Z Británie přišla tento týden zajímavá zpráva. Říjnový průzkum veřejného mínění zadaný deníkem Times ukázal, že zatímco 42 % Britů považuje Brexit stále za dobrý nápad, plných 47 % respondentů by v Evropské unii raději zůstalo.

Viděno z jiného úhlu, 7 % těch, kteří před rokem odsoudili svou zemi k nové éře izolacionismu prodané voličům v obalu prázdných hesel o suverenitě, výjimečnosti a zlotřilé integrační platformě, která přinesla Albionu víc špatného než dobrého, by dnes volilo jinak. Dalších 7 % neví, jak by volilo. Zbytek (86 %) by se rozhodl stejně.

Zdá se to jako zanedbatelná čísla. Jenže úplně stejně zanedbatelně působila v červnu 2016 4 % hlasů, která rozhodla o osudu země na dlouhá desetiletí dopředu. A přece se rozhodnutí 1.269.501 voličů tehdy stalo pomyslným jazýčkem na miskách demokratických vah a odstartovalo proces Brexitu, z něhož dnes bolí většinu Britů hlava.

Ať už považujete průzkumy veřejného mínění za relevantní, či nikoliv, představují důležitý indikátor nálad ve společnosti. Jednoduchá matematika aplikovaná na ten z minulého týdne nás v tomto smyslu vede k poměrně šokujícímu zjištění. Pokud by oněch 7 % Britů, kteří by dnes volili jinak, a 1 % těch, kteří se přiklonili na stranu Brexitu a dnes si svým rozhodnutím nejsou jisti, věnovali v minulosti více času ověřování si faktů, žádný Brexit by se nekonal.

Nic z toho se ale nepočítá. Referendum bylo jednou zahráno, Theresa Mayová se díky němu vyškrábala přes záda Davida Camerona do postu ministerské předsedkyně, řekla že „Brexit znamená Brexit“, a tak se budou obyvatelé ostrovního království dusit ve vlastní šťávě spolu se skvělou Konzervativní stranou, která zemi do oné noční můry dostala, ještě pěkně dlouho.

Otázka, zda by se vše dalo vzít zpět, je na místě. Odpověď na ni je však v těchto dnech poměrně jednoznačná. Alžběta II. není Miloš Zeman a nedá se tak předpokládat, že by se rozhodla ohnout ústavní zvyklosti a uplatnit pravomoci, které leží staletí ladem. Britští politici se sice v posledních letech blýskli nejedním překvapením, pokud by však při vší dobré vůli začali prosazovat nové referendum, ztratili by veškerý zbývající respekt nejen v Bruselu ale také doma u voličů.

Ministr financí Philip Hammond včera řekl, že jeho rezort začal vyčleňovat prostředky pro případ, že se Británii nepodaří dohodnout se na odchodu s EU včas. Kolik plánují konzervativci dát dohromady bokem, aby zvrátili důsledky pravděpodobného prudkého propadu libry, strmého nárůstu inflace a úprku všech investorů, kterým se to do té doby ještě nepovedlo, není známo. Zda se Therese Mayové podaří dojednat podmínky přechodného období, během kterého by se po březnu 2019 dolaďovaly detaily rozchodu, je také nejasné. Nikdo tak neví, kolik je do dne D a hodiny H času. Premiérce nadále nezbývá než prezentovat to, co je jasným krokem vzad, jako krok vpřed.

A co z tohoto rozlitého britského mléka vyplývá pro nás? Především to, že by žádný občan neměl k demokratickému procesu přistupovat lehkomyslně. V letošních volbách kandiduje do poslanecké sněmovny extrémní množství uskupení, které se snaží voliče nalákat prostřednictvím populistických hesel ve své formě ne nepodobných těm, jež vedly Brity k podpoře Brexitu.

Když to mohla země Churchilla dotáhnout k opuštění nejúspěšnějšího poválečného integračního projektu, může to zase zpět do totality dotáhnout i země Masaryka a Havla (reklamace založené na rozpitvávání souměřitelnosti neberu). Možná ne letos nebo příští rok, hazardovat s tím, čeho jsme za 28 let svobody dosáhli, ale nechce riskovat snad nikdo. Života v demokracii – ať už té nejstarší na světě, nebo jedné z nejmladších – si je třeba vážit. Mysleme na to i příští týden.