
Jan Hofman jako ambiciózní, ale nesmělý ekonom Marek. FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
FOTO: Bontonfilm / se souhlasem

RECENZE / Před šesti lety rozvířil Marty Pohl alias raper Řezník vody banálních českých komedií svým filmem Párty Hárd. Jeho nekorektní nářez á la Snowboarďáci si nebral servítky, a i když brutální humor nebyl pro každého, ukázal, co všechno je v daném žánru možné. Tento týden vstoupil do kin jeho třetí snímek Na plech. Ten dokazuje, že raper se na poli filmu učí rychle.
Párty Hárd i její pokračování s podtitulem Summer Massacre (2022) přivítali Pohlovi fanoušci s nadšením. A nejspíš to bude platit i o snímku Na plech, jehož plakát s lžičkou signalizuje, že tady půjde o hodně jiné “Pelíšky“. Scénář ke své nové řezničině si napsal Pohl opět sám a na mušku si bere korporátní prostředí, které odzbrojujícím způsobem propojil přes hlavního hrdinu s drsnou romskou rodinou vařící ve vybydleném sídlištním domě pervitin.
Plakát k filmu Na plech FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
FOTO: Bontonfilm / se souhlasem
Vše se odehrává kdesi na severu Čech, kam je ke svému zděšení odvelen ambiciózní, ale nesmělý ekonom Marek, aby pomohl místní firmě s jejími start-upy. Jenže už zkraje se mu nedaří – ve firmě se mu smějí (protože „nezapadá“), skončí v holobytě na zdevastovaném sídlišti, za sousedy má bezďáky kálející na zem a zmíněné romské narkomany a ke všemu ho zdejší policajt přinutí se infiltrovat do jejich skupinky a donášet na ně, aby je mohl zatknout. Prostě ZNK, přesněji Život není krásný, jak zní motto Mártyho Pohla typické pro universum, známé z jeho počítačových her i krátkých snímků.
Marek ale zatne zuby a prosadí se tam, kde to jde. A tak zatímco nažehlená firma plná kravaťáků pod vedením arogantního šéfa vymýšlí ptákoviny, machruje a z eléva si dělá onuci, rodina Grundzů přijme po počáteční nedůvěře mladíka mezi sebe a obdivně zírá, jaké obrátky jejich obchod s drogami díky jeho speciální mobilní aplikaci nabírá. Moment zatčení se ale blíží…
Smršť výkalů i gagů
Nebyl by to Pohl, abychom se k jeho postavám a vyústění příběhu nedostali krkolomnou cestou. Musíme se – tak jako hlavní hrdina – probrodit potoky výkalů, zvratků a vulgarit, odměnou jsou však podařené situační gagy, hlášky a dotažené pointy, které většinu času baví a drží tempo. Podobně jako v minulých filmech tvoří strukturu vyprávění smršť katastrof, urážek i srážek, rvaček a zvratů, příběh je ale kompaktnější.
Autorova fantazie nezná mezí, a tak se kromě podvratného plakátu s lžičkou á la Pelíšky dočkáme dalších vtipných odkazů („císařův Pikař“), zapojení firemního slovníku do byznysu s drogami (zaměstnanec měsíce či Black Friday) a neunikne ani módní start-up, který tu má podobu takzvaného šlahounu, respektive úzké mobilní toalety pro pány. O zábavu je vskutku postaráno, ať už je to Markova odborná „prezentace obchodních principů“ v srdci romské varny, kuriózní návštěva noblesní restaurace (s půvabným Milanem Šteindlerem coby šokovaným číšníkem, jenž usiluje navzdory neotesanosti hostů do poslední chvíle o úslužnost) či jeskynní vsuvka s rodinnou historii Grundzů a receptem na bílý prášek, v němž sehrál osudovou roli Golem…
Korporát rovná se gang
Bizarní paralely nabízí i korporát na straně jedné a sídlištní gang na druhé. V podtextu budí otázky, kdo je tu vlastně nechutnější a zavrženíhodnější. Praktiky Grundzových mají na rozdíl od těch druhých alespoň jasná pravidla a ctí svého bližního, za něhož se umí postavit. Jsou sice věčně „na plech“, podobně jako italská mafie ale kopou za své ovečky a do krve chrání Marka coby svého parťáka a „interního ekonoma“, jenž v jejich drsné náruči konečně dospěje.
Autenticitu filmu zajistilo natáčení v ruzyňské věznici a na sídlišti a také romské herecké obsazení s vynikajícím Jurajem Oračkem i Radimem Neuvirtem v čele. Výborně si vedou Jan Hofman v hlavní roli Marka i Tomáš Jeřábek coby nechutný šéf manažer, Vladimír Škultéty je jako Markův kolega-otloukánek dojemný, jen Robert Nebřenský coby policajt občas mírně přehrává.
Je to o dost drsnější a nechutnější zpráva o českém severu než Kobry a užovky nebo Most! Fekálního humoru i některých donekonečna rozvíjených gagů mohlo být občas méně, film by fungoval i tak. Pohl si ale svou nekorektní jízdu zkrátka užívá (včetně práce s hudbou, ke slovu přišlo i Koloseum od Mariky Gombitové!) a dlužno říct, že jeho kreativita budí obdiv. I když sem tam nutí diváky odvracet zrak.