Ruští komunističtí Pionýři na Rudém náměstí v Moskvě (2010). FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
ESEJ / Bubnování patří k činnostem, jejichž zárodky můžeme najít už v říši zvířat. Kupříkladu australský kakadu arový si vyrábí cosi na způsob paliček, jimiž pak bubnuje na rezonující větve. Jak vysvětluje biolog Jaroslav Petr, každý kakadu má svůj vlastní styl bubnování a svůj vlastní „design“ paliček. A mezi savci možná najdeme bubeníky i mezi šimpanzi, kteří házejí kameny na kmeny stromů a vybírají si ty duté, které nejlépe rezonují. Úder kamene se pak nese daleko.
Bubnování zřejmě patřilo k nejstarším hudebním činnostem i našich dávných předků, při němž byly používány nástroje. Předpokládá se, že první bubny sloužily účelům magicko-rituálním.
Jejich význam a symbolika byla velmi široká. Takto ji u pozdějších šamanů nastínil Mircea Eliade v knize Šamanismus a nejstarší techniky extáze, což má sice své kritiky, ale stále zůstává uznávanou prací: „Buben hraje při šamanských obřadech prvořadou úlohu. Má složitou symboliku a četné magické funkce. K průběhu seance je nezbytný, buď proto, že šamana odnáší do Středu světa, anebo proto, že mu dovoluje létat vzduchem, že přivolává a ‚uvězňuje‘ duchy, nebo konečně proto, že bušení na buben šamanovi umožňuje, aby se soustředil a vešel ve styk s duchovním světem, který se chystá procestovat.“
Zvíře a šaman
Důležitý měl být už výběr materiálu, který měl záviset na nadlidské vůli: „Selkupský šaman vezme sekeru a se zavřenýma očima vstoupí do lesa a náhodně se dotkne některého stromu; z tohoto stromu jeho druhové nazítří vezmou dřevo na buben.“
Pozoruhodný byl i následný obřad „oživování bubnu“: zatímco jej altajský šaman poléval pivem, dřevo „obživne“ a šamanovým prostřednictvím vypráví, jak strom, jehož součástí byl, rostl v lese, jak byl poražen, přinesen do vesnice atd. Potom šaman polije kůži bubnu a ta „ožije“ a rovněž líčí svou minulost.
Zvíře hovoří šamanovým hlasem o tom, jak se narodilo, o svých rodičích, o svém dětství a o celém svém životě až do chvíle, kdy je skolil lovec. Nakonec šamana ujistí, že mu prokáže četné služby. U jistého altajského kmene šaman napodobuje hlas a chůzi takto oživeného zvířete. Zvíře, které šaman „křísí“, je jeho alter ego, jeho mocnější pomocný duch; když tento duch do šamana vstupuje, šaman se mění v bájného předka majícího zvířecí podobu.
Bohoslužba i vojenská tažení
Bubny, či spíše bubínky hrály důležitou roli i ve staré židovské kultuře. Bohatě instrumentální hudba, včetně bicích, se provozovala v jeruzalémské chrámové bohoslužbě. Naopak synagogální bohoslužba, z níž se, zhruba řečeno, vyvinula liturgie raně křesťanská, znala pouze zpěv, nástroje se nepoužívaly.
Analogicky také v raně křesťanské bohoslužbě se k nástrojům přistupovalo velmi zdrženlivě, protože byly asociovány s pohanskými kulty, což pro bubny platilo zvláště. Odmítavý postoj vydržel velmi dlouho: ještě roku 1903 v dokumentu O posvátné hudbě papež Pius X. stanovil: „Je zakázáno užívat v kostele klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných, jako bubnu, bubínku, činelů, zvonků a podobně.“
Bubny ale evropští křesťané začali asi od 13. století používat k jinému účelu: při vojenských taženích. Tuto praxi převzali od armád muslimských a snad i byzantských. Jinak bubnování se podle vojenského historika Victora Davise Hansona v kombinaci s flétnami a případně zpěvem nebo rytmickou deklamací různých mnemotechnických pomůcek používalo už v armádách antických řeckých polis a později v helenistických armádách, cílem bylo sjednotit pohyb vojáků ve formaci, vtisknout jim nějakou ještě silnější koordinaci čili dril.
Buben (z) Jana Žižky
Zřejmě si ale v určitých kontextech uchovaly pověst čehosi děsivě barbarského. Tak alespoň vykládá historik Petr Čornej legendu zřejmě vytvořenou historiografem a pozdějším papežem Eneou S. Piccolominim o tom, že táborité si na Žižkův příkaz udělali z hejtmanovy kůže buben, před jehož zvukem se nepřátelé obraceli na útěk. „Velké bubnování při vojenských taženích převzala Evropa z pohanského Orientu, z prostředí křesťanům nepřátelského“ (dodejme: nebo alespoň z prostředí nekatolického).
A husité byli v očích západního křesťanstva stejně urputnými protivníky správné víry jako Turci. Své tělo i vnitřnosti prý navíc Žižka nechal, v souladu se starozákonní inspirací (Dt 28, 26; 1 Kr 14, 11), předhodit ptákům a šelmám. Podle Čorneje „barbarský zvyk stahovat lidi z kůže i ponechávat na poli vnitřnosti mrtvých pocházel z Orientu a Enea ho spojoval s osmanskými Turky, s nimiž husity nepřímo srovnával“.
Divokost venku i uvnitř
Na bubny, zvláště ty používané ke kultovním nekřesťanským účelům, pohlíželi příslušníci západní křesťanské civilizace v dalších staletích s podezřením a despektem. Například Jules Verne v dobrodružném románu Cesta kolem světa za osmdesát dní charakterizuje průvod „pošetilých“ indických fanatiků, kteří se chystají upálit mladou a krásnou vdovu spolu s mrtvolou jejího manžela, právě prostřednictvím zlověstných a neladných zvuků bubnů a činelů obřadního průvodu.
Což doprovází hrůzný výjev: „Za nimi, na voze s velikými koly, jejichž paprsky a loukotě představovaly svíjející se hady, objevila se příšerná socha. Socha měla čtvero paží, tělo tmavorudě zbarvené, vytřeštěné oči, vlasy v pletencích, vyplazený jazyk a rty zbarvené henou a betelem. Kolem krku se jí vinul náhrdelník z lidských lebek, kolem boků pás z uťatých rukou. Kolem sochy se zmítala, škubala a svíjela v křečích skupina starých fakírů, pomalovaných žlutými pruhy a posetých řeznými ranami v podobě kříže, z nichž jim unikala krev po kapkách.“
Více problematizující je pojetí bubnů třeba v Conradově Srdci temnoty. I tam dunění bubnů symbolizuje primitivní sílu a divokost, ovšem nejen Afriky. Vypravěč si dokonce údery bubnu popletl „s údery vlastního srdce“ – divokost, již reprezentují, se totiž skrývá i uvnitř každého Evropana.
Vítězný jazz a foxtrot
Proti africkému bubnování provozovanému v civilizovaném západním světě se ovšem mnozí jeho obyvatelé stavěli na odpor. Kupříkladu ve Spojených státech byly dovezeným černým otrokům zakazovány jejich domorodé praktiky, včetně hraní na bubny. Čímž je ale podle etnomuzikologa Timothyho Rice otrokáři podnítili, aby si pro vyjádření našli nové hudební cesty, jimiž se staly spirituály, gospelové hymny, pracovní písně a později jazz, v němž už se ovšem později i bubny plně uplatnily.
Jazzová hudba se pak ve 20. století začala z Ameriky šířit do dalších částí světa a získávala si nadšené příznivce. Ale také nepřátele: zastánci klasické evropské kultury (nebo přímo „árijství“) v ní viděli „zvrhlou hudbu“ podvracející bojovou morálku. To, že rytmus bubnu může mít i takovouto podvratnou moc, ve fiktivní rovině předvedl asi nejslavnější román věnovaný tomuto nástroji, Plechový bubínek Güntera Grasse.
Bubínek v knize vystupuje jako mnohovrstevnatý symbol: je předmětem, jehož prostřednictvím je její příběh vybubnováván, a dokáže tak i odstranit ztrátu paměti. Po smrti matky ji hlavnímu hrdinovi dokáže částečně nahradit, protože na rozdíl od ní neumře; jeho bubínek mu prý rozuměl a dával správné odpovědi: „Držel se mě, jako jsem se já držel jeho.“
Především má ale nad ostatními až magickou moc: dokáže posluchače vracet do dětství a také měnit naladění státem, stranou či církví organizovaných mas. Rozbíjí totiž politické manifestace i pobožnosti, „přelaďuje marše, ale i chorály ve valčíky a foxtroty“. Podle odborníků tedy buben v románu funguje jako „magický předmět v realistickém světě, atribut hybridní (realisticko-satiricko-fantazijní) postavy hlavního hrdiny“.
Trable (nejen) v Irsku
Přímo jako doprovod bojující armády se bubny v Evropě naposledy uplatnily na počátku první světové války, nacisté je ovšem hojně používali při manifestačních průvodech a pochodech. A k podobným účelům slouží dosud, což někdy může mít i podobu jakéhosi symbolického násilí, například v Severním Irsku v takzvaném období problémů (the Troubles) v šedesátých až devadesátých letech 20. století mezi katolickými republikány a protestantskými unionisty. Jak píše Timothy Rice, tamní protestanti zdůrazňovali rozdíly v tom, co dříve zřejmě byla sdílená tradice.
Někteří unionisté odmítli irské hudební tradice jako „cizí“ a namísto toho vyzdvihovali „skotskou“ lidovou hudbu nebo konstruovanou tradici „ulsterských Skotů“. Protestantští extremisté používali o určitých svátcích hlasitých kapel pikol a bubnů k vyznačení území, které považovali za své: „Metali hudbu do tváří a uší oponentů a zastrašovali je svými hlasitými a ikonicky rozpoznatelnými výhrůžkami násilím v militaristickém stylu.“
Tutéž funkci mohou mít v rukou sportovních fanoušků na velkých zápasech, které samy o sobě představují sublimaci skutečného souboje či války. Ostatně i ve většině našich lidových písních jsou bubny spojovány s válčením, i když si s nimi hrají jen chlapci cvičící se na svoji budoucí roli vojáků.
Žádoucí „divošská“ Afrika
Paralelně stoupal ve 20. století zájem o onen aspekt bubnů, který byl dříve zavrhován či zakazován, jenž už ale nadále není vnímán jako divošský a barbarský, ale původní a přirozeně živelný či duchovní. O africké umění se zajímali mnozí moderní umělci, zvláště kubisté, speciálně s motivem šamanských bubnů pracoval ale třeba Vasilij Kandinskij ve své abstraktní malbě. (Podle Orlanda Figese je maloval s hieroglyfy, které si sám vymyslel a které napodobovaly symboly z bubnů sibiřských šamanů.)
A totéž se týká i vážné hudby. Kupříkladu v létě roku 1970 odjel americký skladatel a průkopník minimalismu Steve Reich přímo do Ghany, aby na místě studoval u tamního virtuózního bubeníka Gideona Alorwoyie. Ten ho naučil hrát polyrytmy. Výsledkem jeho studia byla i slavná skladba Drumming (Bubnování), devadesátiminutová skladba založená z větší části právě na bicích nástrojích, považovaná i za první husarský kousek minimalismu.
Na konci 60. let se také v souvislosti s hnutím hippies rozvíjelo hnutí komunitního bubnování, které se po roce 1989 dostalo i do Česka. V mnoha případech šlo primárně o aktivity mladých lidí, kteří milovali a obdivovali například (západo)africkou hudbu a tanec: z nahrávek se podle aktivní účastnice, spisovatelky Olgy Stehlíkové, velmi přesně učili rytmy, studovali teorii, sami jezdili do Afriky se učit od tamních mistrů.
Zdraví a pohoda
Jiní se dostali k bubnování jinými cestami, například Petr Šušor přes Ligu lesní moudrosti a severoamerické indiány. Šušor se dnes ovšem plnohodnotně živí jako „certifikovaný Drum Circle facilitator“. U něj a dalších facilitátorů je vazba na původní etnické či magicko-nábožensko-obřadní kořeny bubnování oslabována.
A to je prohlašováno za takřka univerzální prostředek k mnoha různým cílům: k budování komunity (komunitní bubnování podporuje pocit sounáležitosti a vzájemné podpory mezi účastníky; společné bubnování umožňuje lidem z různých prostředí a s různými zkušenostmi spojit se a sdílet rytmus).
K rozvoj sebevyjádření (bubnování umožňuje lidem vyjádřit se kreativně a emocionálně, poskytuje prostor pro prozkoumání vlastní identity a sdílení vnitřního světa); ke zvýšení sebevědomí a podpoře zdraví a pohody (bubnování má prokazatelně pozitivní vliv na fyzické a psychické zdraví, snižuje stres, úzkost a depresi, zlepšuje náladu a posiluje imunitní systém). V neposlední řadě ale ze strany organizátorů může jít i o cíle komerční…
Hudební historik a kritik Ted Gioia shrnuje tuto dvojí tradici bubnů tak, že v jedné jde o disciplínu, společenský řád, mocné (muže) a skupinovou konformitu, v té druhé spíše o plodnost, extázi a magii: „Bubny byly hlavním nástrojem navozování extatických stavů a společenskou konformitu naopak oslabovaly. S bubnováním tohoto druhu se můžeme setkat v tančírnách swingové éry nebo na Woodstocku.“
Bubnování jako psychologická zbraň
Ovšem nemusí být ani v rozporu: sibiřští šamani podle Pavlíny Brzákové i bubnováním podpořili ruskou armádu válčící proti Ukrajině, chtěli jí tak zajistit pomoc ze strany předků. A u rastafariánů, náboženského hnutí pocházejícího z Jamajky, je buben nejen symbolem jejich identity i afrického dědictví. Podle Oty Halamy vytváří pravidelný rytmus, do kterého recitují vyznání víry v černého mesiáše, který v soudný den vyvede africký lid ze zkaženého světa hříchu Babylónu, jemuž je naopak určena zkáza.
I díky tomu je ale použití bubínku nesmírně široké: může sloužit jako hudební nástroj, pomůcka určená k muzikoterapii nebo podporující meditaci či navozující trans, ale i jako skoro paramilitární prostředek použitelný coby psychologická zbraň. Jeho výhodou v tomto směru je to, že na něj dokáže hrát každý, dokonce i nelidští živočichové…
