Na Zelený čtvrtek to byl právě rok ode dne, kdy britská premiérka Theresa Mayová notifikovala článek 50 Smlouvy o Evropské unii, které spustilo odcházení Spojeného království z EU. Metaforicky řečeno tak skončil první poločas zápasu, který nemá žádnou přestávku a který rozhodně neskončí v řádné hrací době. Kdyby byl čas na pauzu, expertní elektronická tužka by z prvního dějství několik okamžiků určitě vypíchla.
Za prvé, dosavadní průběh hry ukázal, že obě strany jsou schopny korektního a věcného postupu, ačkoli okamžité reakce po referendu a následný chaos v britské politice tomu příliš nenasvědčovaly. Za druhé, lepší vysvědčení lze vystavit Evropské unii, potažmo, světe div se, Evropské komisi, která jednání vede. Unijní státy dokázaly naformulovat pozice, z nichž se žádný výrazně neodchýlil. Je až s podivem, že vedoucí roli hlavního vyjednávače Michela Barniera – o kterém se mimochodem hovoří jako o příštím předsedovi Evropské komise – nezpochybnily ani tradičně rebelské země, jako je Polsko. Unie také dokázala velmi kultivovaně prosadit takřka vše, co od vyjednávání požadovala.
Pro Británii přinesl uplynulý rok více rozporuplné postřehy. V prvé řadě jednoznačně utrpěla reputace Britů. Dříve kompetentní a vždy připravená politická reprezentace totiž měla problém definovat, co vlastně chce a jak si dohodu představuje. Na tom jednání dlouho vázla. Dílem za to mohly personální faktory (postava ministra pro Brexit Davida Davise se v Británii obvykle nespojuje s vysokou mírou kompetence a vyjednávacího talentu). Dílem pak prostý fakt, že si Britové Brexit museli nejprve „osahat“ a definovat. To vlastně ještě neskončilo, protože Londýn teď musí vymezit a prosadit nejen budoucí vztah k EU, ale i celkovou pozici ostrovního státu v mezinárodní politice. Slogan „globální Spojené království“ to nejspíše nevyřeší, nostalgické vzpomínky na éru impéria a vztahování se ke slupce Commonwealthu také ne.
Co bude s Irskem?
Pozitivem pro Spojené království je, že se (zatím) nenaplnily chmurné předpovědi jeho vnitřní dezintegrace. Nesouhlas s brexitem zatím nevedl k žádné výrazné aktivitě směrem k secesi Skotska. Zůstává však jedno velké ale, a to otázka vztahu a hraničního režimu mezi Irskem a Severním Irskem. Dobré nápady z Londýna zatím nezazněly, jednoduše proto, že zjevně nejsou. Za Brity je nicméně nikdo vymyslet nemůže.
Rozpaky, které brexit na ostrovech vyvolává, navíc za rok získají ještě jednu obzvláště pikantní příchuť. Británie příštího 29. března sice přestane být členem EU, bezprostřední vazby však nezaniknou. Začne platit přechodné, pro zastánce brexitu asi hodně trpké období, kdy země nebude mít žádný vliv na rozhodování unijních orgánů, ale bude se muset nadále řídit jejich pravidly. Toto období, jehož plné podmínky ještě nebyly zcela dohodnuty, by mělo trvat do konce roku 2020.
