Boris Johnson dosáhl na summitu EU něčeho, co mnozí pokládali za krajně nepravděpodobné. Podařilo se mu vyjednat s EU novou dohodu o odchodu Británie z evropského společenství, kterou obratem schválili lídři všech sedmadvaceti zbývajících členských zemí. Jenže ústupky, které pro dosažení dohody musel učinit, už dopředu významně snižovaly šance, že bude jím vyjednaná smlouva schválena dolní sněmovnou. Předpoklady se potvrdily, když poslanci a poslankyně těsnou většinou prosadili, že vláda musí napřed požádat o odklad, aby bylo možné schválit příslušnou legislativu, a teprve poté bude možné schválit samotnou dohodu. K hlasování o samotné dohodě ani nedošlo. Příčinou tohoto postupu je údajně obava, aby nedošlo k situaci, že poslanci schválí dohodu, čímž zprostí premiéra povinnosti požádat o odklad, ale následně nebude schválen prováděcí zákon, a dojde tak k brexitu bez dohody.
Premiérovi je třeba přiznat, že k ústupkům donutil i EU. Nová dohoda především nahradila tzv. irskou pojistku. Johnson si sice vymohl, že oficiálně zůstane Severní Irsko součástí celní unie Spojeného království, ale de facto se stává součástí společného celního prostoru EU. Zboží dovážené ze zbytku Británie bude procleno a firmy budou moci žádat o vrácení cla, pokud doloží, že skončilo v Severním Irsku a neputovalo dále do Irska. Znamená to samozřejmě náklady navíc a oslabení ekonomických vazeb s Anglií, Skotskem a Walesem. Britská část rozděleného ostrova bude muset také dodržovat mnohé evropské regulace především týkající se potravin. EU sice ustoupila v tom, že severoirské shromáždění bude mít po čtyřech letech možnost o podmínkách hlasovat, což původně odmítala, ale bude stačit prostá většina.
To je mezi unionisty právem vnímáno jako velká zrada. Podle Velkopáteční mírové dohody z roku 1998 musí totiž některá významná rozhodnutí schválit většina jak unionistů, tak nacionalistů. Tento princip se nazývá „cross-community support“ a má zajistit, aby jedna strana nemohla dělat zásadní změny ve statusu Severního Irska bez souhlasu té druhé. Původní Johnsonův návrh předpokládal, že jakékoliv prodloužení bude muset být odhlasováno právě takhle. K tomu navíc odmítal myšlenku celních kontrol mezi ostrovem a zbytkem Británie. Z našeho pohledu mohou tyto změny působit jako drobné, ale pro v dějinách krutě zkoušené Irsko jde o podstatné záležitosti. Porušení zásady podpory obou stran může vést k opětovnému vyhrocení situace stejně jako zavedení kontrol na hranicích mezi oběma částmi rozděleného ostrova.
Nelze se tedy divit, že Demokratická unionistická strana odmítla Johnsonovu dohodu podpořit už dopředu. Její prohra ve sněmovně se vzhledem k počtům dala čekat. Zajímavější je ovšem způsob, jakým toho její odpůrci dosáhli. Tzv. Letwinův dodatek, tedy požadavek na to, aby byla napřed schválena nutná legislativa a pak až dohoda, je totiž dosti zvláštním opatřením. Řeší totiž problém, který by neměl nastat, pokud by měla dohoda s EU ve sněmovně podporu. Je těžko myslitelné, že poslanci schválí smlouvu o opuštění EU a následně odmítnou legislativu nutnou k jejímu uvedení do praxe. Jediný představitelný scénář je, že by tvrdí euroskeptici z řad konzervativců schválili dohodu, aby se premiér vyhnul zákonnému požadavku požádat o odklad, ale pak by ji sami potopili.
V dolní sněmovně tedy zřejmě panuje extrémní nedůvěra v dobré úmysly premiéra a jeho spolustraníků. Zároveň dnešní hlasování poslancům umožnilo smlouvu potopit, aniž by museli hlasovat přímo proti ní. To svědčí o tom, že se premiérovi podařilo dostat legislativu pod tlak. Dokázal se totiž dostat do pozice toho, kdo i přes nedůvěru sněmovny a klacky, které mu házela pod nohy, dokázal s EU vyjednat novou a lepší dohodu. Irská pojistka byla krajně nepopulární a Theresa Mayová zjevně přecenila, jaký význam přikládají zastánci brexitu mezi voliči otázce Severního Irska, za něž se stavěla daleko důrazněji než Johnson. Ukazuje se, že většině je to vlastně docela jedno. Pokud by teď sněmovna dohodu neschválila, bylo jasné, že by došlo k předčasným volbám, které ale po svém úspěchu v Bruselu musí premiér s aureolou muže, jenž dotáhl brexit, ale sněmovna mu to zarazila, vyhrát.
Skotská národní strana a Liberální demokraté, tedy dvě strany, které odchod z unie odmítají úplně, by si to u svých voličů asi obhájily, ale labouristé jen těžko. Ostatně sám Letwin, jeden z 20 konzervativních rebelů v září vyhozených ze strany, prohlásil že pro nutnou legislativu a dohodu jako takovou ruku zvedne, ale až v okamžiku, kdy Johnson požádá EU o odklad. Otázka je, jestli ten jemný rozdíl voliči pochopí. Předčasné volby pak Británii čekají bez ohledu na to, jak dopadne situace okolo brexitu. Za zablokování nové smlouvy o odluce tak mohou poslanci zaplatit vysokou cenu, pokud voličům smysluplně nevysvětlí, proč proti ní hlasovali.
Zároveň by ale Johnsonovo vítězství ve sněmovně znamenalo, že se Corbyn s největší pravděpodobností už nikdy nestane britským premiérem. To je ostatně krajně nepravděpodobné už teď, ale předseda Labour Party to stále ještě nepochopil. Jenže spoléhání na další odklad se může vymstít ještě mnohem víc. Evropa dala jasně najevo, že alternativou této smlouvy je už jen úplně zrušení celého procesu, anebo odchod bez dohody. To první má téměř nulovou šanci projít sněmovnou a to druhé pak zase většina nechce. Snaha potopit Johnsona, ale jeho dohodu přitom ne, tak mohla být i vzkazem EU. Jenže ta už má po třech letech celé věci po krk a nulovou chuť míchat se do chaotické britské politiky. Další odklad už nemusí být schválen. Euroskeptická frakce konzervativců European Research Group tak dosáhne toho, co od začátku chtěla, tvrdého brexitu.
