho, že část jeho příznivců bere jeho poselství doslovně, že na Facebooku vyzývají k násilí. Geert si násilí nepřeje, možné důsledky takových zpráv však bere v potaz.

SPIEGEL: Váš bratr se prezentuje jako skutečný představitel nizozemského národa…

Paul Wilders: … přitom má sotva nějaký jiný politik tak málo kontaktů s lidmi jako Geert. On nemůže jednoduše vyjít na ulici. Posledních 12 let žije se svou ženou na utajeném místě, potřebují nepřetržitou osobní ochranu. Obdržel totiž už několik vážně míněných výhrůžek smrtí od islamistů. Když je v některém ze svých bytů, sedí před dveřmi vždy někdo z ochranky. Pokud chce jít nakoupit, musí s ním jít osobní strážce. Jsou přítomni dokonce i u našich rodinných oslav. Geertův svět se velmi scvrkl: parlament, veřejná vystoupení a byt – jinam jít nemůže. Žije v sociální izolaci, odcizuje se od všedního života. To žádnému člověku neprospívá.

SPIEGEL: Zato slaví překvapivé úspěchy u Holanďanů…

Paul Wilders: Je mistrem krátkých zpráv. A v této komplexní době mnozí lidé přesně to hledají – po jednoduché politické vizi bez nuancí. Geert jim je dává. Vytváří identitu: my, holandský národ. A protipóly: muslimy, EU, elity. Teroristické útoky, uprchlíci a eurokrize vytvářejí strach a nespokojenost. Můj bratr, francouzská populistka Marine Le Penová a další využívají tyto nálady a přicházejí se zdánlivě jednoduchými řešeními: pryč s migranty, zavřít hranice, vystoupit z EU. Naše problémy jsou ale daleko komplexnější. Geert lidem prodává iluze.

SPIEGEL: Co tím myslíte?

Paul Wilders: Ve svém volebním programu například slibuje uzavření mešit a zákaz koránu. Jak by se to mělo v praxi zrealizovat? To porušuje naši ústavu. Muselo by to tedy být v obou parlamentních komorách schváleno s velkou většinou. To s naší politickou konstelací mnoha stran nikdy neprosadí. Aby se stal premiérem, potřeboval by Geert více koaličních partnerů, nebo by se v menšinové vládě musel nechat podporovat mnoha stranami. Musel by přistoupit na kompromisy a porušit své předvolební sliby.

SPIEGEL: Věří váš bratr opravdu tomu, co hlásá, nebo je to celé jen divadlo?

Paul Wilders: Je přesvědčeným odpůrcem islámu. Ale samozřejmě je v tom hodně taktiky a touhy po moci. Geert toho už v životě kromě politiky moc nemá. Jeho štěstí stojí a padá s jeho politickým úspěchem.

SPIEGEL: Jaký byl jako mladistvý?

Paul Wilders: Bylo s ním strašné trápení. Byl egocentrický a agresivní.

SPIEGEL: Co dělal?

Paul Wilders: Nechci šířit žádné soukromé detaily, ale už tehdy byl extrémní, dokonce i na puberťáka. Má tunelové vidění. Kompromisy pro něj neexistují. Víte, moje matka žije pro své děti, vnitřně nás miluje. Ale Geertovo chování vůči ní a našemu otci bylo tak katastrofální, že ho jednoho dne chtěli vážně vyhodit. Poté se můj bratr polepšil. Po škole šel do Izraele, pracoval tam v jedné osadě a tam dospěl.

SPIEGEL: Jak se dostal k politice?

Paul Wilders: Když na konci osmdesátých let pracoval pro jeden úřad, objevil nesrovnalosti. Chtěl něco změnit. Oba jsme dlouhé hodiny diskutovali o tom, do které strany by měl vstoupit. Tehdy nebyl jasně vymezený ani doleva, ani doprava, ani nebyl nepřátelský vůči cizincům. Ale politická hra ho fascinovala: boj o vliv a o moc.

SPIEGEL: Jak se stal radikálním odpůrcem islámu?

Paul Wilders: To byl dlouholetý proces. V Izraeli zažil napětí s Palestinci. Když později žil v Utrechtu, přistěhovávalo se do jeho čtvrti stále více Turků a Makedonců a to se mu nelíbilo. Jako mladý poslanec tehdy náhle ukončil cestu do Íránu. Cítil se natolik ohrožen, že se střemhlav hnal z hotelu na letiště a prvním letadlem odletěl domů. Po 11. září, po vraždě politika Pima Fortuyna v r. 2002 a filmaře Theo van Gogha v roce 2004 poznal, že je v politické krajině mezera a vyprofiloval se jako odpůrce islámu. Pak přišly výhrůžky smrtí – a když jste kvůli nim neustále pod dohledem, stanete se ještě paranoidnějším.

SPIEGEL: Lze ho mírnit?

Paul Wilders: Zpočátku jsem s ním často diskutoval o tom, jak daleko lze jít. To ale nepomohlo. Pokud jde o politiku, nesnese námitky – ve své frakci a ani v soukromí. Mnoho jeho dřívějších přátel se od něj distancovalo.

SPIEGEL: A jeho rodina?

Paul Wilders: Příležitostně se sejdeme na rodinných oslavách, především na narozeninách mé matky. Tam se ale nikdy o politice nebavíme, to je tabu. Všichni vědí, pokud bychom s tím začali, nebo ho dokonce kritizovali, odešel by a nikdy bychom ho už nespatřili. Přerušil by všechny kontakty.

SPIEGEL: I s vámi?

Paul Wilders: Když jsem ho v prosinci na Twitteru kritizoval, zablokoval mě. Tak to s ním chodí: Kdo mu odporuje, bude potrestán. Pro Geerta existuje jen černá, nebo bílá, nic mezi tím. Ale nemohl jsem mlčet. Ve hře je víc než pouze tyto volby. Jde o to, jestli se uzavřeme, natáhneme ploty, jestli budeme kvůli náboženství nebo jinému názoru diskriminovat lidi. Nedávno jsem procházel kolem hloučku mladých lidí. Najednou začali volat: „Po volbách přijdeme a zúčtujeme s tebou!“

SPIEGEL: Dostanete teď také policejní ochranu?

Paul Wilders: Ne. Chci vést normální život a neuvíznout ve stejné pasti jako můj bratr. Ten bude zřejmě hlídán do konce svého života. I kdyby tyto volby prohrál, musí pokračovat. Co jiného by mohl dělat? Není cesty zpět. Je mi ho vlastně líto.

SPIEGEL: Máte svého bratra vlastně ještě rád?

Paul Wilders: Samozřejmě. Politicky s ním naprosto nesouhlasím. Ale je to můj bratr. Věřím, že je nešťastný. Z toho jsem také nešťastný.