KOMENTÁŘ / Nedávné britské volby přinesly řadu zásadních změn i nečekaných překvapení. Mnohé změny jsou zjevné, jiné poněkud skryté. Labouristé převzali vládu po 14 letech. Konzervativci skoro jako by se do opozice těšili, byť mnozí z nich kritizovali ministerského předsedu Rishiho Sunaka za to, že volby vyhlásil zbytečně brzy. Mohly se klidně konat až na podzim.

Konzervativci se od brexitu v roce 2016, tedy po více než polovinu svého vládnutí, zmítali ve vnitřních krizích a zemi vystavovali politickému chaosu. I to se nejspíš projevilo na malé volební účasti: 59,9 procenta byla druhá nejnižší volební účast za posledních sto let. Navíc výsledek voleb se zdál být předem jasný již mnoho měsíců.

V Dolní sněmovně britského parlamentu, čítající 650 poslanců, získali labouristé 421 křesel a 33,7 procenta hlasů a konzervativci pouhých 121 křesel s 23,7 procenta. K drtivému vítězství dovedl labouristy Keir Starmer (nar. 1962), který se stal vůdcem strany v roce 2020 a v Dolní sněmovně zasedá teprve od roku 2015. Dříve působil jako advokát v lidskoprávních sporech (podobně jako Zuzana Čaputová), poté pět let jako státní zástupce. Starmer se stal „teprve sedmým“ labouristickým ministerským předsedou, jak neopomněla zmínit mnohá britská média.

Armagedon v Konzervativní straně

Konzervativci utrpěli největší ztrátu mandátů v moderní historii. Tak málo poslanců konzervativci nikdy neměli. Oproti minulým volbám ztratili 244 mandátů (včetně mnohých tradičně konzervativních obvodů), což je druhý největší propad křesel v téměř dvousetleté historii strany. Pouze v roce 1906 ztratili 246 mandátů, ačkoli je tehdy volilo přes 43 procent Britů (vyhráli ovšem liberálové, které volilo téměř 49 procent občanů).

Konzervativní strana vystřídala za posledních osm let pět předsedů (tedy i předsedů vlády). Na britské poměry nezvyklá míra stranické a vládní nestability, která byla doprovázena poklesem politické kultury. Eskapády ministerského předsedy Borise Johnsona a v britských dějinách nejkratší ostudné sedmitýdenní vládnutí ministerské předsedkyně Liz Trussové byly posledními spouštědly propadu její voličské podpory.

Poslanecký mandát ztratilo mnoho prominentů Konzervativní strany, například přední brexitář Jacob Rees-Mogg, zmíněná jepičí premiérka Trussová či mnoho bývalých ministrů končící vlády. Odcházející ministerský předseda Rishi Sunak sice své křeslo obhájil, ale i tak jde na britské poměry o opravdu nebývalý výprask. Britská média hovořila o přelomové generační obměně Konzervativní strany.

Jako „úplný armagedon konzervativců“ to nazval jeden z členů této strany. Mnozí konzervativci odcházeli do opozice s viditelnou úlevou, včetně bývalého předsedy vlády Sunaka. Méně potěšující (byť lidsky pochopitelné) bylo to, že někteří z konzervativních poslanců odcházeli s patrnou úlevou z politiky jako takové. Vyhrocené politické prostředí vystavovalo poslance extrémnímu veřejnému tlaku.

Liberálové a reformisté posilují

Liberální demokraté získali největší počet mandátů (72) ve své historii (strana v dnešní podobě funguje od roku 1988) a utvořili tak po konzervativcích třetí (a druhou opoziční) nejsilnější stranu ve Westminsteru. Na procenta hlasů však skončili až čtvrtí, za reformisty Nigela Farage, které volilo 14,3 procenta voličů. Reformisté však získali pouze pět mandátů. Ve volbách 2019 získali liberálové za podobný počet hlasů pouze jedenáct křesel. Zároveň jde o největší volební úspěch tradičních britských liberálů po sto letech. Spolu s labouristy patří liberálové k hlavním vítězům těchto voleb.

Historicky největší počet mandátů (4) získala strana Zelených, kterou volilo 6,7 procenta Britů, zatímco Skotská národní strana (SNP) ztratila po deseti letech dominantní postavení v zastupování skotských zájmů ve Westminsteru. Volilo ji jen 2,5 procenta Britů. SNP získala pouhých devět mandátů a oproti minulým volbám jich 39 ztratila. SNP patří vedle konzervativců k hlavním poraženým.

Poprvé v historii budou mít Britové ministryni financí. V přelomových překvapeních britských voleb 2024 bychom mohli pokračovat. Co je už méně zřejmé a stejně tak překvapivé, je to, jakým způsobem se přepsal zisk hlasů do počtu poslaneckých křesel. Británie tradičně praktikuje (jako jediná evropská země) jednokolový většinový volební systém, tzv. první na pásce (first past the post), který svými důsledky nejednou zaskočí Brity samé.

Kromě zmíněných Zelených a SNP již nezískala žádná další strana nad jedno procento odevzdaných hlasů. Ovšem co se křesel týče, sedm mandátů získala za Severní Irsko strana Sinn Fein se sedmi desetinami procenty odevzdaných hlasů, pět mandátů získali s šesti desetinami hlasů severoirští unionisté a čtyři mandáty se sedmi desetinami velšská Plaid Cymru. Šest mandátů posbírali se dvěma procenty hlasů nezávislí kandidáti, mezi kterými vyčnívá zejména Jeremy Corbyn, bývalý vůdce Labouristické strany, které byl ještě před volbami ze strany odejit, zejména kvůli svým antisemitským projevům.

Kdo je vlastně vítězem voleb?

Britský volební systém „prvních na pásce“ tak primárně nevychází vstříc suverenitě lidu coby abstraktní vůli jednoho politického národa, ale naopak vychází vstříc vůli (suverenitě) lidí v jednotlivých volebních obvodech. Tím jednak posiluje pozici etablovaných celonárodních politických stran, vychází ale také vstříc místním specifikům.

Volební systém omezuje vliv politických extrémů a předpokládá výraznou angažovanost stran i poslanců ve svých volebních obvodech. Za určitých podmínek umožní vyniknout výrazným nestranickým osobnostem. Systém zpravidla generuje silné většinové vlády i silnou opozici. Británie měla v poválečné historii koaliční vládu pouze jednou, v letech 2010 až 2016 vedl koaliční vládu konzervativců a liberálů David Cameron.

Dalším prvenstvím těchto voleb bylo vítězství strany (v tomto případě labouristů) s historicky nejmenším počtem odevzdaných hlasů. Labouristé v těchto volbách získali méně hlasů než ve volbách v roce 2017, kdy ovšem volby pod vedením Corbyna se 40 procenty odevzdaných hlasů prohráli. Často se objevoval trochu škodolibý argument, že v současných volbách nešlo ani tak o vítězství labouristů, jako o porážku konzervativců. Něco na tom je.

Významnou zásluhu na labouristickém úspěchu má však poněkud paradoxně konzervativní odpadlík Nigel Farage, vůdce reformistů. Reformisté sice získali pouhých pět mandátů, avšak se svými více než 14 procenty odevzdaných hlasů výrazně oslabili konzervativní kandidáty. Nebýt reformistů, konzervativci by údajně obhájili až 2/3 svých ztracených obvodů. To by vedlo k daleko těsnějšímu výsledku voleb, ačkoli labouristé by asi stejně vyhráli.

Politický podnikatel par excelence

Vedle labouristů a liberálů patří reformisté k hlavním vítězům voleb. Strana Reform UK zaslouží malou odbočku. Vznikla v roce 2021 přejmenováním Brexit party, kterou v roce 2018 založil Nigel Farage jako politický vehikl „bojující“ za tzv. tvrdý brexit. Byla to doba spletitých vyjednávání o vystoupení Velké Británie z EU. Politický „podnikatel“ Farage vystoupil v roce 1993 z Konzervativní strany a založil UKIP (UK Independence Party), pod jejíž hlavičkou byl v letech 1999–2020 členem Evropského parlamentu.

V europoslaneckém tričku „hrdinně bojoval“ za vystoupení Británie z EU, o kterém bylo skutečně v roce 2016 rozhodnuto. Faktické vystoupení však nastalo až na konci ledna 2020 (zabralo tedy délku jednoho volebního období). I tohoto poněkud nekonečného intermezza dokázal Farage šikovně využít.

Nigel Farage se však především staral o svoji vlastní kapsu. V roce 2018 se spolu s dalšími čtyřmi členy UKIPu umístil v první sedmičce europoslanců s nejvyššími příjmy. Parlamentní komisí byl (stejně jako i další europoslanci UKIPu) vyšetřován pro zneužívání poslaneckých výloh, za což byl penalizován snížením poslanecké mzdy. Při zpětném pohledu to vypadá, že záměrem UKIPu bylo pod rouškou boje proti EU především vysávat rozpočet jejího parlamentu.

Dobrá zpráva pro Spojené království

Pro Spojené království bylo jednou z dobrých zpráv proběhlých voleb zčervenání Skotska, kde labouristická tsunami zdecimovala Skotskou národní stranu. Tím se posílila politická vazba mezi Skoty a Angličany, kteří usednou ve Westminsteru, a tedy i symbolická vazba mezi oběma národy. Jedním z nezamýšlených důsledků brexitu v roce 2016 bylo totiž posílení pocitu odcizení a odstředivých tendencí ve Skotsku (také v Severním Irsku), které v referendu většinově hlasovalo pro setrvání Spojeného království v EU. Převládl zde pochopitelný pocit, že osud (rozuměj: Angličané) se Skoty hraje šílenou ruskou ruletu.

V roce 2014 totiž proběhlo ve Skotsku jiné referendum, v němž Skoti těsnou většinou hlasovali proti vystoupení Skotska ze Spojeného království. Obě strany sporu tehdy agitovaly pod heslem Skotsko v Evropě, zejména pak zástupci SNP, v té době dominantní strany skotského parlamentu. Vystoupení Skotska ze svazku s Anglií by však bezprostředně vedlo k pravému opaku (byť třeba jen dočasně), což bylo zřetelnou trhlinou ve snaze po odtržení Skotska. Mnozí zastánci evropského Skotska se tak z obezřetnosti přiklonili k vlažné podpoře setrvání Skotska ve Spojeném království.

Jenže dva roky nato Angličané Skoty proti jejich vůli z Evropské unie nakonec stejně vyvedli. Mnohým Skotům tak zjevně došla se sliby SNP trpělivost. V těchto volbách dali přednost volbě labouristů pod vedením umírněného a předvídatelného lídra Starmera. Tato volba totiž představovala spolehlivější záruku, že se alespoň podaří zmírnit nejpalčivější následky brexitu.

Úcta k institucím a chvála opozice

A konečně k tomu nejzajímavějšímu, co může být inspirativní i pro nás Čechy. Přes četné kotrmelce konzervativního vládnutí (nebo možná právě proto) přinesl průběh voleb inspirativní a poučné příklady respektu a úcty k institucím, které zaručují soutěživou a nenásilnou povahu demokratického vládnutí.

Začněme odstoupivším premiérem Rishim Sunakem. Své první povolební vystoupení před úřadem vlády na Downing Street 10 zahájil omluvou – všem občanům, svým příznivcům, spolustraníkům. Prohrát v demokratické soutěži totiž není katastrofa a už vůbec ne ostuda. Omluva a přiznání chyb nejsou výrazem slabosti, nýbrž politické odpovědnosti, občanské zralosti a respektu k pravidlům, zejména pak k principu suverenity občanů. Jaký to kontrast kupříkladu ve srovnání s Donaldem Trumpem, který nikdy neuznal svoji volební porážku.

Odstupující premiér Sunak se pokorně sklonil před mocí veřejného mínění a oznámil spořádaný a poklidný přechod konzervativců do opozice. Prohra v demokratických volbách je především změnou politické a parlamentní role. Role opozice je klíčová a stejně významná jako vládnutí samé. Sunak občany ujistil, že konzervativci budou kompetentní a účinnou opozicí, a vyzdvihl tím význam opozice pro kvalitu vládnutí i význam konzervativců v naplňování tohoto nového poslání.

Hlavním významem opozice je kontrola vlády a nabízení alternativy. Opozice je politická instituce, veřejný statek, bez kterého se neobejde žádná liberální demokracie. V jistém smyslu je instituce opozice ještě důležitější než kvalita vlády. Pokud totiž kvalitní opozice chybí, i dobrá vláda časem zakrní. Pokud však máme špatnou vládu a slušnou opozici, není se čeho obávat, opozice vládu brzy vystřídá. Není proto překvapivé, že po 14 letech vládnutí, které by poznamenalo každou politickou stranu, se mnozí konzervativci (včetně ministerského předsedy) do opozice těšili. Opoziční role jim mimo jiné umožní oživit svoji personální i ideově-programovou základnu.

Jak už bylo zmíněno, předností britského volebního a stranického systému je nejen to, že generuje silnou vládu, ale také silnou opozici. Součástí kvalitní opozice je formování kompletní a viditelné stínové vlády. Občané tedy předem znají nejen jméno nového ministerského předsedy, ale i většinu členů jeho týmu, což samo o sobě posiluje legitimitu nastupující vlády. Navíc to značně usnadňuje předání moci. Proto také první zasedání nové labouristické vlády proběhlo hned druhý den po volbách – jaký to kontrast proti několikaměsíčnímu sestavování vlády, které známe z mnoha evropských zemí, včetně Česka. Tolik promrhaného času na vládnutí.

Další z mimořádností proběhlých voleb je vznik fragmentovanější opozice, než bývá v Británii obvyklé. Bude zajímavé sledovat, jak se budou vyvíjet vztahy v opozičních lavicích Dolní sněmovny ve Westminsteru. Bude rozdělení opoziční role mezi oslabené konzervativce a posílené liberály generovat profesionální a efektivní opozici, jak sliboval Rishi Sunak? Na to si musíme počkat.

Co na to Češi?

Krátká odbočka k nám. Absence kvalitní opozice je mimochodem hlavní problém současného Česka. Schillerové, Havlíčkovi a mnohým dalším nelze občas upřít snahu, jenže pak vystoupí alfasamec Babiš a všechno je jinak. Opozice je proto nesrozumitelná a nepředvídatelná. Jenže o to ANO nejspíš ani neusiluje.

V jednom z prvních povolebních vystoupení po prohraných volbách v roce 2021 vyhlásilo ANO nesmlouvavou „opozici vůči opozici“. Hlavním deklarovaným povolebním záměrem do opozice odcházejícího ANO bylo totiž vyluxovat hlasy SPD.

Politické „podnikání“ Andreje Babiše se ani nesnaží, možná protože nemusí anebo to neumí, skrývat svůj politický cynismus. Tím připomíná Nigela Farage, úspěšného britského „podnikatele“ s penězi daňových poplatníků.

Politika umí rozdělovat, ale musí umět i spojovat

Ve svém projevu odstupující ministerský předseda dále ujistil britské občany, že dnešní den představuje poklidné a řádné předání moci. Předání moci je totiž nejposvátnější pojistkou každé demokracie. Vůdci opozice Keiru Starmerovi následně vysekl gentlemanskou poklonu, když uvedl, že budoucí ministerský předseda je slušný a veřejné službě oddaný muž. V přechodu do vládní role mu popřál vše dobré a občany ujistil, že budoucí úspěchy labouristické vlády budou úspěchem všech občanů. O moc lépe už to říci nešlo.

Ten samý den vystoupil s projevem Keir Starmer. Hned na úvod poděkoval odstupujícímu ministerskému předsedovi Sunakovi za službu Spojenému království, ocenil jeho politické vůdcovství a odhodlání vést stranu i zemi. Zvláště podtrhl fakt, že byl prvním ministerským předsedou asijského původu, což podle něj svědčí samo o sobě o jeho mimořádných kvalitách a úsilí, za což si podle Starmera zaslouží veřejné uznání, a že toto prvenství je v jistém smyslu úspěchem všech občanů. O moc lépe už to říci nešlo.

Instituce patří veřejnosti

Jaké z toho plyne poučení? V liberální demokracii by politici měli být reprezentanty institucí, nikoli jejich držiteli. V tom je předání moci na britský způsob nesmírně inspirativní. Instituce patří veřejnosti. Svým jednáním to musí dokazovat nejen politici, ale neméně důležité je, aby si toho byla vědoma i široká veřejnost a podle toho s institucemi zacházela. V kritických momentech, jakým je předání moci, kdy jsou vyšponována bojovná a polarizující očekávání i emoce, je to zvlášť důležité. Obsazování veřejných funkcí na principu veřejné soutěže bez toho není možné.

Politická soutěž je možná jen tehdy, pokud „boj“ proti politickým oponentům není zároveň bojem proti institucím, které oponenti momentálně reprezentují. Soutěžit by se mělo v rámci těchto institucí. To neznamená, že instituce mají být neměnné, právě naopak, musí se měnit, pokud mají sloužit.

Ovšem institucionální změny by měly probíhat pokojně a předvídatelně, podle předem daných pravidel, tedy podle institucí vyššího řádu. I ty se dají v demokracii měnit, tím se ovšem dostáváme na tenký led. Základní liberální a demokratické principy mají v jistém smyslu posvátný ráz. Poklidné předávání moci jako obnovující rituál liberální demokracie je jedním z těchto základních posvátných principů.

Politické instituce jsou jistou nadstavbou politické kultury, současně však mohou politickou kulturu snadno ohrozit, ale i posílit. Jak již bylo řečeno, pěstování institucí je především zodpovědností politiků a úředníků, ale nejen jich. Pokud budou zástupci institucí narážet na zeď občanské nedůvěry, stanou se z nich držitelé institucí.

Proto starost o politickou kulturu je pro odolnost liberální demokracie stejně důležitá jako starost o instituce. Můžeme Britům poděkovat, že nám připomněli, že na základních institucích politického soužití nesmírně záleží, a že nám zároveň ukázali, jak to svým jednáním dokazovat.

Karel B. Müller je profesor politologie, který přednáší na vysoké škole CEVRO Institut. Zabývá se otázkami demokratického vládnutí, občanské společnosti a europeizace.