Kancléřka Merkelová má bohužel pravdu v tom, že Evropě hrozí zničení. Nebezpečí však přichází přímo z Bruselu, který nekope za Evropu, ale proti ní. Potřebujeme takovou Unii, která si nedává vlastní góly.

Evropská komise se chystá zakázat rybářům olověné zátěže – v zájmu ekologie, ryb a záchrany světa, čteme v mediích. To jsou starosti! Současně sledujeme, jak se znovu plní italské přístavy nelegálními migranty, kteří se plaví po Středozemním moři, aby zaplavili Evropu z jihu, když to už nejde z jihovýchodu. Kancléřka Merkelová vzkazuje Rakousku, že když zavře Brennerský průsmyk, „bude Evropa zničena“. Ona už zničena skoro je, jenomže ne kvůli sebeobranné politice Rakouska a dalších zemí, ale kvůli politice Bruselu. Kvůli bláznům, kteří na potápějící se lodi donekonečna drhnou kartáčem palubu, aby se na sluníčku pěkně leskla.

Přemisťování a vykupování

Nebuďme ovšem nespravedliví, Brusel se samozřejmě uprchlické krizi věnuje. Svědčí o tom třeba sdělení Komise „Směrem k reformě společného azylového systému a posilování legálních cest do Evropy“. Ano, tak se to jmenuje. Nejde o zastavení migrace, ale o proměnu nelegální migrace na legální. S ohledem na důsledky nezvládnuté migrace a hlavně integrace, vzhledem k tomu, co se děje v muslimských komunitách, které už v Evropě máme, je to politika sebedestruktivní. Nelze se tomu ale divit. Ideologie, která je za tím, totiž počítá s proměnou Evropy v multikulturní nadstát, kde cokoli národního, tradičního, křesťanského či židovského bude vytlačeno do pozice krajního názoru.

Nové návrhy Komise v oblasti azylové politiky předpokládají další kvóty na přemisťování lidí (o nebezpečí kvót jsem už psal zde). Předpokládají dokonce jejich automatické spuštění, když počet migrantů v jednom státě převýší o 150 % tzv. referenční číslo, které bude určeno podle velkosti země (počet obyvatel a geografická velikost), jejího DPH a „absorpční kapacity“. Dokonalé, přesné jako stroj. Nepřipomíná vám to něco?

Ostatní země, do kterých budou migranti po spuštění tohoto „korektního a férového“ mechanismu přemisťováni, se mohou ovšem dočasně vykoupit. Za jednoho odmítnutého hypotetického relokovaného nelegálního migranta (možná mezitím už legálního) zaplatí výkupné 250 tisíc euro, tedy nějakých 7 milionů korun. Připadá vám to férové? Mně to naopak připadá děsivé, nelidské a naprosto nepřijatelné.

Synchronizace, harmonizace, centralizace

Komise chce dále stanovit jednotnou azylovou proceduru v rámci Evropské unie a sjednotit maximální délku azylového řízení, a to včetně odvolání prvního stupně. Má být zkrácen limit pro zpracování dokumentů nutných pro přijetí uprchlíků z jiných zemí. Přeložme si, co to v praxi znamená: EU chce určovat, jak dlouho má trvat bezpečnostní prověření nelegálních migrantů. Státy ztratí možnost to dělat samy, podle svých pravidel, a tím se chránit před terorismem a dalšími nebezpečími, které jsou s přijetím problematických osob spojeny. Souvislost migrace s bezpečností prointegrační ideologové vytrvale odmítají, ač je nejen bezpečnostní služby, ale hlavně zkušenosti s atentáty v Paříží či Bruselu usvědčují o opaku.

Dále Komise plánuje nahradit tzv. konvergenční směrnici nařízením, které by zajistilo jednotná pravidla řízení a práva osobám požívajícím mezinárodní ochranu. Za touto formulací se skrývá snaha sjednotit sociální podmínky. Chytré, říci zamlženě A a neříci naplno B. A co to B je? Sjednotíme-li sociální a finanční podmínky, musíme sjednocovat sociální politiku. A sociální politiku lze sjednotit jen tak, že budeme slaďovat daně. Tak se nám přes migrační krizi a udělovaní azylu vrací do hry bruselská centralizace a oslabování národních států. Co to bude za suverénní státy, které nebudou rozhodovat o tom, kdo na jejich území žije, jaké jejich občané platí daně a jak se vybrané peníze přerozdělují?

Tomuto úmyslu napovídá i posílení pravomocí Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO). Agentura by měla nejen zajišťovat „harmonizované posouzení“ žádostí o mezinárodní ochranu napříč EU, ale také posuzovat, zda země původu žadatele o azyl splňuje kritéria třetí bezpečné země a provozovat „distribuční systém“ uprchlíků. Aby se to náhodou někde na cestě nezadrhlo kvůli „sobecké politice“ zvláště středoevropských zemí, tak se o tom nebude rozhodovat jednomyslně, ale kvalifikovanou většinou. Na kvótách jsme si ukázali, jak to dobře funguje.

Řekněme si to pěkně na rovinu: Evropská integrace se nedaří, občané další odmítají, Unie nedokáže čelit výzvám a krizím. Navrhované řešení je stejné, které v minulosti xkrát selhalo. Posílení integrace za každou cenu. Že je to proti zdravému rozumu a zájmům Evropy? Ano, ale to je přece prointegračním ideologům jedno. Už dávno nejde o Evropu, její hodnoty, evropské národy a občany. Jde o budování nové říše a kdo to nechápe, ten je extremista, reakcionář a nelida.

Přátelský zápas?

Chtělo by se říci, že si Evropa vytrvale dává vlastní góly. (Fotbalová terminologie je namístě, blíží se přece Mistrovství Evropy ve fotbale, shodou okolností ve Francii a shodou okolností jedním z témat kolem této události je bezpečnost.) Jenomže ono je to už dnes jinak. Proti spolupráci evropských zemí, proti rozumné podobě Evropské unie, proti Evropě samé dnes stojí bruselské instituce a prointegrační elity, které Evropu likvidují. A Brusel vítězí.

Jak jinak vyjádřit způsob, kterým se řeší jedna krize za druhou a šrámy, se kterými z nich Evropa vychází? O migrační krizi jsem zde psal a kdo jiný dostal gól než Evropa? Další krize souvisí s eurozónou. Nefunguje to, stačí se podívat na čísla. Řecko ale musí zůstat, tak se tam pošle skoro 90 miliard euro, odpustí se dluhy, pošlapou všechna dohodnutá pravidla. Výsledkem je, že řecká ekonomika nadále padá a s ní důvěryhodnost celého projektu.

Další gól představuje zamýšlený odchod Velké Británie z EU. Bez ohledu na výsledek hlasování o Brexitu je jasné, že důvěra v integraci je v řadě zemí na bodu nula a vytrvalé lpění na „stále užší unii“ může vést jen k prohlubujícímu se odcizení (abych mluvil jazykem, kterému by neomarxisté mohli rozumět).

K tomu přidejme bezpečnostní krizi, která je zřejmá, vždyť s námi radikální islám vede válku. Týden po dalším atentátu to všichni víme, pak zapomeneme. Brusel má ovšem recept. Místo posílení bezpečnosti, zastavení ilegální migrace, ochraně vnějších hranic a důslednému boji s těmi, kteří jakkoli teroristy podporují, je přece potřeba sáhnout k jiným opatřením: třeba zakázat legálně držené zbraně. Absurditu těchto kroků nevidí snad jen na Schumannově náměstí.

Shrneme-li čtyři krize (migrační, eurozóny, integrační a bezpečnostní), dostaneme skoré 4:0 v neprospěch Evropy. Už to nejsou vlastní góly, Brusel hraje proti Evropě, dokonce i proti Evropské unii. Zatím to vypadá ještě jen na přátelský zápas, ale začíná jít do tuhého. Podoba Evropy se nám mění před očima, hrajeme o existenci. Sedět v hledišti a fandit už nestačí. Je potřeba se postavit na stranu Evropy, dokud je ještě o co hrát. V tuto chvíli to například znamená důsledně odmítnout novou azylovou politiku Bruselu. Nenechme si namluvit, že je to sobecké, nacionalistické, zpátečnické a nehumánní. Je to přesně naopak. Odmítaní bruselských nesmyslů znamená záchranu Evropy a naší země, o níž by nám mělo jít především.