Indický top-manažer Prabhakar Mundkur uveřejnil na profesní sociální síti LinkedIn zajímavou úvahu v souvislosti s britským referendem o tzv. brexitu, tedy hlasování o setrvání Velké Británie v Evropské unii, které skončilo těsným vítězstvím odpůrců EU. Pan Mundkur se zamýšlí nad podobností referend s hlasováním ve firmách a jejich vztahem k demokracii a osobní odpovědnosti. Prabhakar Mundkur působí v současné době jako strategický konzultant ve firmě MindOverMatter, mentor společnosti Hinduja Global Solutions a člen poradního sboru AKG Technologies. Předtím pracoval pro reklamní agentury Young & Rubicam, Euro RSCG, JWT South Africa, Scanad Advertising, JWT Bangalore a JWT Mumbai.

S brexitem vyvstala zajímavá manažerská otázka – totiž zda o těžkých, ale zásadních rozhodnutích nechat hlasovat občany.

Mnoho skvělých lídrů korporátního světa stojí čas od času před složitými rozhodnutími. Pokud je rozhodnutí těžké a sporné, je nejjednodušší cestou být „demokratem“ a svolat podnikové hlasování?

Referendum je ovšem dvousečným mečem, se kterým není radno si příliš zahrávat. Zatímco referendum a hlasování samo o sobě je vysoce demokratický proces, je třeba si uvědomit, že lidé velmi často vůbec nevědí, co je pro jejich společnost či zemi prospěšné. To proto, že lídři mají k dispozici kvalitnější informace o dopadech nejrůznějších rozhodnutí než běžný občan, který je většinou veden pouze emocemi.

Brexit je ukázkovým příkladem, proč by se referendum nemělo vyhlašovat. Být demokratem není pro společnost nebo zemi vždy prospěšné. Pokud analyzujeme, jak se o brexitu hlasovalo, bude hned vše jasnější.

Výše uvedená tabulka názorně ukazuje, že mnozí lidé, kteří hlasovali pro opuštění Evropské unie, nebudou muset žít s důsledky svého rozhodnutí dlouho. Dopady nejvíce pocítí lidé, kteří budou muset s výsledkem hlasování strávit dalších 52–69 let. Tento příklad je tedy nespravedlivý vůči té části populace, která ho bude muset snášet nejvíce a nejdéle. Podle serveru YouGov.co.uk také lidé, kteří hlasovali pro brexit, mysleli i více na svůj osobní prospěch. Další nekontrolovatelný, ale politováníhodný fakt.

Jsou si země a firmy podobné?

Často jsem viděl výkonné ředitele, kteří nebyli schopni učinit obtížná rozhodnutí a místo nich pak svolávali v zasedacích místnostech hlasování, například o otázkách spadajících do kompetence vyššího vedení. Pokud se následně něco pokazí, může výkonný šéf vždy prohlásit, že se nejednalo o jeho svévolný krok, ale že se na daném rozhodnutí podíleli všichni. Tím, že ředitel nechá o těžkých otázkách hlasovat, zbavuje se zodpovědnosti za negativní důsledky přijatého řešení. Na jednu stranu může tvrdit, že postupoval velice demokraticky, a proto bylo obtížné výsledek ovlivnit. Daleko častěji to však dokazuje, že se v obtížných situacích neumí rozhodovat, a není tudíž způsobilý vést společnost.

Brexit také ukázal na důležitou otázku, nakolik si jsou státy a firmy podobné. Rozdělovat je nejspíš daleko složitější a bolestivější než spojovat. V rozhodování firem jsou prvořadé obchodní otázky, ideologie tam nehraje velkou roli. V rozhodnutích firem nemají emoce místo ani váhu. Ty ale přicházejí do hry v rozhodnutích států.

Proč volíme lídry

Proč volíme jiné lidi, aby nás na jakémkoliv stupni státní správy zastupovali? Odpovědí je jistě bezpočet, ale většina z nich bude souviset s částí legislativy, která námi zvolené vládě umožňuje jednat naším jménem. Všichni máme své představy, jak by vláda měla pracovat a jaké zákony by měla prosazovat. Někdy vláda naše očekávání splní, jindy ne. To je součástí demokracie. Rčení „něco získáš, o něco přijdeš“ je přesným vyjádřením, jak voliči vládu vnímají nebo by měli vnímat.

Když si tedy volíme lídry, měli bychom také být přesvědčeni, že jsou schopni přijímat rozhodnutí v náš prospěch, namísto toho, abychom se o taková rozhodnutí snažili sami. To proto, že nemusíme být vždy nejlépe informováni, případně vzděláni v problematice, kterých se tato rozhodnutí týkají. Očekáváme, že naše vláda nebo náš ředitel, popřípadě představenstvo firmy, jsou informováni nejlepším možným způsobem. Že jsou sborem expertů. A proto je lepší, když rozhodnou místo nás.

Lídři a manažeři

Pokud jsou manažeři ideologicky slabí, nejsou to osobnosti, které by přinášely velké oběti. Skuteční lídři jsou ochotni jít bouří a postavit se do čela prosazení myšlenky, které věří (jako třeba Mahátma Gándhí, Nelson Mandela nebo Martin Luther King).

I mnozí dobří manažeři rádi volí střední cestu v domnění, že jim přinese větší jistotu a popularitu. V tom případě jsou dobří v dosahování rovnováhy názorů. Ale daleko častěji nejsou schopni přijímat zásadní rozhodnutí, dochází k vyhrocení situace a lidé v důsledku toho zapomínají, že na vině je právě ve správný čas nepřijaté řešení. A mezitím už vzniká nová situace, vyžadující další důležitá rozhodnutí.

Růst společnosti před osobním prospěchem

Další kvalitou velkých lídrů je, že upřednostňují zájem společnosti před svým vlastním. I když dokážou jít do rizika, neriskují budoucnost své firmy kvůli hypotetickému osobnímu prospěchu. Mnoho velkých lídrů klade zájmy své společnosti nebo země před jakýkoliv osobní či sobecký zájem.

To vše vede k závěru, že vypsání referenda je pouze prostředkem k přenesení vašeho rozhodnutí a vaší odpovědnosti na „lid“ a zříkání se následků tohoto kolektivního rozhodnutí. Jinými slovy, je to zbabělé řešení složité situace. Rozhodně to nepatří k nejlepším vůdčím kvalitám, avšak může to být právě tím nástrojem, který i slabým manažerům či lídrům umožní obratně se vypořádat se složitými situacemi.