REPORTÁŽ / „Je to past. Bělorusko je past. Není žádná cesta zpátky,“ říká mi Michal v restauraci v polské vesnici Bělověž. Je zdravotníkem v hnutí Grupa granica a snaží se pomáhat zraněným a často prochladlým nelegálním uprchlíkům, kterým se podaří dostat přes pět a půl metru vysoký a 186 kilometrů dlouhý plot na polsko-běloruských hranicích. Někdy už ale lidem ze Středního východu, Afriky nebo Asie pomoct nedokáže. Takových tady pochovali už zhruba 50. Migranty, kteří naletěli slibům režimu Alexandra Lukašenka o cestě do Evropy, tady nic hezkého nečeká. V Bělorusku na ně posílají psy, sexuálně je zneužívají a bijí. Na polské straně na ně zase čekají vojáci a pohraniční stráž, aby je vrátili zpět za východní hranici.

Migrační krize na polsko-běloruských hranicích odstartovala na podzim roku 2021. O rok dříve běloruský diktátor Alexandr Lukašenko potlačil protesty, které se konaly v reakci na zfalšované prezidentské volby. Lukašenko vede zemi, která leží mezi Ruskou federací a Polskem, už od roku 1994. Regulérní volby v ní za tu dobu proběhly jen jednou, tehdy se dostal k moci a už se jí nevzdal. Brutální potlačení protestů vyústilo v kolaps vztahů s Evropskou unií, která na jeho režim uvalila sankce.

Dále čtěte

Polský analytik: Pořád máme čas, abychom zabránili velkému konfliktu. Musíme ale dohnat Rusko

ROZHOVOR / „Rusové zvyšují své výdaje na obranu o 68 procent. To je obrovský skok a velká část státního rozpočtu…

Tehdy šestašedesátiletý diktátor Evropě vyhrožoval, že ji zaplaví migranty a drogami. A to také udělal. Do země začal lákat lidi ze Středního východu, Afriky a částí Asie – speciálně ze Sýrie, Jemenu a Íránu a Kurdy, ale i z Eritreje, Somálska, Súdánu a Etiopie – na vidinu snadné cesty do Evropské unie. Pár měsíců po začátku krize nechala polská vláda vybudovat po celé délce hranice plot. Na jeho vrcholu je ostnatý drát. Dokončený byl v březnu letošního roku. Migrantům se tak z cesty za snem stává boj o život. Překonáním plotu to ale jen začíná.

Les, přes který se do Polska snaží dostat největší počet migrantů

Je srpen letošního roku. U plotu na hranicích mezi Polskem a Běloruskem stojí tři muži, míří na ně kamery, u kterých stojí novináři. Jeden z mužů před plotem, ministr zahraničních věcí polské vlády Zbigniew Rau, zdůrazňuje, že plot je odpovědí na agresi ruského imperialismu. Režisérem agrese je podle něj ruský režim, ale jejím vykonavatelem je Lukašenko. „Je to (plot na hranicích, pozn. red.) štít vůle a odhodlání, které jsme ukázali tváří v tvář této agresi. Kdyby se tak nestalo, Polsko by se stalo – ne dnes, ale již před dvěma lety – Lampedusou (italský ostrov, který se stal symbolem přílivu migrantů do Evropy, pozn. red.). Ale nasycenou imigranty, z nichž mnozí prošli vojenským výcvikem,“ prohlašuje ministr zahraničí.

Tisková konference končí. Rau i ministři obrany a vnitra se vrací zpět do Varšavy. Práce je hotová. Pár měsíců před parlamentními volbami ukázali, že Právo a spravedlnost se dokáže postarat o vnitřní bezpečnost země.

Zhruba ve stejné době se do Evropy snaží dostat dvě dívky ze Somálska, o rodiče přišly během občanské války v zemi. Jako mnozí další migranti nasedly do letadla a přiletěly do Běloruska s vidinou snadné cesty do Evropy. Dva měsíce strávily v lese, kterým prochází polsko-běloruská hranice. Bělověžský prales je nejstarší les v Evropě. Právě takové lesy v minulosti pokrývaly klimaticky mírné pásmo evropské pevniny. Jednu z dívek běloruští pohraničníci zbili a musela zůstat v zemi Alexandra Lukašenka. Druhá se tak vydala na cestu sama. Nakonec měla štěstí a dostala se až do Německa.

„Teď jsem s ní byla v kontaktu a říkala mi, že její kamarádka v Bělorusku zemřela. Byla to teenagerka,“ říká aktivistka Joanna, když mi vypráví příběh dvou dívek. To, že přežila dva měsíce v lese, jaký nikde v Evropě už nenajdete, se zdá až neskutečné. „Řekla jsem jí, že je nejstatečnější člověk, kterého jsem kdy viděla,“ směje se bývalá umělkyně Joanna. Právě přes Bělověžský prales se do Polska snaží dostat největší počet uprchlíků.

Kdo by chtěl víza do Běloruska?

Běloruské orgány a státem kontrolované cestovní kanceláře inzerují zájezdy do Běloruska s možností bezproblémového vstupu na území Evropské unie. Pro migranty je to sen. „Každý může přijít a koupit si víza do Běloruska. Kdo by je ale chtěl? Ti lidé mají internet, takže vědí, že Bělorusko není země jejich snů. Lukašenko jim prodá sen, přiveze je do Běloruska, odveze na hranice s Polskem a řekne jim, že je to krátká procházka lesem,“ popisuje pro deník FORUM 24 dobrovolnice z hnutí Grupa granica.

Na mapě to sice vypadá, že cesta bude krátká, nakonec se z ní ale pro většinu migrantů stane horor. „Není to normální les. Žádný takový v Evropě není. Na většinu míst nikdo nesahá, takže pokud spadne strom, leží tam, je tam hodně močálů a bažin, těžko se v něm orientuje i člověk, který je dobře oblečený a vybavený,“ dodává Oliwia v restauraci na východě Polska jen pár kilometrů od polského plotu.

Každý může přijít a koupit si víza do Běloruska. Kdo by je ale chtěl? Ti lidé mají internet, takže vědí, že Bělorusko není země jejich snů. Lukašenko jim prodá sen.

Migranti často ani nevědí, čemu se ještě ve své domovině upsali. „Například Syřané, myslím si, že je to tím, že deset let žijí ve válečné zóně, jsou většinou dobře vybavení. Mají mapy, dívají se na cesty. Je na nich vidět, že se poměrně dobře připravili na to, aby přežili,“ popisuje Oliwia. Naopak ti z Afriky jsou ale absolutně bezradní. „Mají džíny, letní boty, kufry, jsou jako turisté. Do Běloruska přiletěli letadlem, a najednou se objevili v lese, kde mají kufr na kolečkách, a mají nulovou šanci přežít.“ V létě by to ale možná zvládli. „Pokousal by je hmyz, ale v zimě nebo teď?“ ukazuje z okna restaurace. Venku prší a je necelých pět stupňů nad nulou.

Právě počasí je jedním z největších problémů uprchlíků, kteří se během cesty za snem, za životem v Evropské unii, ocitnou v lese. Většinou chtějí jít do Německa, Velké Británie, Francie, Švédska nebo Portugalska. „Většina lidí, kteří umřeli, umřeli kvůli zimě. Jsou slabí, mají hlad, žízeň a přijde zima. Jsou několik dní, možná i týdnů v zimě, nemají jídlo a pijí vodu z močálů,“ popisuje Oliwia. 

Z Běloruska nevede cesta zpět

Když už se migranti dostanou do Běloruska, nemají na výběr. Na hranicích jsou celkem tři ploty. Ten první je běloruský a na místě stojí už od dob komunismu. Jsou v něm ale díry a jeho překonání není problém. Následuje však polský plot a dostat se přes něj je obtížné. Nově navíc polská vláda přidala i třetí. Tvoří ho asi dva metry vysoký žiletkový ostnatý drát, někdy označovaný jako concertina. Bělorusové migranty tlačí k tomu, aby šli do Polska. Polští vojáci a pohraniční stráž, kteří na migranty čekají na své straně hranice, je zase vrací do Běloruska. Násilí není ojedinělé a děje se na obou stranách. Vracení migrantů zpět je ještě ke všemu nelegální.

Žiletkový drát je novinkou. Plot byl dokončený teprve nedávno. „Je to perverzní, protože celý jeho význam je, aby zranil co nejvíc lidí,“ říká Oliwia. „Pokud se teď lidé dostanou přes první plot, dostanou se na technickou cestu a hned za ní je druhý plot. Jsou podruhé uvězněni. Žiletkový ostnatý drát je jednodušší přejít, ale zranění jsou příšerná.“

Dále čtěte

Ve světě plném hrozeb potřebujeme silná média. Podpořte FORUM 24

Deník FORUM 24 vznikl jako Svobodné fórum v únoru 2015, aby se přidal mezi ty, kteří chtěli Českou republiku bránit…

„Jasně že se to děje,“ odpovídá zdravotník Michal na otázku, jestli se pohraniční stráž nebo vojáci uchylují k násilí. „Ale neděje se to jen v Bělorusku, děje se to i v Polsku. Pohraniční stráž ty lidi mlátí, krade jim věci, ničí jim telefony, batohy, bere jim jídlo. Je to běžná praktika. V Bělorusku na ně pouští psy. Několikrát jsem ošetřoval kousnutí od zvířete,“ dodává.

To potvrzuje i Oliwia. „Když uprchlíky zastaví (polská, pozn. red.) armáda, není to hezké. Bijí je, kopou do nich, řvou na ně. Když je zastaví pohraniční stráž, výsledek může být stejný (vrácení zpět do Běloruska, pozn. red.), ale jsou více civilizovaní. Ve většině případů jsou lepší,“ popisuje. Na běloruské straně podle Oliwie dochází i k sexuálnímu násilí. Podle Joanny jsou ale vojáci i pohraniční stráž stejní. „Bijí je, kopou, svlékají lidi a ničí jim telefony, což je v Bělověžském pralese opravdu velké nebezpečí.“

Na začátku celé krize prý armáda nepracovala sama. Pokaždé, když vojáci narazili na uprchlíky, zavolali pohraniční stráž. Ta situaci vyřešila. „Teď je situace taková, že armáda má povoleno cokoliv, co chce. Když v lese najdou migranty, nevolají pohraniční stráž. Situaci řeší sami a to znamená, že uprchlíky položí obličejem k zemi, svážou jim ruce za zády, chovají se k nim, jako by byli ve válce,“ vypráví Oliwia. Příběhy o brutalitě polské armády slyšela hned několikrát a scénář je prý vždy stejný. „Uprchlíky obklíčí, křičí na ně a nadávají jim. Nadávají i nám,“ dodává.

Když uprchlík vstoupí na území Polska a požádá o azyl, pohraničníci nebo vojáci by měli jeho žádost akceptovat. Jenže v lese jsou pravidla zcela jiná. Ti, kteří si o azyl požádají, by měli být převezeni na služebnu, tam vyřešit všechny náležitosti a jejich cesta by měla směřovat do detenčního centra. Těch je v Polsku celkem šest. Tam by měli čekat, někdy i dva roky, na vyřízení žádosti. Buď se jim splní sen a dostanou azyl, nebo je Polsko deportuje zpět tam, odkud přišli.

Žádost o azyl ale nic negarantuje. „Tisíce lidí si zažádaly o azyl, a stejně skončily v Bělorusku. Záleží na tom, koho v lese potkáte. Můžete potkat pohraničníka, který řekne: ,Dobře, přijmu vaši žádost.‘ Můžete ale potkat pohraničníka, který žádost roztrhá,“ popisuje Oliwia. Přitom ji stačí podat ústně. V armádě ale málokdo mluví anglicky a někdy žádost vojáci slyšet ani nechtějí. To potvrzuje i Michal. „Zrovna včera říkal jeden muž pohraničníkům, že chce azyl, že chce zůstat v Polsku, ale oni ho prostě vrátili zpátky do Běloruska.“

Když uprchlíky zastaví armáda, není to hezké. Bijí je, kopou do nich, řvou na ně.

Růžová není ani situace v uzavřených detenčních centrech. Za uprchlíky nikdo nesmí, nemají telefony a jsou odstřiženi od vnějšího světa. Když jim chtějí dobrovolníci přinést nějaké věci, často naráží na odpor hlídačů.

 „Detenční centrum je jako vězení za to, že překročili hranici,“ říká mi Joanna. V lese pracují i její dvě děti. Mimo to pomáhá také uprchlíkům v detenčním centru v Přemyšli nedaleko hranic s Ukrajinou. „Používají (v detenčních centrech, pozn. red.) násilí, někdy elektrické tasery, někdy je mlátí, je tam nedostatek jídla a lidé si tam nemůžou vařit. Nikdy nevědí, kdy budou svobodní. Ptají se, ale hlídači mluví jen polsky, takže s nimi nekomunikují a lidé čekají a čekají, ale nevědí vůbec nic. Dostávají dokumenty v polštině, takže jim nerozumí, a nikdo jim nechce říct, co se s nimi vlastně děje,“ dodává.

Přístup ke zdravotní ani psychologické péči tam uprchlíci také nemají. Jeden Syřan v prosinci v Přemyšli zemřel. Měl infarkt, ale nikdo mu nepomohl. Bylo mu 28 let. Objevovaly se prý i informace o tom, že ho hlídači bili, protože si říkal o pomoc. Každý měsíc se navíc alespoň jeden uprchlík pokusí o sebevraždu.

Turistickou idylu narušuje vojenská technika a policejní hlídky

Do Bělověže vede klikatá cesta lesem. Krásnou přírodu nejstaršího lesa v Evropě, který už zbarvil podzim, narušují cedule upozorňující na zvěř, která může přes cestu přebíhat. Kousek před vesnicí je zubří rezervace. Zvířata žijí i volně v lese. Turistickou idylu ale narušuje vojenská technika a policejní hlídky. Během cesty potkávám několik vojenských náklaďáků. Ve směru k hranici sedí na korbě vojáci. Náklaďáky, které směřují od hranice, jsou už prázdné. Výjimečná nejsou ani osmikolová obrněná vozidla polské výroby s názvem Rosomak. Po Bělověži jezdí i vojenské terénní pick-upy s kulomety na střeše kabiny.

Policejní stanice je v Bělověži otevřená jen jeden den v týdnu a všechny problémy dříve řešili pohraničníci. Teď je celý region militarizovaný. „Přišli sem, aby vláda a další lidé mohli chodit a fotit se u plotu. Je to součást propagandy před volbami. Říkají: ‚Jsme tady, polská armáda vás brání a my jsme ti politici, kteří to tady postavili.‘ Bylo tady hodně tiskových konferencí s armádou v pozadí. Armáda se stala politickým nástrojem. To je další hrozná věc, která se stala. Podle zákona by měla být armáda nestranná. Je tady, aby sloužila lidem, a ne politické straně,“ říká Oliwia.

V pár kilometrů vzdálené vesnici Grudki je klasický hraniční přechod. Od začátku migrační krize je ale uzavřený. Dříve tudy procházeli Bělorusové, aby si v Polsku nakoupili, nebo turisté, kteří na kolech poznávali nejstarší les v Evropě. Teď je ale opuštěný.

Na 60kilometrovém úseku, kde hranice prochází lesem, je stále zhruba 20 tisíc vojáků a pohraničníků. Nejsou tady ale jen kvůli migrantům nebo politickým symbolům. „Nejsou tady jen kvůli uprchlíkům, ale taky kvůli tomu, aby sledovali nás,“ tvrdí Michal z hnutí Grupa granica. Migrantům sice můžou pomáhat, ale pokud by je na jejich cestě lesem doprovázeli, hrozí dobrovolníkům až osm let vězení, pokud by jim soud dokázal, že pracují v organizované skupině, minimální sazba je 12 let. „I kdybychom s nimi šli pár metrů v lese, můžou nás obvinit, že jsme pašeráci.“

Zrovna před měsícem probíhal soudní proces s jedním z dobrovolníků. Mezi běloruským a polským plotem je prostor. Říkají mu sistema a odhadují, že právě teď je tam uvězněno zhruba tisíc uprchlíků. Minulou zimu se dobrovolníci rozhodli právě takovým lidem pomoct. Mezi ploty má ale přístup jen armáda a pohraniční stráž, tak jim házeli přes plot různé věci. Soud naštěstí rozhodl, že nešlo o nezákonnou činnost. „Je důležité, že i když se pohraničníci a vláda snaží pomoc uprchlíkům kriminalizovat, soudy nás alespoň trochu podporují,“ říká mi Michal v jedné z restaurací v Bělověži v Podleském vojvodství na samé hranici s Běloruskem.

Možnost jít zpátky neexistuje

Práce dobrovolníků v lese je těžká. Pomoci uprchlíkům prakticky obětovali svůj život. Pokud se uprchlík dostane na polské území, zavolá jim a popíše, v jaké je situaci, o jak velkou skupinu lidí se jedná a co potřebují. V lese ale často není signál a lokalizace je často nepřesná. Pro dobrovolníky z hnutí Grupa granica to znamená několik hodin bloudění po lese.

Přes plot se uprchlíci dostávají různými způsoby. Záleží na tom, kolik mají peněz. Můžou se podkopat, občas mají žebřík nebo lano, někdy se jim to podaří bez dalšího vybavení a někdy z plotu spadnou a zlomí si třeba nohu. „Když jsem pracoval v nemocnici, byl jsem si jistý tím, že je tam ještě někdo, kdo mi může pomoct, a že mám přístup k dalším vyšetřením a názorům dalších doktorů, ke všemu, co potřebuji. Když jdu ale do lesa, všechno, co mám, mám v batohu a všechny znalosti mám v hlavě a musím udělat to nejlepší,“ popisuje Michal, bývalý zaměstnanec nemocnice.

V noci chodí po lese bez světla, jinak by byli snadným cílem pro armádu i pohraničníky. Na zádech přitom nosí batohy, ve kterých mají vše, co potřebují. Aby je nikdo nesledoval, mají připravenou taktiku. Řidič jim zastaví na předem domluveném místě, odjede a dobrovolníci směřují do lesa. „V lese nechodíme po cestách. Někdy musíme přejít přes spadlý strom, někdy přes močál. Když jdeme za skupinou deseti lidí, musíme s sebou vzít deset litrů vody, polévku pro všechny, oblečení, boty, bundy. Batohy jsou velice těžké.“

Bělorusové vzali jednoho Egypťana a ubili ho k smrti jako příklad, že pokud další nepřejdou hranici, stane se to i jim.

Hnutí Grupa granica může fungovat hlavně díky finančním darům. Pomohlo už více než 20 tisícům migrantů, jen za poslední týden jich bylo zhruba 60. Jedna akce může trvat dlouho. Minimum jsou prý tři hodiny, někdy se ale protáhne i na 15 nebo 16 hodin. Jeden dobrovolník už byl v lese i přes 20 hodin. 

Michal mi ukazuje fotky na svém telefonu. Na jedné z nich jsou uprchlíci a pohraniční stráž. Měli štěstí, protože nebyli zranění. Další ale takové štěstí neměli. „Řekněme, že někdo má zlomenou nohu. Je to uzavřená zlomenina, ale je vidět, že kost je zlomená. Zavoláme pohraniční stráž a musíme jít na několik hodin hluboko do lesa. Pohraničníci uprchlíky najdou a zavolají záchrannou službu. Když přijede, musíme jít k silnici a společně jdeme za pacientem. Někdy to zabere až osm hodin,“ popisuje a ukazuje další fotky. 

Na jedné z nich je ruka Somálky s několikacentimetrovou řeznou ránou. „Rozhodla se nejít do nemocnice. To dělá žiletkový drát,“ říká a pokračuje v ukazování dalších záběrů. Zranění jedinci jsou pro celou skupinu přítěží. Proto se stává i to, že zraněného migranta prostě nechají v lese. „Jeden člen skupiny spadl z plotu a poranil si koleno. Skupina ho nesla několik kilometrů, nakonec ho ale v lese opustili. Nasedli do auta a jeli do Německa. Zavolali nám a řekli, že v lese je zraněný člověk, nemá nic, ani telefon, ale čeká na nás. Našli jsme ho za pár hodin a byl skoro mrtvý,“ vzpomíná. Člověk nakonec přežil. Co je s ním teď, ale neví.

Ke zraněním nemusí nutně dojít jen v lese, protože na obou stranách hranice dochází k násilí. „Od dvou skupin jsem slyšel, že Bělorusové vzali jednoho Egypťana a ubili ho k smrti jako příklad, že pokud další nepřejdou hranici, stane se to i jim,“ říká Michal.

Jak se jednou migranti dostanou do Běloruska, jsou v pasti a neexistuje cesta zpět. Často prý říkají, že už toho mají dost a chtějí se vrátit. Taková možnost ale neexistuje. Musí se neustále snažit dostat do Polska. „Strávili tři měsíce na hranicích, ale není žádná možnost. Říkají pohraničníkům, že chtějí jít zpátky, ti jim ale říkají, že možnost jít zpátky neexistuje,“ potvrzuje zdravotník.

Dále čtěte

Přijďte na debatu Pavlem Šafrem a Johanou Hovorkovou. Ve čtvrtek v České Lípě, pak v Hranicích i v Liberci

Poslouchali jste podcast Johany Hovorkové a Pavla Šafra Vyprávěj mi o komunismu? Chystáme k němu sérii debat…

„Chtějí jít třeba do Minsku nebo si něco koupit do nějakého města. V Bělorusku jsou ale taky stráže a ty jim řeknou: ,Nemůžete jít do města, musíte jít do Polska.‘ Používají psy, násilí, slyšel jsem příběhy, že uprchlíky zavřou do auta a nastříkají jim tam pepřový sprej. Potom přejdou hranici, jsou v polském lese a my se jim snažíme jakkoliv pomoct. Nemají přístup k čisté vodě, jídlu, musí se celou dobu schovávat. Nemůžou si udělat oheň,“ pokračuje ve vyprávění. „Nemají jinou možnost,“ přitakává Joanna. Někdy to znamená, že hranici musí překonat i víckrát.

Stejně jako dívky ze Somálska se v létě pokoušel hranici překonat i muž ze Sýrie. Když přelézal plot, spadl a zlomil si nohu. Polská pohraniční stráž ho bez ošetření vrátila do Běloruska. Měl ale štěstí. V Bělorusku se dostal do nemocnice, kde mu pomohli. Potom ho ale znovu poslali na hranici a pohraniční stráž ho do Běloruska vrátila ještě pětkrát.

Na běloruské straně žádní podobní dobrovolníci nejsou. „Je tam pár přátelských lidí, kteří se uprchlíkům občas snaží pomoct,“ říká Joanna. „Je to ale riskantní,“ dodává Michal. Grupa granica je tvořena stovkami osob. Na jedné základně, kterých má hnutí v okolí lesa hned několik, je vždy zhruba dvacet dobrovolníků. Šest z nich jsou zdravotníci. Každý den po celý rok musí být alespoň jeden z nich připravený jít do akce.

„Někdy uprchlíky nacházíme ve strašném stavu. Byla jsem šokovaná, když jsem je v lese poprvé viděla. Změnilo mi to život. Ztratila jsem svůj domov a práci. Přišlo mi neskutečné, že lidé přicházejí do mé země a umírají tady. V prosinci jsem viděla asi šedesátiletého muže a mladého kluka, jak leží na zemi, třepou se, zvrací a jsou v bezvědomí,“ vzpomíná aktivistka Joanna. Uprchlíkům začala pomáhat už v roce 2021. Michal asi před rokem. „Bydlím kousek odsud a nemohl jsem vystát to, že sedím doma se svojí manželkou a dětmi, a kousek od nás jsou lidé, podobné rodiny, jako je ta moje, a potřebují pomoct.“

Protože vrací uprchlíky a v Bělorusku není kam jít, musí se pořád snažit dostat do Polska. V jednom momentě buď uspějí, nebo zemřou. Jsou jen dvě možnosti.

Jen na tomto 60kilometrovém úseku hranice zemřelo přes 50 migrantů. Další oběti jsou ale na běloruské straně. Kolik přesně, to nikdo neví. „Nevíme, kolik jich bylo na běloruské straně, protože těla schovávají. Od uprchlíků ale víme, že jich tam zemřelo hodně. Hodně lidí nám říkalo, že viděli mrtvá těla nebo lidi, kteří třeba umírali hladem,“ říká unaveným hlasem Oliwia. V lese pracuje už od začátku krize. „Je takový, jaký je. Hledání těl je obtížné. Lidé, kteří se schovávají nebo je jim zima, umírají na místech, kde je jen tak nenajdete. Můžete jít kolem nich, ale nevidíte je. Snaží schovat před autoritami a mezitím zemřou.“

Ze situace na hranicích dobrovolníci částečně viní polskou vládu. „Protože vrací uprchlíky a v Bělorusku není kam jít, musí se pořád snažit dostat do Polska. V jednom momentě buď uspějí, nebo zemřou. Jsou jen dvě možnosti,“ říká Oliwia.

Vláda se snaží vytvořit strach, že na hranicích čeká vlna teroristů

Dříve bylo okolí Bělověže turistickým regionem. To už ale neplatí. Větší část lesa je na běloruském území a lidé ho objížděli třeba na kolech. Hranici mohli dříve překročit na jeden den bez víz. Kvůli migraci a z větší části kvůli přítomnosti armády ale turistický ruch upadá. Práci tady ale nachází pašeráci. „Přicházejí z celé Evropy. Dělají tady dohody a vozí lidi z lesa za peníze,“ pokračuje Oliwia, která vlastní malý hotel. Úbytek turistů tak dopadá i na ni.

Cesta do Německa může uprchlíky stát i několik tisíc eur. Není na to žádné pravidlo. „Každý pašerák si dělá svoje vlastní ceny. Někdy dělají větší skupiny. Několikrát jsme potkali uprchlíky, kteří už čekali na pašeráka, ale ten jim prý řekl, že ještě počká na větší skupinu lidí, aby vydělal více.“ Z toho, že v regionu kvete byznys s pašováním lidí, opět viní vládu. „Pokud by se s tím polská vláda vypořádala, nebyl by tady prostor pro pašeráky. Kdyby uprchlíky chytili a zavezli je do detenčních center a buď je deportovali, nebo jim dali azyl, nebyl by tady pro pašeráky prostor,“ dodává Oliwia.

Dále čtěte

Kupte si knihu Bohumila Doležala: Jak ubránit normální svět

Česká republika i celý svět prošly v předchozích letech mnoha turbulentními změnami. Jen pár měsíců po vzniku vlády Petra Fialy…

Vláda se podle ní snaží mezi lidmi vytvořit strach, že na hranicích čeká vlna migrantů, muslimů, teroristů, kteří čekají na to, aby mohli přijít do Polska. „Použijí všechny možné případy, aby ukázali, jak je to s migranty. V této rétorice nás budou obviňovat jako součást problému, protože uprchlíkům pomáháme. Říkají, že pokud bychom jim nepomáhali, nepřicházeli by sem. Je to ale nesmysl, lidé sem nechodí, aby si od nás vzali polévku a ponožky.“

Změny od nové vlády ale nečeká. „V tento okamžik není žádný plán nebo politická vůle k tomu to změnit. Víme, že tato hranice je priorita číslo 185. Pokud se zamyslíme nad legislativním systémem, tak PiS změnil tolik věcí, že bude trvat roky změnit je zpátky,“ popisuje Oliwia. Nedávno například vláda protlačila zákon, že se plot nesmí fotografovat. Stejně tak se k němu nikdo kromě armády a pohraničníků nemůže přiblížit na méně než 15 metrů. Jde o opatření, aby dobrovolníci uprchlíkům nemohli přes plot házet věci.

Dosluhující vláda využila i nový film polské režisérky Agnieszky Holland Zelená hranice. Ten ukazuje realitu na polsko-běloruských hranicích. Před promítáním kina pouští spot o pohraničnících, který připravilo ministerstvo vnitra. Film v Polsku nedlouho před volbami vzbudil ostrou kritiku ze strany vládnoucích národních konzervativců, ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro jej například přirovnal k nacistické propagandě. Nelíbil se ani polskému prezidentovi Andrzeji Dudovi.

Evropskou unii to nezajímá, říká, že vracet migranty do Běloruska je nelegální, ale potichu Polsku tleská za to, jak se vyrovnalo s migrací.

Podle Joanny je film realistický, ale ukazuje jen malou část příběhu. „Pokud se mě lidé ptají, jestli je to pravda, tak jim říkám, že je to jen malý kousek celé krize. Je nutné, aby se takové filmy točily. Samozřejmě nejsme objektivní, protože jsme jeho součástí, ale jde možná o poslední příležitost ukázat příběh uprchlíků.“

Blíží se zima. V Bělověži často prší a v polovině října se teploty nevyšplhají ani nad 10 stupňů. V noci klesají až k nule. Ani v zimě se ale dva roky trvající vlna migrace nezastaví. „Nechceme, aby lidé umírali v našem lese. Žijeme tady a většina z nás, když to začalo, si myslela, že je nemyslitelné nechat tady umírat lidi zimou nebo hladem. Je to něco, co nechceme dopustit. Na začátku jsme si mysleli, že to skončí brzy. To se ale nestalo a nestane. Evropskou unii to nezajímá, říká, že vracet migranty do Běloruska je nelegální, ale potichu Polsku tleská za to, jak se vyrovnalo s migrací,“ uzavírá náš rozhovor Oliwia a odjíždí z restaurace jen pár kilometrů od hranice. Musí vyzvednout děti. Dost možná jí taky brzy zazvoní telefon a bude muset do lesa, kde může strávit i několik hodin pomocí uprchlíkům, které na svém území její země nechce.