NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / S filmem je režisér Karel Smyczek (* 31. 3. 1950) spjat už od roku 1959, kdy si jako devítiletý zahrál v dětské detektivce Zpívající pudřenka (1959) Milana Vošmika, nejviditelněji pak od Holubice (1960) Františka Vláčila, ve které ztvárnil dětskou hlavní roli. V roce 1975 absolvoval režii na FAMU a debutoval snímkem z prostředí dívčího učňovského internátu Housata (1979), který jako by po letech varioval někdejší dokument Věry Chytilové z obdobného prostředí Pytel blech (1962). K vyostřené společenské reflexi v dramatu vandalismu a násilí Proč? (1987) to měl tehdy ještě skoro deset let…

Ve Smyczkově cestě tak můžeme vidět jakousi nadčasovou symboliku: generace tvůrců, kteří se ke studiu na FAMU dostávali až na prahu normalizace, dala nejprve najevo jakési souručenství s namnoze exkomunikovanými kolegy z československé nové vlny 60. let. Pro Smyczka pak svět dospívajících zůstal na několik let trvalou inspirací ve filmech podle látek Ivo Pelanta (* 1953) a Radka Johna (* 1954) Jen si tak trochu písknout (1980), Jako zajíci (1981) a Sněženky a machři (1982). Předělem se mu stal dnes neprávem zapomínaný příběh osobní zodpovědnosti Krajina s nábytkem (1986) a pak už právě Proč?, vybízející k tázání hned do několika stran.

Šokovaná veřejnost

To hlavní tázání dramatu podle námětu a scénáře Radka Johna se týká konkrétní události, kterou se film inspiroval: demolice několika železničních vagónů rozvášněnými fotbalovými fanoušky-vlajkonoši, jedoucími v červnu 1985 na utkání Sparty Praha do Banské Bystrice. Obecnější rámec jí vtiskla skutečnost, že se tak stalo jen krátce poté, co byl prakticky celý svět prostřednictvím přímého televizního přenosu 29. 5. 1985 svědkem dramatické předehry finále Poháru mistrů evropských zemí Juventus Turín – FC Liverpool v Bruselu. Při ní ve střetu britských hooligans s italskými diváky přišlo o život 39 lidí a na 600 jich bylo zraněno. Čtvrtmiliónová domácí škoda na vybavení vagónů byla proti takové bilanci, způsobené zhroucením zdi stadionu a vzájemným ušlapáním, zdánlivě zanedbatelnou „maličkostí“.

Přesto byla tuzemská veřejnost šokována, ačkoli někteří z novinářů už delší dobu upozorňovali na řádění vlajkonošů při utkáních i po nich, a leccos se proslýchalo například o dalekosáhlých škodách spojených s vandalismem při rukování branců. Málokdo však čekal výron agresivity tak nezastřené, ohromující právě svou zdánlivou bezúčelností a nemotivovaností. Stejně jako v jiných případech byla totiž veřejnost po léta konejšena v přesvědčení, že nás se podobné projevy netýkají. Teď však bylo nutno se ptát, proč selhala jakákoli bezpečnostní opatření, když v jiných případech, zejména při potírání oponentů a kritiků režimu, fungují tak razantně. A především jaká je hlubinná souvislost s podobnými projevy jinde a také, zda jejich zdrojem nejsou i nějaké příčiny specificky domácí.

Bude to maso

Kontrast zasněženého a prázdného fotbalového stadionu a roztopených fanouškovských kotlů na tribunách uvozuje pod úvodními titulky realitu soudního přelíčení, k němuž jsou přiváděni někteří z delikventů. A v retrospektivách se začíná odvíjet jejich příběh, kdy vybrané z nich poznáváme v prostřizích do jejich soukromí, rodinného zázemí, života v rozparáděné sparťanské hospodské partě. V jejím lůně zve suverénní Jiří Stupka (Jiří Langmajer) dceru zdrženlivého hospodského (Zdeněk Dušek) Anču (Markéta Zmožková): „Pojeď s náma… bude to maso. To už nezažiješ.“

Pozvání se týká právě cesty na zápas do Banské Bystrice, kde bude Sparta hrát o mistrovský titul. Anča stihne přes pochybnosti otce na nádraží na poslední chvíli doběhnout a stane se součástí dějů, které se za vydatné podpory alkoholu začínají už na nástupišti v Praze vyvíjet od hlučných exhibicí k poškozování drážního majetku. Už tam se také průvodčí (Emília Zimková) marně dožaduje pomoci Veřejné bezpečnosti (VB).

Sonda do party

Hned v otázce v titulu John se Smyczkem naznačují, že jim jde o víc než jen o atraktivně drastickou jevovou stránku případu. Přitom však, jak sami prozradili ve Filmu a době č. 12/1987, usilovali zároveň „spíš o sociologickou sondu do party než o příběh nebo jednotlivé hrdiny“. Východiskem se proto stal konkrétní materiál obsažený v soudních spisech banskobystrického případu. Prvotní abstraktní idea filmu o násilí a skupinové agresivitě byla zpředmětněna na případu fotbalových fanoušků, ten však je asi potřeba chápat jenom jako jeden z možných průniků k danému problému.

Zřeknout se příběhu a vývoje konkrétní postavy, jejíž osud by se mohl stát myšlenkovou metaforou, znamenalo pak zvýšený tlak na dokumentárnost, která musela nahradit emocionální působivost obrazného uchopení. Stopování kolektivního antihrdiny a snaha zabránit diváckému ztotožnění se s ním vedly k rozbití syžetu a k maximálnímu využití principů jednak uvolněné ruční kamery Jaroslava Brabce, jakkoli pečlivě aranžované a stylizované, jednak asociativního střihu Jana Svobody. Iracionální emotivita skladby nahradila racionálně budovanou působivost klasického příběhu a vzniklo tak prý hned několik odlišných verzí filmu, na jejichž posouzení a vyselektování té konečné se prakticky podílela i dramaturgyně filmu Pavla Frýdlová.

Naprostá ztráta sebekontroly

Jirka Stupka je průvodčí přistižen bez lístku, Pavel (Daniel Landa) obtěžuje spolucestující svým bubnem, strženou okenní záclonkou si čistí boty a neurvale vyhrožuje všem, kteří ho nabádají k pořádku. V soupravě začíná být dusno, na zastávce v Pardubicích někteří cestující raději vlak opouštějí, zároveň se tu proti vandalům pokoušejí zasahovat příslušníci Ozbrojené ochrany železnic (OOŽ) a VB. Mladíci se s nimi na peróně dostávají do potyčky, nakonec se jim ale v nastalém zmatku podaří naskočit zpátky do už odjíždějící soupravy. V jejích útrobách pak za pokračující noční jízdy probíhá další fáze naprosté ztráty sebekontroly vlajkonošů.

Jirka s Ančou jsou přistiženi při souloži na záchodě, ostatní se dopují „rybízovkou s vokenou, vlastní recept“ a za pokřiku Šuryho (Martin Dejdar) „A teď jim ukážeme Brusel“ se pouštějí do euforické demolice celého vagónu. Psychopatická atmosféra davového šílenství se nevyhne ani nevlastnímu mladšímu bratrovi Jirky Michalovi (Martin Sobotka), kterého Šury perverzně zkouší mučit vyhazovákem. A když do vagónu znovu vstoupí průvodčí a vyhrožuje, že puberťáky nechá vysadit, rozhodnou se, že vysadí oni ji – oknem za jízdy. „Měla kliku, že neprolezla,“ komentuje nářek zoufalé ženy Jirka, zatímco Michal jen zírá a pološílená průvodčí se zachraňuje útěkem a zamyká se ve vedlejším vagónu.

Dvojí skladební princip

V konečném tvaru je snímek vystavěn na prolínání čtyř časových rovin. Základní tvoří dokumentaristická rekonstrukce událostí v jedoucím vlaku. Druhou je jejich vyšetřování, spojené s účastí aktérů na dalších fotbalových utkáních, kde si sdělují své poznatky z něho, dopouštějí se dalších kolektivních neurvalostí a zároveň vydávají svědectví o svém stádním primitivismu. Třetí rovinou je soukromý a rodinný život obžalovaných. A čtvrtou, která tvoří rámec celému dílu, je soudní přelíčení. Přitom se skladba snaží konfrontací chování vždy jedné z vybraných postav ve vlaku, při výslechu, v partě, v soukromí i u soudu rozkrýt utajené pohnutky jejích činů i možné zdroje a příčiny její asociální aktivity.

Dvojí skladební princip, spojený zvláště v sekvencích z vlaku s dynamickou akcí a až naturalistickou věcností vidění, je zárukou toho, že divák, ocitající se pod neustálým atakem vjemů, je strháván jejich dramatickým rytmem a přenáší se snadno i přes místa, v nichž je lpění na sebraném materiálu spíše brzdou. Oproti dokumentaristické stylizaci rekonstrukce událostí ve vlaku, využívající dokonce některých jejich přímých účastníků jako herců, tak působí zejména rovina výslechů u vyšetřovatele (Karel Pospíšil). A podobně je tomu i v rovině zobrazující rodinné zázemí aktérů, většinou rozvrácené a neúplné, ačkoli výzkumy už tehdy dokazovaly, že nezvladatelní jedinci pocházejí spíše z rodin, které navenek fungují.

Apokalyptická scenérie devastace

Výpověď feťáka a alkoholika Petra (Pavel Zvarič) evokuje další události ve vlaku. Šikanu a ponižování dvojice studentů (Zdeněk Pecháček, Kateřina Fejlková), kteří se jeli učit na zkoušku, a sexuální napadení dívky. Bezmoc průvodčí, která se na každé stanici marně dožadovala pomoci železniční ochrany. Petrův manický drogový záchvat a pokus o vyskočení z vlaku. Dokonanou soulož Jirky a Anči na sedadle v kupé za přihlížení ostatních. Použití hasicího přístroje proti průvodčí a vyhození dveří od kupé z okna. Marný pokus průvodčí a vlakvedoucího přesvědčit výpravčího na další stanici (zahrál si ho architekt filmu Boris Halmi), aby vlak nepouštěl dál.

Za svítání se zdevastovaný vagón mění v apokalyptickou scenérii. Monika (Vladislava Macháčková) močí kvůli rozbitému záchodu na podlaze, zfetovaný Milan (Jan Potměšil) znásilňuje Jirkovu Anču, ale tomu je to jedno. Nedospělý Michal zvrací a rozbíjí vlastní obraz v záchodovém zrcadle, ostatní zdecimováni alkoholem a fetem vyspávají erupci kolektivní agresivity. A v Banské Bystrici je už čekají na nástupišti „švestky“ z OOŽ a příslušníci VB, kteří je rovnou bez milosti lifrují do antonů, jen Pavlovi se podaří utéci. Když se později vyšetřovatel Chlupáče (Daniel Větrovský), který je dokonce už ženatý a má dítě, ptá, proč se toho všeho účastnil, dostane se mu příznačné odpovědi: „Každej se chtěl vytáhnout před partou. Prostě jsem si chtěl taky něco užít. Jako vostatní.“

Toto je můj podpis, to jsem já

Před soudem stane třináct obviněných, ve vlaku však jelo na čtyři sta vlajkonošů Sparty, kteří se na pohromě podíleli také, obviněni však nebyli. Tak se aspoň snaží své ovečky chránit jejich obhájce. Představuje ho Ladislav Jakim, někdejší představitel hlavní role ve Formanově Černém Petrovi (1963). Má to svůj symbolický význam. I jeho generace rebelovala a byla dospělými odsuzována pro svůj povrchní vztah k životu a hodnotám, jaký tady vyjádří před vyšetřovatelem Milan, když je dotázán, proč nedokončil ani učení a zda má aspoň nějakého koníčka: „Já fandim. Na nic jinýho neni čas.“ „Jen“ ta ztráta smyslu individuální existence a frustrace z ní je o poznání hlubší a východisko hledá v agresivitě stádního instinktu.

Jak to v interview s novinářem (Radek John) vyjádří soudní psycholog (Leoš Suchařípa), který na obžalované psal znalecké posudky: „Každý člověk cítí potřebu podepsat se na tomto světě. I když se tváří, že ho to vůbec nezajímá. Dřív, když švec vyrobil botu, byl to jeho podpis na tomto světě. Dneska, když každý dělá jednu jedinou operaci v továrně, čí je potom ten výsledek, ten finální produkt? Kde má takový kluk brát zadostiučinění? Pocit vlastní jedinečnosti, vlastní hodnoty? Pak dojde ke zkratu. Rozbít telefonní budku. To je můj podpis na tomto světě. Destrukce je vždycky snazší než něco vytvořit. Poslední možnost, když už nemám na nic jinýho, je někoho zranit. Něco rozmlátit. Toto je můj podpis, to jsem já!“

Co je? Co je? Co je? Co je? Co je?

Když jsem kdysi o filmu psal (Iluminace č. 1/1989), zdála se mi tato analýza trefná, ale zároveň příliš obecná. Nepostihuje totiž jednak sugestivní vliv anonymity davu, ve kterém se ztrácí individuální zodpovědnost a morálka úplně stejně, jako to ve filmu vyjadřuje Milan: „V kotli můžeš sudímu říct, co chceš.“ A za druhé se mi zdálo, že v něm chybí odkaz na konkrétní společenské zdroje takového jednání ve spontánním pocitu odcizení systému reálného socialismu. Tak daleko ale film asi jít ani nemohl a z průběžných odpovědí učitelů a zaměstnavatelů českých rowdies, lidí z ulice či sportovních činovníků na anketní otázky, které ve filmu pokládá jako reportér sám Smyczek, je stejně jasné, že v pozadí stojí především totální ztráta zodpovědnosti a rezignace na jakékoli společenské svědomí.

Padnou tresty od šesti do osmnácti měsíců nepodmíněně, jen Michal jako nezletilý dostane podmínku. Teprve tady se projeví jakési pohnutí povah, ale ani rodiče odsouzených nepřipouštějí na věci svůj podíl a také názory na vinu a trest nejsou za dané situace jednotné. Průvod maskovaných vlajkonošů Prahou, kterým film končí, a jejich skandované „Co je? Co je? Co je? Co je? Co je?“ vyznívá tázavě i výhrůžně zároveň.  Dnes, po téměř čtyřiceti letech od vzniku filmu, v úplně jiném společenském uspořádání, by asi vyznělo stejně, když se na stadionech a před nimi odehrávají scény stejně neurvalé, když jsme teď byli v pražském metru svědky ničení předem logisticky zorganizovaného a když frustrace individuální nepotřebuje už záštitu davu ani při vraždění, jako na FF UK či nedávno ve Zlíně.

My ti dáme proč

Literární scénář Proč? byl schválen 18. 8. 1986, technický 3. 10. 1986, natáčení proběhlo od 15. 9. 1986 do 30. 4. 1987 v produkci Filmového studia Barrandov a jeho 5. dramaturgicko-výrobní skupiny Miloslava Vydra. Lokacemi posloužila především Praha (mj. stadiony Juliska a Sparta, Hlavní nádraží), dále nádraží Pardubice a Banská Bystrica, scény z vlaku vznikaly na Železničním zkušebním okruhu Cerhenice. Většinou se tedy točilo v reálech a za účasti mnohasethlavého komparsu z řad fotbalových fans, stejně jako skutečných příslušníků VB.

Obojí sorta neherců projevovala po klapce prý takovou vehemenci, že se dala režijně krotit jen ztuha. Jak zaznamenal Jan Czech v knize Dejdar (1993), opačný zážitek si odnesl představitel Šuryho: v Braníku „se vyhrnuli z hospody tři maníci a se slovy ,my ti dáme proč‘ mně opravdu dali a natrhli mi obočí“. Ve vedlejších a epizodních rolích se v Proč? objevuje vedle hlavních aktérů i řada známých herců, jako Miriam Kantorková, Emma Černá, Jan Vlasák či Gabriela Wilhelmová, a také třeba Jan Kraus, Miloslav Štibich, Oldřich Navrátil či kolegové režiséři Igor Chaun, Petr Vachler a Václav Matějka.

Bomba v kině

Že film budil vášně, ukazuje i svědectví vedoucího pražského kina Blaník Zdeňka Grygárka, kde měl film 1. 10. 1987 premiéru. Anonym ohlásil před první projekcí v kině bombu, skoro měsíc tvořili obecenstvo téměř výhradně vlajkonoši, nadšeně prý svým „hrdinům“ aplaudující a zároveň ničící zařízení sálu i foyer (Večerní Praha 3. 2. 1988). Scenárista filmu John se proti nařčení z jeho návodnosti hájil citátem F. X. Šaldy: „Umění nemůže zkazit nikoho, kdo nebyl zkažen už předtím.“ Ale „nečekali jsme, že je tou infekcí napadeno tolik mladých lidí“, přiznal také (Mladý svět č. 46/1988).

Na obranu Proč? uvedl, že do konce srpna 1988 měl film návštěvnost 1 775 150 diváků, vydělal 11 396 628 Kčs a „po odečtení výrobních nákladů zbývá asi 7 000 000 Kčs zisku“, z nichž by se mohly škody hradit. Jestli ta čísla sedí, není jasné, Václav Březina v Lexikonu českého filmu (1996) uvádí návštěvnost Proč? ve výši 1 556 048 diváků, ale jen v kině Blaník ho vidělo 120 000 lidí. Film totiž přitahoval nejen zdánlivou fascinací násilím a obrazy přízemní reality okolního života, ale také temným rockovým doprovodem Michala Pavlíčka z ještě nedávno zakázaného Pražského výběru. To byla ta pravá bomba v kině.