Aktuální průzkum CVVM ukazuje, že se názor lidí na ekonomickou situaci Česka dramaticky zhoršil. Jako dobrou ji vnímá pouhých 23 procent dotázaných, jako špatnou však celá třetina. To jsou zlá čísla, neměli bychom je ale interpretovat jako pesimismus. Češi a Češky se spíš probírají z iluze, že vláda ví, co dělá, a míří k lepším zítřkům.
Nikoliv, lepší zítřky nás nečekají, alespoň ne s vládou, která se skládá dílem z loajálních nemehel, jako je ministr zdravotnictví, bezpáteřních úřednic, jako je ministryně financí, nebo chaotických turbomanažerů, jako je vicepremiér pro všechno a na nic Havlíček.
Česká ekonomika v posledním měřeném čtvrtletí vykázala více než desetiprocentní propad. V kontextu probíhající epidemie nového typu koronaviru to není nijak překvapivé zjištění. Jakkoliv nemám mnoho důvodů být k vládě a její činnosti shovívavý, v tomto případě nemám to srdce ji dramaticky obviňovat. Těžko říct, jak by si v bezprecedentních podmínkách vedli jiní ministři a ministryně. Pád ekonomiky představuje globální parametr a Česko v žádném případě nepředstavuje ostrov stability a nepohnutelnosti. Naše ekonomika je globální a exportní. V časech prosperity nám to přináší prospěch, ve zlých časech už je to horší.
A zlé časy přišly. Tři čtvrtiny českého obyvatelstva se domnívají, že stav české ekonomiky bude v nadcházející době horší a horší. Opět opakuji, že tento náhled nelze vnímat jako pesimismus. Jde o realismus.
V tomto případě už nejde nebýt k vládě kritický. Ekonomický propad vyvolaný zadušením globálního hospodářství je realitou už nejméně čtvrtý měsíc. To je dost dlouhá doba na to, aby se vláda probrala a vybředla z chaosu. Nic takového se ale neděje. Ministři a ministryně vykonávají aktivitu, kterou si možná pamatujete z hodin fyziky na základní škole jako Brownův pohyb. Jde o náhodný pohyb mikroskopických částic, který v žádném případě nelze zaměňovat s projevem promyšlené životní aktivity. Jev byl popsán na zrncích pylu, stejně tak by ho ale bylo možné aplikovat na tým špatných snů ze Strakovy akademie.
České hospodářství potřebuje chladný rozmysl, nadhled a vizi dalšího rozvoje, která by ukázala, jak vybřednout ze zlých časů. Místo toho se vládní činitelé zmateně vrhají tam, kde právě hoří, a místo aby začali aspoň hasit, snaží se najít někoho se sirkami, aby to na něj mohli hodit. Když už nejde ani to, snaží se odvádět pozornost přesně podle hesla „sice nám hoří střecha, ale zato máme pěkný plot“.
Jak jinak si vysvětlit například zběsilý nápad na náhlé zrušení superhrubé mzdy? Přichází bez diskuze, bez vize, jak řešit rozpočtové dopady, chybí zasazení plánu do komplexního rámce rozpočtové politiky…
A co třeba kejkle kolem stravenkového paušálu? Jistě, můžeme lidem dát na výběr, zda stravenky chtějí, nebo nechtějí. Zavedení změn navrhovaných ministerstvem financí ale bude znamenat pětadvacet miliard minus pro státní rozpočet. Přitom právě stravenky při vší úctě k této problematice nejsou to, co by zodpovědná vláda měla řešit v okamžiku, kdy česká ekonomika míří plnou parou do bodu ztroskotání.
Pan premiér několikrát říkal, že se od nás celý svět učí. Obávám se, že se premiér poněkud mýlí. Celý svět překvapeně hledí na Česko coby na zemi, která je řízena na principech náhodného pohybu. Něco takového nebylo už dlouho k vidění. Dobrá, možná jsme světoví, ale opravdu v tom musíme žít?
Autor je místopředseda TOP 09.