O britském vztahu k polským imigrantům a nezřídka i jejich potomkům se popsalo hodně papíru; zvláště po Brexitu čelili mnozí Poláci v Británii ne zrovna pěkným reakcím. Český čtenář nechápal – co je na těch Polácích tak odlišného? Jsou to křesťané, jsou bílí, možná trochu otravní, ale jsme jedna kultura. Evropská kultura. Kdyby si raději došlápli na takové Pákistánce, ale to by byl rasismus! Ve skutečnosti je však problém s Poláky jen light verzí toho, co čeká Evropu v nejbližších letech.
Faktem je, že Poláci, nebo alespoň jejich určitá část, se moc dobře v Británii neintegrují. Že něco nefunguje se pozná obvykle podle toho, že existuje organizace, která se tím zabývá. Ano, v Británii existuje Polish British Integration Centre, integrační centrum pro Poláky v Británii. Je to integrační centrum se vším všudy – polským imigrantům poradí, jak získat sociální dávky, uspořádá pro ně kurz angličtiny, přeloží polské dokumenty, nabídne jim informace o Británii. „Ukazujeme, jak se efektivně integrovat do britské společnosti,“ píše se na webu.
Jejich cílem je předcházet stavu, který v některých, bez nadsázky polských, čtvrtích v Británii vládne – spíše než anglicky se tu člověk naučí polsky, o práci nezavadíte, pokud dobře neovládáte język polski, a pokud byste ho nějakým zázrakem ovládal, pak stejně vyberou raději Kowalczyka, samozřejmostí je škola s polským jazykem vyučovacím a také polská farnost.
V rámci katolické církve je velmi unikátní, že Poláci mají prakticky všude po světě rozeseté „svoje farnosti“. Částečně se může jednat o snahu zbavit se přebytků kněží, které „vyvrhl“ na svět polský kněžský boom v 80. a 90. letech, pravdou ale je, že i v jinak nenáboženských zemích jsou plné jen jedny kostely – polské. Poláci raději cestují na mši do polské farnosti, než by šli do farnosti v místě bydliště. Je to logické. Chtějí být mezi svými. A mají být s kým, vždyť Poláci jsou druhou nejpočetnější skupinou cizinců v Británii.
A ještě něco je odlišuje. „Polská společnost na rozdíl od britské není multikulturní a multirasová. Některé společenské postoje získané v Polsku například k romské menšině či homosexuálům jsou ve Velké Británii nepřijatelné,“ postěžoval si na Poláky ředitel Immigration Advisory Service a bývalý konzervativní poslanec Keith Best.
Abychom to shrnuli: průměrní Poláci jsou katolíci a jsou konzervativní, protože nesympatizují s Romy a homosexuálním manželstvím. Je docela možné, a dokonce velmi pravděpodobné, že liberální íránský univerzitní profesor, prchající ze své země před šílenými ajatolláhy za západní svobodou, se integruje lépe než průměrný polský imigrant.
Ještě daleko problémovější integrace
Ano, pokud by masově prchali íránští liberálové, a oni také prchali a dnes jsou z nich velmi loajální občané Západu, vzdělaní a pracovití, nebyl by důvod se ničeho obávat. Írán byl do převzetí vlády ajatolláhy velmi vyspělou společností, takže se tu vytvořilo něco jako vrstva městských liberálů, která do Evropy a USA prchala za tím, co západní hodnoty představovaly. Integrovali se sami a bez pomoci zvnějšku. Navíc íránský režim neměl ambici expandovat do Evropy, takže nebylo třeba obav, že by se mezi nimi nacházeli „trojští koně“ íránského režimu.
Problém je, že tito lidé se už dnes mezi uprchlíky a imigranty, neradno tyto dva pojmy slučovat, moc nevyskytují – podle Eurostatu je národnostní složení příchozích následující – 21 % Sýrie, Afghánistán 13 %, Albánie 8 %, Irák 6 %, Kosovo 5 %, Eritrea 4 %, Pákistán 4 %, Nigérie 3 %, Ukrajina 3 % a Somálsko 2 %. Přitom musíme věřit, že všichni, kteří tvrdí, že přicházejí ze Sýrie, odtamtud skutečně jsou, což je poměrně bláhové.
Zatímco jsme se dosud při pranýřování neintegrovaných Poláků pohybovali v poměrně politicky korektních vodách, a britští politici ze všech stran to vědí a proto polskou kartou často hrají a pak se naoko diví útokům na polské přistěhovalce, jakákoliv zmínka o tom, že integrovat velkou masu přistěhovalců kultury mnohem vzdálenější, to už je názor takřka kontrarevoluční.
A přece to tak je. Vezměme si druhou největší část imigrantů – Afghánce. Když pomineme, že většina území Afghánistánu je bezpečná, ačkoliv bychom tam žít nechtěli, ale to už tak prostě je, Francouzi by třeba také nechtěli žít v Bulharsku a někdo tam žít musí, pak tu máme skutečně společnost, která je velmi výrazně odlišná od té evropské. Neporovnatelně víc než polská od britské.
Většina Afghánců míří do Německa. Někteří do Skandinávie. Jenom se naučit jazyk není žádná legrace; naučit se ho pořádně, na úrovni rodilého mluvčího, to je v dospělosti záležitost na několik let. Ale to je jen začátek. Přijmout jinou, někdy naprosto opačnou hodnotovou orientaci nového prostředí? Takřka nemožné. Dospělí lidé nemění názory lusknutím prstu. A zatímco u Poláků nesoulad s britskými hodnotami znamená placku „stop islamizacji“ a odpor proti homosexuálním manželstvím, u takového Afghánce je to trest smrti za odpadnutí od víry a homosexualitu.
A protože se jedná o migraci masovou, stejně jako u Poláků nakonec nepůjde odolat pokušení seskupovat se s lidmi, kteří mluví stejným jazykem a vyznávají stejné hodnoty. Také děti raději pošlou do školy, kde budou mít jejich krajané větší zastoupení, možná i většinu; a pokud ne přímo krajané, tak alespoň ostatní z regionu. Stejně jako Poláci. Také najdou domov ve „své“ mešitě. A stejně jako Poláci na dělnické ubytovně zapřou Leška, který vnesl na fotbalový stadion dýmovnici, na afghánské ubytovně zase nikdo nebude nic vědět o bitých manželkách a obřezaných dcerách. Nebo o těch chlapcích, co se odpálili v metru.
A v tomto ohledu platí, že polští imigranti, i když jsou třeba „nechutně konzervativní“, jsou pořád, i uzavření ve své bublině, Britům bližší, než jsou Afghánci uzavření ve své bublině Němcům. Samo uzavírání se není nijak národnostně nebo nábožensky podmíněno. Je to princip sebe-ghetta, které se vytváří všude tam, kam velké množství lidí neprchá pro okouzlení hodnotami tamní společnosti, ale z jakýchkoliv jiných příčin. Ať už je z domova vystrnadila válka nebo představa blahobytného života.
(Text se v žádném případě netýká všech Poláků, dokonce ani všech Afghánců. Zamýšlí se pouze nad riziky masové migrace.)
