Bývalý britský premiér a vůdce konzervativců Rishi Sunak. FOTO: Flickr / Downing Street / Public Domain
FOTO: Flickr / Downing Street / Public Domain
KOMENTÁŘ / Krátce před volbami se situace pro britskou vládní Konzervativní stranu nevyvíjí dobře. Ačkoli většina pozorovatelů očekávala, že se bude výrazný náskok opozičních labouristů v průběhu předvolební kampaně snižovat, zatím tomuto scénáři nic nenapovídá. Labouristé stále jasně dominují ve všech zveřejněných průzkumech a konzervativci se v některých z nich propadli dokonce až na třetí místo – za stranu Reform UK pravicového populisty Nigela Farage, kterému se v roce 2016 podařilo přesvědčit Brity k vystoupení z Evropské unie. Co do počtu křesel by pak extrémně nepopulární Konzervativní stranu mohli přeskočit i středoví liberální demokraté. Pro tradiční britskou pravici by to znamenalo katastrofu historických rozměrů.
Konzervativní strana, která Británii vládne nepřetržitě od roku 2010, byla v posledních letech extrémně neoblíbená z důvodu vysoké inflace, přetíženého zdravotního systému nebo série skandálů spojených s vládou expremiéra Borise Johnsona. Současný předseda vlády Rishi Sunak tedy do volebního klání od samého začátku směřoval se značnou nevýhodou. Přesto se však dopustil pochybení, která pozici konzervativců dále zhoršila.
Jako zcela zásadní chyba se ukázalo už samotné rozhodnutí vyhlásit předčasné volby na 4. července, a nikoli až na podzim, jak se všeobecně očekávalo. Sunak snad spoléhal na moment překvapení, který by mu umožnil vzít zaskočené opozici iniciativu, to se ovšem v žádném případě nepotvrdilo.
Labouristé byli podle všeho na spuštění kampaně připraveni a podařilo se jim víceméně vyhnout bratrovražedným bojům mezi umírněným vedením v čele s předsedou Keirem Starmerem a radikálně levicovou frakcí kolem bývalého (a nedávno vyloučeného) lídra Jeremyho Corbyna.
Špatná kalkulace konzervativců
Co bylo pro konzervativce ještě horší, letní termín umožnil, že se do kampaně naplno zapojil Nigel Farage – architekt brexitu, který by se jinak soustředil na podporu Donalda Trumpa v podzimních amerických volbách. Dřívější konání voleb ale Farageovi otevřelo dveře k opětovnému převzetí otěží strany Reform UK a začátku ostřelování konzervativců zprava, s pomocí radikálních návrhů na naprosté zastavení migrace nebo zpřetrhání zbývajících vazeb s Evropskou unií.
Farage, který dlouhodobě chválí Putina, si u proukrajinsky naladěných britských voličů sice uškodil tvrzením, že Západ „vyprovokoval“ válku na Ukrajině, jinak se mu však v kampani pozoruhodně daří. Reform UK v průzkumech dosahuje buď srovnatelné, nebo dokonce o něco vyšší procentuální podpory, než jakou mají vládní konzervativci, a přestože může vzhledem k většinovému volebnímu systému pomýšlet jen na několik parlamentních křesel, úspěšně sabotuje vyhlídky desítek konzervativních poslanců na znovuzvolení.
Kandidáti za Farageovu stranu konzervativcům podle odhadů odčerpají takové množství hlasů, že může i v jinak „bezpečných“ – pravicově orientovaných obvodech – zvítězit labourista. O poslanecké křeslo by tak teoreticky mohly přijít tak vysoce postavené osobnosti Konzervativní strany, jako je bývalý ministr práce Iain Duncan Smith, expremiérka Liz Trussová, nebo dokonce i sám Rishi Sunak.
Přešlapy v kampani
Kromě evidentně špatně zvolené předvolební strategie škodí Sunakově straně i nespočet menších přešlapů i výraznějších skandálů, které vypluly na povrch v průběhu kampaně. Už samotné vyhlášení předčasných voleb, které předseda vlády oznámil veřejnosti v dešti a se špatně fungující technikou, vzbudilo posměch. A vyloženě s nelibostí se setkalo Sunakovo předčasné opuštění oslav vylodění v Normandii, před kterými dal britský premiér přednost předvolebnímu rozhovoru.
Premiérovi ostatně příliš nepomohl ani široce vysmívaný výrok, ve kterém si postěžoval na to, že se mu jako dítěti z velmi zámožné rodiny nedostávalo všeho, po čem toužil – a jako příklad zmínil kabelovou televizi Sky TV.
Ze závažnějších skandálů pak vyšlo najevo třeba to, že si nejméně čtyři vysoce postavení členové Konzervativní strany včetně šéfa kampaně předem vsadili na vypsání předčasných voleb, o kterém s velkou pravděpodobností měli zákulisní informace. Labouristé tento skandál označují za „poslední hřebíček do rakve“ konzervativců a je evidentní, že to vládní stranu extrémně poškozuje – zvláště z toho důvodu, že premiér Sunak dosud reagoval jen mírně a nedokázal se s provinilci řádně vypořádat.
I samotná kampaň konzervativců se zatím ukazuje jako neefektivní, a to jak s ohledem na navržená řešení, tak i na snahu odradit voliče od labouristů. Vznesení myšlenky obnovení povinné vojenské služby sice nevyvolalo velké vášně nebo vlnu veřejného odporu, zároveň však nepřineslo ani patrný nárůst podpory, nebo alespoň návrat konzervativního jádra.
Co se týče tradičních pravicových návrhů, jako jsou daňové škrty nebo výrazné snížení imigrace, voliči mají problém vládě po letech uvěřit. Konzervativci totiž daně s ohledem na špatný stav veřejného rozpočtu naopak několikrát zvýšili a počet imigrantů se přes veškeré sliby vyhoupl na vůbec nejvyšší v britské historii.
Labouristé se navíc v kampani k velkému zklamání konzervativců nedopouštějí závažnějších pochybení. Starmer sice není jako lídr o mnoho charismatičtější než premiér Sunak, ovšem přinejmenším představuje realistickou změnu, která nikoho v Británii příliš neděsí – na rozdíl od svého předchůdce Jeremyho Corbyna, od něhož se současný labouristický vůdce velmi razantně distancoval a nedovolil mu ani v barvách strany kandidovat do parlamentu. A jak se zdá, v tuto chvíli to britským voličům stačí.
Poslední naděje
Volební dynamika je momentálně pro konzervativce natolik nepříznivá, že není vůbec jasné, co by mohli udělat pro to, aby nakonec dosáhli na vítězství, nebo alespoň uhráli pat a labouristům co nejvíce zkomplikovali vládnutí kvůli nutnosti hledat koaliční partnery. Projevem stupňujícího se zoufalství je i to, že strana nasadila do snahy zmobilizovat zklamané pravicové voliče Borise Johnsona – tedy bývalého premiéra, za jehož chaotické vlády se začala důvěra v Konzervativní stranu poprvé výrazně otřásat.
Sunak zatím s žádným zázračným plánem na obrácení nepříznivého trendu nepřišel a zdá se, že ani nepřijde. Podle mnohých politických komentátorů v Británii působí unaveně a v době, kdy nečekaně vyhlásil předčasné volby, kolovaly dohady, že si chce především zkrátit utrpení a raději se po očekávaném volebním výprasku stáhnout do soukromé sféry.
Poslední naděje pro udržení konzervativců u vlády tak představuje nečekaný kolaps labouristické kampaně nebo pro opozici zvláště nepříznivá shoda okolností. V případě prvního scénáře by mohlo jít o závažný skandál někoho z nejvyššího vedení, případně by znovu mohly naplno vypuknout bratrovražedné boje mezi vnitrostranickými radikály a umírněnými labouristy kolem Starmera.
Zvláště nepříznivou shodu okolností by pak představovala situace, kdy by labouristé v Anglii ztratili dostatečný počet voličů ve prospěch Zelených a zároveň oslabili ve Skotsku a ve Walesu. Podle průzkumů se po měsících nestability opět trochu vzmáhá Skotská národní strana (SNP) v čele s novým lídrem a zároveň skotským premiérem Johnem Swinneym, zatímco ve Walesu místní labouristickou vládu tvrdě kritizují nacionalisté ze strany Plaid Cymru.
Dobré výsledky obou těchto stran na místní úrovni by byly zákonitě právě na úkor Labouristické strany, se kterou soupeří o stejné středolevicové voliče. Pokud by se k tomu navíc přičetl horší výsledek pro Reform UK Nigela Farage (například kvůli dalším nepřijatelným výrokům), mohli by konzervativci překvapit a znovu získat velmi solidní parlamentní zastoupení.
