Věřte nebo nevěřte, stále ještě existuje civilizační okruh označovaný jakožto Západ a jeho součástí je též Česká republika. Jenže náš Západ se aktuálně vyznačuje nejen tradiční a velmi zdravou skepsí a dialogičností, nýbrž i podivnou sebenenávistí. Ta se mimo jiné projevuje hysterickými útoky na sochy a památníky například Kryštofa Kolumba nebo Winstona Churchilla, zatímco mumie genocidních pomatenců Lenina, Mao Ce-tunga nebo Kim Ir-sena pokojně odpočívají ve svých mauzoleích a těší se kultu různých západních „revolucionářů“, kteří jejich zločiny dodnes považují za prostředek emancipace.

Někdejší kiplingovské „břímě bílého muže“ bylo transformováno v jeho „dědičnou vinu“, přičemž Západ může podle této zvrácené logiky od věků až na věky za všechny problémy světa. Jakýkoliv západní kontakt s jinými civilizacemi, třebas i v dávné minulosti, je nyní nálepkován jako „genocidní kolonialismus“. À propos tzv. kolonialismus… Měl různé projevy, někdy a někde neomluvitelně strašlivé, nelidské… Jenže evropskému kolonialismu odzvonilo před více než půlstoletím. Aktuálním tématem je spíše „lidově-čínský“ ekonomicko-politický kolonialismus vůči Africe, ten ovšem kritizovat nelze, neboť tajemné čínské civilizaci a jejím hodnotám my Evropané a Zápaďané (prý) nerozumíme…

Dále čtěte

Deník FORUM 24 prosí o vaši pomoc při obraně liberální demokracie

Česká republika je v moci nedemokratických a autoritářských sil, které pohrdají právním řádem i ústavou. Prezident Miloš Zeman nerespektuje principy…

Češi sledují současné demonstrace, diskuse a vandalismus spíše nezúčastněně, případně s pobavením nebo zděšením, vždyť nás se evropská koloniální minulost netýká. Češi a kolonialismus? Zní to tak divně! Náš „malý národ“ přece byl vždy jen a pouze obětí dějin, nikoliv jejich aktérem. Anebo je to trochu jinak?

Z naší paměti jsme vytěsnili historický fakt, že i my Češi jsme jakožto klíčoví spolutvůrci Rakouské říše a následně i Rakouska-Uherska naplňovali svou „civilizační misi“. Pravdou je, že i toto „naše“ impérium, rozkročené mezi evropským Západem a Východem, mělo bohatou zkušenost se specifickou („koloniální“) správou svých periferií, například v Bukovině nebo Haliči. A na ní se výrazně podíleli také čeští úředníci, vojáci, intelektuálové a podnikatelé.

Zřetelně koloniální nádech mělo angažmá Maxmiliána I. Habsburského, bratra „našeho“ Františka Josefa I. a mexického císaře z let 1864–1867, popraveného tamějšími povstalci. Vždyť do Mexika s ním přišlo na tisíc českých vojáků a úředníků i několik českých šlechticů-dvořanů. V téže době snil cestovatel Emil Holub o průniku habsburské monarchie do Afriky a dostižení britské a francouzské koloniální říše, samozřejmě prostřednictvím agilních Čechů: v africké topografii po něm zůstaly například Jungmannova pánev nebo Náprstkovy výšiny.

Svého druhu koloniálním dobrodružstvím byl od roku 1878 protektorát Rakouska-Uherska nad balkánskou (původně osmansko-tureckou) Bosnou a Hercegovinou, později v roce 1908 anektovanou, v kteréžto exotické „mohamedánské“ zemi vládl policejní a vskutku koloniální režim. Do roku 1913 sem přišly tisíce Čechů, nejen vojáků a úředníků, ale též inženýrů, lékařů, učitelů, vědců a průmyslníků. Literát Josef Holeček, dopisovatel Národních listů na Balkáně, propagoval tehdy s jakýmsi koloniálním gustem konverzi „islamizovaných Srbů“, tj. bosensko-hercegovských muslimů, k jejich někdejší národní (slovansko-křesťanské) identitě. Naopak Tomáš Garrigue Masaryk, který Bosnu a Hercegovinu též navštívil, výslovně kritizoval zdejší „polokoloniální“ správní systém.

Jenže sebevědomá koloniální či dokonce imperiální nota zaznívala i v souvislosti se vznikem Československa v roce 1918. Přítomnost našich legií na Sibiři rozvířila českou fantazii a plány na imperiální angažmá na Rusi, jiní snili o anexi Vídně nebo o českém protektorátu nad částí poraženého Německa. Spisovatel Jan Havlasa vydal roku 1919 knížku „České kolonie zámořské“, v níž horoval pro naši účast na porcování německých kolonií v Africe. Jako nejvhodnější se mu jevilo Togo při Guinejském zálivu nebo Nová Guinea. Jiní bájili o části Habeše nebo Madagaskaru. „Co je s tou českou Afrikou?“ ptali se žurnalisté prvorepublikového Československa a toto úsloví se záhy stalo předmětem satirických invektiv.

Ze všech těchto plánů nakonec sešlo, reálné zřejmě nebyly. Československo, onen obnovený český stát v podobě demokratické a republikánské, však integrovalo i oblasti, které vůči historickým českým zemím představovaly geografickou a mentální periferii Evropy. Slovensko administroval v letech 1918–1920 Vavro Šrobár jako „ministr s plnou mocí“, de facto jako diktátor. Po porážce maďarské bolševické intervence bylo Slovensko, tehdy země se zhroucenou civilní správou, zaplaveno českými úředníky, četníky a učiteli, kteří museli takřka od základů vybudovat zdejší administrativu včetně školského a zdravotního systému. I české angažmá na Slovensku mělo výrazné „koloniální“ prvky, byť je v mnohém můžeme hodnotit pozitivně, totiž jako nástroj modernizace.

Jakousi českou „náhradní kolonií“ se stala hornatá a „necivilizovaná“ Podkarpatská Rus, klasický „borderland“, ekonomicky nevýznamný, avšak z vojenského hlediska strategický. Země byla v letech 1919–1920 pod přímou správou centrální pražské vlády, poté zde vládl guvernér vybíraný z řad Rusínů, resp. zemský prezident jmenovaný prezidentem republiky. Byl to, možná trochu paradoxně, český komunista Ivan Olbracht, který svými romány, jež můžeme označit jakožto „koloniální“, tento region výrazně exotizoval, když jej zalidnil literárními postavami loupežníků, vlkodlaků a vědem…

Český hlad po koloniích se znovu ozval za druhé světové války, v době tzv. protektorátu, kdy se i Čechům dostalo jisté formy koloniálního zacházení. Emanuel Moravec, někdejší masarykovec a posléze přední kolaborant s nacionálně-socialistickým Německem, tehdy ještě spojencem Sovětského svazu, podporoval německý koncept „Nové Evropy“. Ve svých rozhlasových promluvách z roku 1940 sebevědomě vyhlížel porážku Britského impéria a budoucí český podíl na koloniální správě Afriky: „Evropa se instinktivně rozpíná k jihu, a to je směr také pro cestu našeho národa, který snad dostane v Africe zítra také kus z britského dědictví.“

Shrňme si: Češi měli bohaté zkušenosti se správou periferních území, kde platily jiné zákony než v metropolitní části státu. Obvyklé byly i české „koloniální“ touhy a představy, byť prozatím zůstávaly jen v říši fantazie. Teprve v roce 1945 se s koncem války přece jen začaly svérázným způsobem uskutečňovat, a to ve specifické („koloniální“) správě tzv. českého pohraničí, které se stalo jakousi československou „vnitřní kolonií“.

Zatímco česká stopa v Bosně a Hercegovině nebo na Podkarpatské Rusi (nynějším ukrajinském Zakarpatí) je i tamějším obyvatelstvem vnímána pozitivně, poválečná „koloniální“ správa tzv. pohraničí skončila kulturní, ekonomickou a ekologickou katastrofou takových rozměrů, že patologické jevy například v dnešním Ústeckém nebo Karlovarském kraji dosud negativně ovlivňují volby a politickou situaci v celé České republice. O tom však až někdy jindy…